Kdo může v Česku fandit klubu ruského zbohatlíka? Ať jde Čech do QPR!

[hot]KOMENTÁŘ[/hot] V poslední době se to stalo módou. Fandit zahraničnímu klubu stejně zuřivě jako třeba Spartě nebo Slavii. Díky televizním přenosům z anglické Premier League či španělské La Ligy to jde lépe, ale stejně jsem to nikdy nedokázal až tak pochopit. Třeba náklonnost kolegy z Hospodářských novin Jindřicha Šídla k londýnskému Arsenalu je mi cizí. Bývalý prezident Václav Klaus by asi řekl, že je „falešná“. Ale budiž, Arsenal mám také rád, už kvůli svému oblíbenému britskému spisovateli Nicku Hornbymu, mj. autorovi skvělého románu Fotbalová horečka. Hornby je totiž rovněž velkým fandou klubu Tomáše Rosického. Chápu sympatie k Realu Madrid, Barceloně, k Manchesteru United či Liverpoolu. Tradičním to slavným klubům. Nikdy jsem ovšem nechápal „lásku“ k FC Chelsea. Jen kvůli tomu, že tam chytá Petr Čech? Vždyť ten klub od roku 2003 patří Rusovi, Romanu Abramovičovi. Člověku, který navíc ke svým penězům přišel velice podivně. Ale vykládejte to mladíkům, kteří nezažili rok 1968, okupaci a ruské vojáky v ulicích Prahy.

Rozmrzelý Rosický: Sám se na hřiště bohužel nemůžu poslat

Mně by Čech udělal největší radost, kdyby konečně po deseti letech z tohoto „ruského“ klubu odešel. Stejně jak měli radost všichni opravdoví slávisté, když námluvy majitele klubu Aleše Řebíčka s ruskými investory skončily nezdarem.

O majiteli Chelsea Romanu Abramovičovi ostatně píše s oblibou šéfredaktor deníku Sport Lukáš Tomek. Loni koncem roku o něm v souvislosti s odchodem ikoy klubu Franka Lamparda mj. napsal:

Ruský ignorant v čele klubu

„Nechápu, co to ten ruský zbohatlík a majitel klubu Roman Abramovič v poslední době dělá. Když vám v mužstvu dozraje jako to nejlepší víno hráč Lampardovy velikosti, je to velký důvod k oslavě. Takoví hráči se stávají součástí tradice klubu, reprezentují jeho hodnoty. Abramovič se ale rozhodl tohle nejlepší víno z týmu „vylít“. A to i přesto, že Lampard byl připravený vzdát se dvou třetin svého platu. Takovou věc může udělat jen fotbalový ignorant. A Roman Abramovič, výrobce plastových kachniček pro děti, který přes noc zbohatl díky podivným obchodům s ropou a úzkým kontaktům s Borisem Jelcinem, ignorantem je. A také je důkazem toho, že za peníze si jde koupit klub, superjachtu, politický vliv i ropovod. Ale jistou úroveň ne. Lidé tohoto typu fotbalu škodí. Klub je pro ně hračka, fotbalisté najatí žoldáci, úcta k tradici prázdný pojem.“

Dokonale vystiženo. A vysvětleno, proč nemilovat Chelsea s ruským oligarchou v čele.

Od kachniček k ropě i přes mrtvoly

Navíc o tom, jak Roman Abramovič ke svým penězům v Rusku přišel, si i v Česku může fotbalový příznivec leccos přečíst. Tuhle část jeho životopisu popsal před časem sever euro15.cz:

„Když bylo možné za Gorbačovovy perestrojky začít v Rusku vlastní soukromé podnikání, Abramovič s první manželkou okamžitě založili firmu na výrobu plastových hraček. Zvláště jejich gumové kachničky slavily úspěch. V dalších letech jejich podnikání vzkvétalo, postupně Abramovič založil pět různých firem zaměřených na práci všeho druhu – výrobu zboží, jeho nákup a prodej. Už tehdy si přičichl k černému zlatu, mezi aktivity jeho společností patřil také nákup a prodej ropy a ropných produktů. V roce 1992 se Romanu Abramovičovi povedl husarský kousek. Vlak, který vezl 55 cisteren nafty v ceně 3,8 milionu rublů, nikdy nedojel na místo určení. Abramovič jej na základě falešné smlouvy poslal z Moskvy na vojenskou základnu v Kaliningradu, ve skutečnosti však palivo dorazilo do Rigy. Abramovič byl zatčen a obviněn z krádeže státního majetku. Při vyšetřování však spolupracoval a byl propuštěn poté, co naftařskou společnost odškodnil kupec paliva. Prezidentův muž.

Skutečně velké peníze začal Abramovič vydělávat až po pádu Sovětského svazu. Ekonomická reforma během vlády Borise Jelcina nabírala na rychlosti, reforma právního systému však zaostávala. Mnoho podnikatelů si uvědomilo, jak výhodné je prodávat ropu. Nebylo přitom nutné ji těžit, stačilo na základě exportní licence prodávat levně nakoupenou ruskou ropu na světovém trhu za světové ceny. Roman Abramovič byl jeden z prvních, které tato myšlenka napadla.

Další zlom v kariéře přišel v roce 1995, kdy se na jachtě seznámil s Borisem Berezovským, vlivným spolupracovníkem tehdejšího prezidenta Borise Jelcina.

Krátce po svém seznámení založili Abramovič s Berezovským společnost P. K. Trust a posléze dalších deset firem. Během kontroverzního programu, v němž získávala Jelcinova vláda úvěry prodejem podhodnocených akcií státních podniků, skoupili prostřednictvím těchto firem majoritní podíl v ropném gigantu Sibněft. Každý z nich zaplatil za polovinu společnosti 100 milionů dolarů, přičemž cena na akciovém trhu byla v té době 150 milionů. Navíc prudký růst ceny Sibněftu po této akvizici svědčil o tom, že reálná cena společnosti se už tehdy počítala v miliardách dolarů.

Po Sibněftu získal Abramovič podíl v koncernu RusAl, jednom z největších světových producentů hliníku. Privatizace tohoto vysoce lukrativního průmyslu rozpoutala takzvanou hliníkovou válku, ve které jednotlivé mocenské skupiny soupeřily o kontrolu nad tímto odvětvím. Během války bylo zavražděno více než 100 nepohodlných vlastníků hutí, obchodníků i novinářů. Abramovič zvítězil.“

Odejde Čech do klubu, kde už chytali Stejskal a Černý?

A Petr Čech? Že nemáme tahat politiku a vysoký byznys do sportu? „A co šejkové v Manchesteru City a PSG?“, může někdo namítnout. Ani z nich nejsem nadšený.

Ovšem, jak už bylo řečeno, potěšilo by mě, kdyby český reprezentační brankář odešel do nějakého „normálnějšího“ klubu. Klidně do londýnského Queens Park Rangers, kam jej údajně Chelsea nabízela.

Když byl tenhle klub dost dobrý pro Jana Stejskala či Radka Černého, proč by v něm nemohl chytat Premier League další Čech. Petr Čech. Určitě by si tu zalapal víc než kdykoli předtím v Chelsea.

Pavel Procházka, šéfredaktor magazínu HATTRICK