Derby Sparta – Slavia oslavilo 120 let aneb Letenské manželství po italsku

Derby Sparta – Slavia oslavilo 120 let aneb Letenské manželství po italsku

Sto dvacet let. Tak dlouho už se - od 29. března 1896 – odehrává nejslavnější duel v bohatých dějinách českého fotbalu. Sparta – Slavia! Přitom v první fázi k sobě měly oba kluby velice blízko, působily totiž až do roku 1950 těsně vedle sebe – na pražské Letenské pláni. O tom, jak spolu tenkrát válčily, vypráví unikátní publikace Jiřího Macků: „Pražská Letná: obdivuhodné sportovní století 1860-1960“. Z ní HATTRICK se svolením autora u příležitosti nedávného 12o. výročí prvního derby přetiskuje kapitolu „Letenské manželství po italsku“, poutavé čtení o nekonečném soupeření sparťanů se slávisty.

Ze zlínské Letné na stadion U Nisy? Liberec chce dva Ševce

Slavia a Sparta, Sparta a Slavia… Dvě noblesní dámy, od počátku a také navždy dva z nejblyštivějších drahokamů na koruně českého sportu, se však již od počátku a poté během půlstoletého spolužití mnohokrát chovaly též jako dvě rozhádané a urážlivé sousedky z jedné letenské pavlače. I když světlo světa spatřily v téže době, nebyly dvojčaty. Byť měly společného otce Mr. FootBalla, nebyly dokonce ani sourozenci. Jejich vzájemný vztah představoval již od útlého věku spíše vyzrálé italské manželství plné vzruchu, v němž období klidu bohatě střídaly týdny nedorozumění až konfliktů. Bylo toho vrchovatě i na ledě, antuce či atletické škváře, fotbal však jednoznačně hrál prim.

NEDOROZUMĚNÍ OD PRVNÍHO VÝKOPU


1896


Cesty Sparty a Slavie se poprvé zkřížily v den, kdy byly ještě obě v plenkách: k datu 29. března se váže nejen historicky první fotbalový střet, ale současně i zrod nebývalé rivality. Už tehdy se u jejich kolébek národ český začal dělit na dva podnárody i pronárody, sparťany a slávisty. I proto, že Sparta se stala klubem převážně pracující mládeže, zatímco Slavia studentské.

1897


První oboustranné rozčilení však v historicky premiérovém derby nezavinil onen opakovaně tradovaný propagátorem sportů všelikých Josefem Rösslerem-Ořovským neuznaný gól. Ten byl rychle zapomenut, ke skutečné mrzutosti došlo až při podzimním mistrovství. Výsledky zápolení obou S a dvou týmů Českého Sculling Cercle sice zůstaly historii zatajeny (i proto, že kronikář ČSC se horlivěji věnoval tenisu), o to více publicity se však dostalo duelu neuskutečněnému:

„AC Sparta podal protest proti tomu, že po zápasu, ku kterému mezi AC Sparta a SK Slavia dojíti mělo, ku kterému však Sparta se nedostavila, prohlášen byl SK Slavia mistrovským klubem Království českého. Výbor České athletickéamateurské unie tento protest zamítl a tím mistrovství Slavii definitivně přiznáno.“ (časopis CYKLISTA)

Sparťané si však toto rozhodnutí ještě po čtvrtstoletí připomínali jako velkou nespravedlnost:
„Na podzim 1897 hrálo se mistrovství Čech, v němž Sparta měla stejný počet bodů se Slavií, proti níž podán protest, který však většinou jednoho hlasu byl zamítnut a Sparta tak o ovoce své připravena.“ (ROČENKA SPARTY 1923)

Oním okamžikem vzájemné kontakty ustaly na celé desetiletí, zvláště když ve Spartě stále větší přednost dostávala atletika. Vzájemné pošťuchování tím však neustalo.

1899


K projevům prvních skutečných jedovatostí došlo v březnu, kdy Slavia hostila slavný Oxford University AFC. Ne kvůli porážce 0:3, ta byla jako mírná všeobecně oceňována. Terčem posměchu protivného tábora vyznavačů velkého bílého S v černém poli se ještě před výkopem stala červenobílá košile doplněná červeným baretem. Slavisté měli o této barevné kombinaci vznešené představy, sparťanům však sloužila jenom k posměchu; zřejmě právě tenkrát vznikla hanlivá přezdívka „kašpaři sešívaní“.

Byla v tom však především závist, neboť Slavia v té době neměla konkurenci. Její první tým se sice věnoval výhradně mezinárodním stykům, ovšem nad síly domácí konkurence bylo i druhé mužstvo, zatímco třetí mládežnické neméně vítězně rozsévalo zájem o nový sport na probouzejícím se venkovu.

Kde měli v takové situaci červenobílí hledat zdatné protivníky, na nichž by si brousili své ambice hráčské i funkcionářské? Nakonec nezbylo, než se odvážně postavit všem, kteří na začátku 20. století připravovali založení Českého svazu footballového (ČSF). Ona tedy původně byla mezi iniciátory i Slavia, když však zjistila, že by nezískala ve vrcholném orgánu rozhodující vliv, ucukla. A aby svou výjimečnost dokázala, distancovala se od ostatních umíněně také tím, že k historickému utkání ve Vídni, pro výběr ČSF v podstatě prvního neoficiálního mezinárodního, neuvolnila jediného hráče.

CESTY BYLY ROZLIČNÉ, ROVNÁ VŮLE CHYBĚLA


1904


Prapor vzdoru první pozvedla AC Sparta poté, kdy začala organizovat nábor mladých zájemců, a současně se posílila hráči rozpadlých Unionu Letná a AFK Karlín. Mužstvu, nastupujícímu ve zděděných unionistických dresech, okamžitě narostla ramena. V květnu jeden čerstvě založený týdeník halasně oznámil:

„Mužstvo Sparty sdružuje veškeré přirozené vlastnosti, které jsou podmínkou úspěchu ve footballovém sportu… AC Spartě gratulujeme ku šťastné volbě ´materiálu´ při sestavování jeho I. mužstva… Byl to věru již nejvyšší čas, aby Češi měli více než jediné mužstvo schopné podstoupiti zápasy mezinárodní.“ (SPORTOVNÍ SVĚT)

Ale proč se nepochválit, když majitelem a vydavatelem tiskoviny je předseda klubu obchodník Maxmilián Švagrovský? Však také podle toho vypadal obsah článků zvláště ve srovnání s listem Sport a hry vydávaným Slavií. Hned od počátku otiskoval až provokativně formulované výzvy k mači, na což však druhá strana nereagovala. Vidina souboje o fotbalový trůn vzrušovala veřejnost a plnila stránky tisku: po bok Sportovního světa se postavily Národní listy, zatímco červenobílé barvy hájil Sport a hry spolu s Národní politikou.

A tak se bojovalo pouze v zákulisí. Rudí obviňovali soupeře, že se přímé konfrontaci vyhýbá, jelikož „ignorují mladého a svěžího konkurenta“, na což červenobílí z výšin své nadřazenosti většinou noblesně a smířlivě kontrovali tu zpochybňováním úrovně soupeře, jindy nedostatkem termínů:

„Slavný AC Sparta může býti ujištěn, že náš klub i v budoucnosti mu nepřeloží ani stébla přes cestu, že neučiní nic, co by vývoj slibného (pravíme to upřímně a bez ironie) mužstva AC Sparty mohlo ohrožovati, že naopak se vždy (tak jako dosud) bude těšiti z úspěchů AC Sparty. Jestliže totéž smýšlení si získá trvalou půdu mezi členstvem slovutného AC Sparta, pak se můžeme těšiti, že cesty, jež dnes mohou býti jenom rozličné, budou jednou i stejné.“ (SPORT A HRY)

Jenže Spartě se nedostávalo trpělivosti, a tak ještě přitvrdila:
„Slavia fňukavými slovy odkvetlé krasavice líčí své zásluhy o český fotbal… Je zbytečná mnohomluvná chvástavost, s kterou Slavia sama se velebí… Vzhledem ke slavistické diagnose stihomamu, velikášství a defektní paměti doporučuje se autodiagnosa.“ (SPORTOVNÍ SVĚT)

Konflikt charakteru žabomyší války sice nabral scénář hodný kabaretu, sportovní veřejnost však do krajnosti vzrušoval a tisk bohatě zaměstnával. Časem se stane připomínka těchto dějů jenom důvodem k úšklebku, jak téměř po půlstoletí poznamená pamětník Karel Petrů ve svém stěžejním díle:

„Čteme-li dnes tato všechna provolání, pousmějeme se nad junáckým tím papírovým soubojem, a sami podnes žijící autoři těchto polemik se pousmějí asi s námi. V roce onom byly tyto projevy ovšem psány a brány nesmírně vážně.“(DĚJINY ČS. KOPANÉ)

Jenže… Pokud se Slavia málem dušovala, že Spartě nepřeloží ani stébla přes cestu, ta se rozhodla konkurenci rovnou hodit pod nohy kládu. Když se jí totiž nepodařilo přitáhnout červenobílé na zelený pažit, dokázala alespoň koncem roku 1904 přetáhnout tři její klíčové borce Koška, Bendu a Krummera. Tím spíše bylo jasné, že v pořadí druhé a dlouho očekávané derby se i nadále odkládá. Neuskutečnilo se ani v rámci bohulibého záměru utkat se ve prospěch Zemského pomocného spolku pro potírání plicních chorob. Cesty i nadále zůstaly rozličné.

O ZAJÍMAVÉM POKRAČOVÁNÍ VĚČNÝCH BOJŮ A SPORŮ MEZI SPARTOU A SLAVIÍ SI PŘEČTĚTE V NOVÉM ČÍSLE HATTRICKU, KTERÉ VYŠLO V PÁTEK 6. KVĚTNA 2016.