Tři mentální klacky, jež si hodili Češi pod nohy - EURO očima psychologa

[tag]EUROBLOG Pavla Procházky[/tag] O tom, proč Češi na fotbalovém ME 2016 ve Francii neuspěli, napsala média až dost. Zajímavý pohled však nabízí sportovní psycholog Václav Petráš na webu psychologievykonu.cz:

Jsi nový? Vyber si svůj bonus a vsaď si na EURO

„Jaké tři hlavní chyby jsem u českého týmu zaznamenal a jak je napravit?
Česká reprezentace na EURO 2016 nepatřila mezi favority, zahraniční pozorovatelé nebyli překvapeni rychlým vypadnutím Čechů. To však neznamená, že předvedené výkony byly ideální. Nemám problém s neúspěchem, je to běžná součást sportu. Mám však problém s tím, když si místo zvýšení šancí na podání optimálního výkonu připravíte podmínky, které to znemožňují. Když házíte sami sobě klacky pod nohy. Je to nelogické, neefektivní, nepragmatické - a na to já jsem háklivý. Profesionální deformace,“ píše mj. Václav Petráš..

Tento text je analýzou českého vystoupení na turnaji z pohledu sportovního psychologa se zdůrazněním tří hlavních nedostatků a jejich možné nápravy.

Chyba číslo 1

Zápas od zápasu měnit perspektivu zisku a ztráty.

„Jedním z prvních varovných signálů, že si česká reprezentace komplikuje podmínky pro optimální výkony, byla řada opatrných vyjádření před úvodním zápasem. Ale tím hlavním pak bylo to, co se odehrálo po tomto zápase - plánovaná změna perspektivy zisku a ztráty.
Co to znamená ‚perspektiva zisku a ztráty‘? Je to jednoduché. Pokud je vaší hlavní prioritou určitý pozitivní výsledek, díváte se na situaci optikou zisku (‚perspektiva zisku‘). Když je hlavním cílem něco nepokazit, vnímáte situaci optikou ztráty (‚perspektiva ztráty‘),“ vysvětluje Petráš.

„Asi všichni se shodneme na tom, že jsme v české útočné hře v průběhu zápasu se Španělskem viděli primárně ‚jistoty‘. Mluvím teď o útočné fázi, o situacích, kdy Češi měli míč a mohli něco zkusit. ‚Obvyklá řešení‘ či ‚risk‘ jsme v samotném zápase viděli minimálně, až na poslední dvě minuty, kdy se najednou perspektivy ztráty a zisku přehodily.

To je samo o sobě problém - využívat stále dokola ‚jistoty‘, hrát alibisticky, shazuje šance na jakýkoli zisk. Nicméně ještě větší problém nastává v okamžiku, kdy očekávám, že hráči budou schopni libovolně přepínat mezi těmito perspektivami.
Ale hezky popořadě - jednou z klasických mentálních chyb sportovců je to, že jakmile se ocitnou v náročné výkonové situaci, často pociťují tlak na to, aby se vyhnuli chybám. A proto raději volí perspektivu ztráty - jdou po 90 procentech řešeních. Jejich prioritou je ‚hlavně to nepokazit‘. A je to v podstatě logické. Za to, že jste v zápase dělali ‚90 procent rozhodnutí‘, vás nevypískají. Nerozcupují vás v médiích. Je to takový ten šedý průměr, sice nic nevymyslel, ale nic moc nepokazil. Ale když se pokusíte o ty riskantnější varianty a nepovedou se vám? To je náběh na bučení fanoušků a nesmlouvavou známku od novinářů.

V průběhu prvního zápasu se Španělskem jsem si myslel, že problém je právě v tom, že většina hráčů podléhá tlaku a nervozitě a proto volí ‚jistoty‘. Avšak ten hlavní vykřičník se pro mě objevil až po zápase - ve vyjádřeních trenéra. Ten byl s touto ‚hrou na jistotu‘ spokojen. Ale zároveň se od příštího zápasu již měla mentalita hráčů změnit. Měli být ‚drzejší‘. Vše působilo jako velký, připravený mistrovský plán. První zápas se půjdeme vyhnout velké ztrátě, v dalších zápasech přepneme na zisk. Ze dne na den přehodíme perspektivy zisku a ztráty,“ uvádí Petráš.

Chyba číslo 2

Necháváme optimismus a pesimismus ovlivňovat hráčskou sebedůvěrou.

„S perspektivou zisku a ztráty v běžném uvažování souvisí i optimismus a pesimismus. Ale neměl by. Například pociťovaný optimismus či pesimismus ohledně výsledku nadcházejícího zápasu je irelevantní. Věřte mi - mezi vrcholovými sportovci najdete oba extrémy, bláznivé snílky o titulu s podřadným mužstvem i věčné pesimisty. To však na samotný výkon nesmí mít vliv. Ať už si myslím, že zápas se Španělskem spíše prohrajeme, nebo vyhrajeme, nic to nemění na tom, jaký způsob hry může vést k co nejlepšímu výkonu. Musím věřit své přípravě, svým automatismům. Řeším situace tak, jak bych je vyřešil na tréninku. Když jsem zvyklý v náběhu na obránce obvykle jít do rychlé kličky, musím se donutit zkoušet to i v zápase, kde jsem ohledně šancí na celkový výsledek skeptický. Tak si dávám alespoň šanci, že se to může podařit.

… Hráči by neměli být jakkoli přednastaveni z hlediska toho, jak se mají přizpůsobovat soupeři. Tím myslím právě tyto zásahy do automatismů. V představeném scénáři je prostě tím řešením, na které jsem zvyklý a které mám natrénováno, rychle nacentrovat míč, ať už proti mně dobíhá Alba s Ramosem, nebo Franta Novotný z Horní Suché. Ale přesto jsem proti Španělsku už tak nějak přednastaven na to, že to jsou špičkoví hráči světového kalibru, a než bych rychle nacentroval, zamyslím se. A pak už mě ten Alba skutečně doběhne. A pak to raději vrátím dozadu. Dobrý, neztratil jsem míč.

Jistě, na každého soupeře jsou připraveny jiné taktické pokyny. Ale ty nesmí změnit fundamentální hru. Ty nesmí narušit důvěru hráčů v to, že to, co dělají obvykle, může být i proti tomuhle soupeři dost dobré. Když ucítí jen náznak toho, že to jejich automatické, tréninkové já, není dost dobré, začnou ho měnit. A pak se vše sype jako domeček z karet. Už vám pak na hřišti neběhají ti hráči, které jste si do reprezentace vyhlídl. Pak se výkon často zvrhává do dvou různých variant: 1) hráči hrají ‚na jistotu‘ a volí stále dokola devadesát procent varianty 2) hráči vymýšlejí věci, které nikdy ani pořádně nezkoušeli,“ píše mimo jiné sportovní psycholog Petráš.

Chyba číslo 3

Zaměňovat útočnost a intenzitu výkonu.

„Posledního ‚klacku‘ jsem si všiml v okamžiku, kdy Češi po obdrženém gólu na konci zápasu se Španělskem dokázali zareagovat a zvýšit intenzitu. Dva rychle vhozené auty na Krejčího, který si zaběhl za obránce na brankovou čáru, nakonec vedly až k velké šanci Daridy. To ve mně spustilo alarm. Pro většinu lidí to byly pozitivní náznaky, pro mě znamení toho, že náš tým padá do zásadní pasti - zaměňuje útočnost a intenzitu výkonu.

Intenzivně (ve smyslu pružně, rychle, pohotově, soustředěně) se nemusí útočit pouze v zoufalém nátlaku na konci zápasu. Takto intenzivně se musí dělat vždycky vše - to je základní aspekt úspěšného sportovního výkonu.

V plné intenzitě jde i takticky zpomalovat hru. I rozehrávat autové vhazování. Dokonce i stát na místě... Jde primárně o práci s koncentrací - o pochopení toho, kam chci svou pozornost směřovat, proč, jak na to jít a jak ji tam udržet. To je základní princip na pozadí intenzivního sportovního výkonu.

Výkyvy v koncentraci a s tím spojené změny v intenzitě jsou, bohužel, časté. Jde o základní chybu, kterou vidím napříč výkonnostními a věkovými skupinami. Příklad - tým dorostenců po výborném, intenzivním výkonu vede v poločase o dva góly. Zazní pokyn, aby hráli druhý poločas s větším důrazem na defenzivu. Ve druhé půli se v útoku zcela vytratí ze hry jakákoli rychlost, pružnost či intenzita, vše se dělá zpomaleně, o všem se přemýšlí, dělají se pak chyby i v základních dovednostech. Typická záměna taktického pokynu s intenzitou. Hrát zodpovědněji dozadu = vše děláme pomaleji. Dokázal bych vám vyjmenovat desítky příkladů toho, jak změna koncentrace při snaze o ‚opatrnost‘ vedla k totálnímu sportovnímu selhání - a to nejen ve fotbale, ale třeba i tenise, či golfu.

Víte, co je jednoduchým indikátorem toho, jestli mužstvo správně pracuje s intenzitou? Nejsou u nich znát náhlé výkonnostní vzestupy. U takových týmů se nestane, že si najednou všimnete, že hráči chodí více do sprintů poté, co obdrželi gól. Že jsou zničehonic agresivnější v soubojích. Že znenadání zpracovávají míč v plné rychlosti a intenzitě.
Kdykoliv, když si takového ‚skoku‘ v intenzitě v zápase všimnete, vězte, že je v tom týmu něco fundamentálně špatně. V samotném přístupu k zápasu, k provádění jednotlivých dovedností. Jde o zcela zásadní problém, který je ale často zamaskován tím, že zvýšená intenzita vede k lepšímu výkonu. Viz konec zápasu s Chorvatskem. Poslední dvě minuty se Španělskem. Řada lidí vidí tento skok v intenzitě a považují ho za pozitivní - náznak skutečného potenciálu týmu. Jakmile jsem viděl, že česká reprezentace dokázala v posledních minutách Španělsko zatlačit, že skokově zvýšila intenzitu a vedlo to k reálné šanci na vyrovnání, byl to i pro mě, jakožto věčného optimistu, důvod k vážným obavám o další průběh turnaje.
Tyto skoky v intenzitě nemají ve vrcholovém sportu co dělat. Pro mě je to ze sportovně-psychologického pohledu podobně varovné, jako kdyby výživový poradce viděl, že si reprezentanti hodinu před zápasem dávají svíčkovou s knedlíkem. A buďme zcela upřímní – Češi nemají natolik skvělé mužstvo, aby si mohli dovolit dělat základní chyby v mentálních aspektech výkonu. To si může občas dovolit Barcelona nebo Real, my Česko. Češi musí být stroj, vyladěný na 99 procent svého potenciálu. Skoky v intenzitě jsou důkaz toho, že tomu tak zdaleka nebylo.

Jak to změnit?

Aby se tato situace neopakovala, lze využít různé přístupy - typickým je sjednocování intenzity tréninku a zápasu. Tedy zvyšovat aklimatizaci na neustálé plné nasazení tím, že takto budou vypadat tréninky. Jasně dávat najevo, že pokyn ‚hrajte ze zabezpečené obrany‘ neznamená, že všechny přihrávky dopředu mají být o 20 procent pomalejší. Hráči (a možná i trenéři) musejí pochopit, že tak intenzivně, jak vypadají hektické konce zápasů, kde doháníme výsledek, musí vypadat i první, druhá a každá další minuta utkání. Mírný zádrhel je v tom, že výše uvedené řešení se osvědčuje v klubech - ale tam mají trenéři mnohem více času na hráče působit. Jak na to u reprezentace, kde je společných tréninků střídmě?

Těžko se mi hledá odpověď, která by nezněla jako reklama na sportovní psychologii. Ale prostě to napíši tak, jak to cítím: intenzita výkonu je zcela základní problematika moderní, vědecké sportovní psychologie. Sežeňte si (dobrého) sportovního psychologa, který se vyzná v aktuálních světových trendech (tzn. nebrat takového, který mluví o nutnosti být hlavně v klidu). Ne ‚mentálního kouče‘, nebo motivačního řečníka. Psychologa, který rozumí tomu, co dělá, a problém skoků v intenzitě je řešitelný i během krátké doby. Není to zase tak složité.

Tento článek nemá být ‚kopáním do někoho, kdo je dole‘, ale spíše analýzou toho, co je nutné pro příště změnit. Nejsem jen sportovní psycholog, ale i fanoušek a reprezentace pro mě má vždy zvláštní význam. Velmi bych si přál za pár let psát analýzu toho, jak čeští fotbalisté překonali rozdíl ve výkonnosti a dosáhli velkého úspěchu.“

Tolik sportovní psycholog Václav Petráš k vystoupení českých fotbalistů na EURO 2016 ve Francii (celý článek najdete na serveru psychologievykonu.cz).

Velmi zajímavé a podnětné.

Třeba si to někdo zodpovědný na Strahově přečte. Protože s dosavadním strejcovským přístupem „dáme do toho kus srdíčka a půjdeme tomu štěstíčku naproti“ a „filozofováním“ o tom, že „stačilo dát první gól Turkům a šlo by se až do finále jako na EURO 1996 v Anglii“, lze dojít jen k zopakování smutných výkonů a výsledků na ME 2016 ve Francii.

Pavel Procházka, šéfredaktor magazínu HATTRICK