Za stav nároďáku může FAČR v čele s Peltou a Vrbou, nikoli Jarolím!

[hot]ÚTERNÍ RÁNA PAVLA PROCHÁZKY[/hot] Ještě naposledy se musím vrátit k říjnové kvalifikaci MS 2018 z pohledu českého týmu. Zaujala mě totiž polemika v médiích, hlavně v deníku Sport, s hlavní otázkou, jestli: „Je na místě (za situace, kdy má Česko ze tří kvalifikačních zápasů na kontě pouhé dva body a žádný vstřelený gól) obětovat kvalifikaci MS 2018 a začít budovat tým pro EURO 2020?“ Co to je za nesmysl, který lumen tohle vymyslel?

To je, jako bychom se ptali, zda je na místě obětovat kvalifikaci o Ligu mistrů a začít budovat tým pro příští Evropskou ligu. Nebo zda je třeba vypustit probíhající ročník ligové soutěže a budovat perspektivní celek pro příští MOL Cup. Zcela souhlasím s názorem redaktora Sportu Jakuba Konečného, že: „MS ve fotbale je posvátná věc, turnaj všech turnajů, nic víc prostě ve fotbale není. A kdo by se chtěl vzdát světového šampionátu ve prospěch mistrovství Evropy, je zkrátka zcela mimo mísu.“ Bohužel, přesně tohle udělalo vedení FAČR v čele se svým předsedou Miroslavem Peltou a bývalým hlavním reprezentačním trenérem Pavlem Vrbou, a to už v roce 2014, kdy se Vrba ujímal své funkce. Jen v opačném pořadí.

Mistrovství Evropy v Česku přeceňujeme

Musím poopravit Jakuba Konečného v jedné věci. Ten ve Sportu ve své, jinak výborné, polemice mj. napsal: „S nápadem odepsat jednu kvalifikaci, aby byl čas a prostor důkladně připravit tým na tu další, přišel už v roce 2001 známý radikál Vlastimil Petržela, tehdy jeden z kandidátů na trenéra národního týmu po odvolaném Jozefu Chovancovi.“

Jenže Petržela to myslel jinak, tvrdil už před patnácti lety, že vrcholem čtyřletého cyklu má být mistrovství světa, jak píše správně Konečný –„turnaj turnajů“, a nikoli v Česku přeceňované mistrovství Evropy.

A s tím souhlasím. EURO je dobrý turnaj, účast na něm plní kasu fotbalové asociace, ovšem světový šampionát je svým významem mnohem výš. Ostatně z Evropy se na něj dostane jen třináct celků, zatím na ME už třiadvacet mužstev.

Kdo v historii MS, která je o třicet let bohatší než ME, vyhrál? Jen největší fotbalové mocnosti: Brazílie, Německo, Itálie, Argentina, Uruguay, Anglie, Francie a Španělsko. A dost! Žádné Řecko, Dánsko (dokonce v roli náhradníka za válčící Jugoslávii) či letos Portugalsko, tým jednoho muže, Cristiana Ronalda. I to je důkaz, že kontinentální šampionát není tolik ve světě ceněn. Pro jihoamerické země má vyšší hodnotu i olympijský turnaj, viz letošní brazilské zlato v Riu s Neymarem, který předtím Copu América, tedy mistrovství Jižní Ameriky, vynechal, aby mohl startovat na OH.

Výstupní klauzule? U nároďáku nemožné!

Jak je tedy možné, že Vrba nedostal za úkol postavit tým, který bude mít vrchol za čtyři roky, na MS 2018 v Rusku? Ano s tím, že kvalifikaci ME 2016 nijak nevypustí, že se samozřejmě o postup popere, ale že vrchol by měl nastat až na světovém šampionátu..

Jak to, že trenér národního celku může mít ve své smlouvě nějakou klauzuli o tom, že po dvou letech uteče od rozdělané práce jako malý kluk a zmizí někde v dagestánské Machačkale?

I když od rozdělané práce… Pavel Vrba po sobě nic vybudovaného nezanechal. S přestárlým týmem postoupil na EURO do Francie a tam vybouchl. Po nás potopa a rozbořený dům.

Přitom měl dostat už koncem roku 2013, když odcházel z Plzně, od vedení FAČR v čele s Peltou jasné zadání: „Cílem je Rusko 2018, pokud možno s mezipřistáním ve Francii 2016.“

Tahle anabáze, za kterou Karel Jarolím samozřejmě nemůže, je dílem strahovské nekoncepčnosti a chaosu. Zdědil ten rozbořený dům ve velkém nepořádku a musí jej dávat dohromady za provozu. Takže Jarolím musí budovat a buduje nový tým tak jako tak. A že tahle nekomfortní situace přináší i občasné přehmaty, je nabíledni.

Nic nevypouštět? Porazit Nory a Iry jde i dnes!

Proč vlastně vypouštět kvalifikaci MS 2018, když žije nikoli teoretická, ale velmi reálná šance, jak se na světový šampionát, či alespoň do baráže o něj, dostat? Porazit doma Norsko a vyhrát v Ázerbájdžánu, Severním Irsku a San Marinu by neměl být pro český fotbal, i v jeho současném stavu, neřešitelný problém.

Zvlášť, když se v něm kvalitní hráči stále najdou. Jen je umět hledat. Ještě nedávno v Česku, kromě vynikajícího skauta Jana Říčky, téměř nikdo nevěděl o exslávistickém talentu jménem Jakub Jankto (upozorňovali jsme na něj už před časem). Dnes tento hráč, jehož sledují mj. i v Arsenalu či Leicesteru, zařizuje české „21“ postup na ME 2017 a dává v italské Serii A za Udinese gól i Buffonovi.

Pavel Procházka, šéfredaktor magazínu HATTRICK