Exsparťan Staněk o Anglii: Rád bych se tam znovu vrátil

Exsparťan Staněk o Anglii: Rád bych se tam znovu vrátil

Málokterý český fanoušek ví, že to není tak dávno, co jsme měli v Premier League dva brankáře. Kromě Petra Čecha totiž na ostrovech působil i Jindřich Staněk, který už Anglii opustil, v tomto rozhovoru pro Deník Sport se však rozpovídal o pozitivních i negativních zkušenostech a svého angažmá, i když ve finále neúspěšného, nelituje.

O tom, zda byl přestup do Evertonu správným rozhodnutím:

„Stojím si za tím, že ano. Zkušenost to byla obrovská. Hrozně mi to dalo lidsky, fotbalově i po stránce přístupu k ostatním věcem. Poznal jsem jinou mentalitu, zjistil jsem, jak to v Anglii chodí. I když to nedopadlo podle mých představ, tak to stejně beru jako obrovskou zkušenost a zároveň i veliký stimul do další práce. Rád bych se tam znovu vrátil.“

Mluvil i o tom, jak rozhodnutí učinil:

„Hodně jsem to probíral s rodiči. Táta i mamka byli jednoznačně pro, o mně nemůže být ani řeč. Chtěl jsem do toho jít, vždyť fotbal jsem dělal především kvůli takové příležitosti. Když přišla, neváhal jsem ani minutu. Rozhodnutí bylo jednoznačné.“

A co evertonská akademie?

„Nikdo nás nevodil za ručičku, ale pravdou je, že v začátcích mi lidé z klubu hodně pomohli. Vyřídili mi telefon i banku. Jelikož mi bylo sedmnáct let, nemohl jsem si vzít vlastní byt. Společně s dalšími třemi spoluhráči jsem žil u jedné paní v domě, každý z nás měl vlastní pokoj. O všechno se starala, vařila, prala. Čtyři měsíce jsem u ní bydlel, na tréninky mě vozili kluci, nebo jsem měl k dispozici řidiče. Dá se říct, že jsem se o nic nestaral. Klub mi zařídil i doučování angličtiny.“

Angličtina nebyla problémem...

„Základy jsem měl, ale stejně jsem byl ze všeho vyjukaný. Dva tři měsíce mi trvalo, než jsem se adaptoval. Postupem času už bylo všechno v pohodě. Klub vytváří všem hráčům dokonalé zázemí, je to jeho filozofie. Když se hráč cítí po všech stránkách dobře, může na hřišti odvádět stoprocentní výkony.“

Srovnával Česko s Anglií:

„Mohu to posoudit jen z toho, co jsem za půl roku prožil v Českých Budějovicích, kde je spousta mladých kluků. Aby se ze stadionu nechodilo o půl dvanácté domů, tak trenér David Horejš zavedl jasná pravidla. Před tréninkem máme posilovnu, po tréninku také, samozřejmě pracujeme na zlepšení individuálních dovedností. Musím říct, že většina kluků na sobě chce pracovat. A je i vidět, jestli někdo na sobě maká, nebo ne. Takhle to fungovalo i v Evertonu. Měli jsme nějaký program a pak bylo na každém jednotlivci, zda se ještě zdržel na stadionu o něco déle a přidával si.“

Proč šel do Anglie? Chtěl být jedničkou Evertonu?

„Ano, takovou motivaci jsem měl. Na rovinu říkám, že bylo vážně strašně těžké se tam prosadit. Konkurence je v Anglii úplně jiná než v Česku. K tomu musíte mít také velké štěstí, dostat šanci a na maximum ji využít. Pokud ale nebudete tvrdě pracovat, nikdy velká příležitost nepřijde.“

A proč se to nepovedlo?

„V první půlce sezony bylo všechno super, pravidelně jsem chytal za jejich jednadvacítku. Pak jsem udělal v jednom zápase dvě chyby, které v Česku kolovaly internetem. (hořce se usměje) Potom mě začala pronásledovat zranění. Už to nebylo ono, táhlo se to se mnou. Ale nechci na to takhle vzpomínat. Spíš mi v paměti zůstávají ty hezké věci. V Evertonu jsem byl třetím brankářem, jezdil jsem na všechny zápasy s áčkem. Bylo to skvělé, atmosféra nepopsatelná.“

O zážitku, kdy se dostal až na lavičku A-týmu:

„Ano. Byla to neskutečná věc. V Goodison Parku jsme hráli s Newcastlem, krátce před tím bohužel navždy odešel Pavel Srníček, jenž právě za Newcastle chytal. Byl to hrozně silný moment.“

Samozřejmě se stýkal i s Čechem:

„Ano, setkání s ním bylo fajn. Odletěli jsme na předsezonní turné do Singapuru, jedním z našich soupeřů byl také Arsenal. Zrovna proti nám za něj odchytal svůj první zápas. Po zápase jsme se potkali v tunelu, chvíli spolu kecali, vyfotili se. Ze začátku mi bylo blbý za ním jít a pozdravit ho, ale pak jsme si na hřišti podali ruku a on sám navrhl, ať na něho počkám. Ptal se mě, jak se mám, co plánuju a tak. Byl to obyčejný rozhovor, ale moc příjemný.“

Svého rozhodnutí opustit Spartu nikdy nelitoval!

„Nikdy, ale nebudu lhát, že jsem o tom přemýšlel. Hlavou se mi honily myšlenky, co a jak mohlo být, kdybych ve Spartě zůstal. Každopádně si za svým rozhodnutím stojím a stát si za ním vždycky budu. Všem ostatním bych takovou zkušenost doporučoval a přál.“