Kouč Sparty: Nebojím se ani nějakého sebevíc silného soupeře

Třináct soutěžních zápasů ve 46 dnech. Mezi tím vším tréninky, tiskovky, sledování soupeřů. Vítězslav Lavička si o prázdninách volna moc neužije. V nabitém programu dokonce nemá čas ani svou rodinu a raději ji poslal k moři. „Mohl jsem se tak plně koncentrovat na svou práci, která se tady k naší velké radosti nakupila,“ říká jednapadesátiletý trenér, jenž během dvou měsíců získal se Spartou treble. TOMÁŠ RADOTINSKÝ, komentátor NOVA Sportu a FANDY a spolupracovník HATTRICKU, s ním však právě proto v exkluzivním interview nechtěl tolik hovořit o fotbale, jako spíš o něm samém. Aby přišel na jiné myšlenky a také aby dal nahlédnout do svého přísně střeženého soukromí.

Velký speciál ke startu Synot ligy i největší letní fotbalová hvězda! To vše v novém HATTRICKU

Hráče umíte motivovat. V Sydney FC jste slíbil, že po vyhraném utkání vylezete na oblouk mostu Harbour Bridge.

To bylo z hlavy sportovního vedení, nebyl to můj nápad.

Přitom se bojíte výšek.

Nebojím, ale nevyhledávám je. Tehdy jsme mou druhou sezonu neodstartovali právě nejlépe, na rozdíl od prvního úspěšného ročníku jsme měli hodně pomalý start. Hledal se motivační prvek, který by jednak nabudil hráče a jednak by to byla výzva a signál směrem k veřejnosti. Kývl jsem na možnost vylézt na jednu ze sydneyských dominant. Zápas jsme skutečně vyhráli, takže jsem do toho šel.

Měl jste strach?

Spíš jsem čekal, jaké to bude. Tam je to jedna z velkých turistických atrakcí. Musím ale říct, že ten výstup je bezpečný. Před ním vás ještě prohlédne lékař a pak vás seznámí se všemi bezpečnostními předpisy. Absolvoval jsem to s mou starší dcerou. Manželka a mladší dcera si netroufly. Byl to pro nás zážitek. Je to docela náročné, ale když se dostanete nahoru, máte krásný výhled na město a na záliv. Doprovod, který šel se mnou, to měl horší. Hlavně kameramana jsem obdivoval. Proto toho to byl s kamerou na rameně heroický výkon.

Takže jste to pak ještě viděl natočené?

Ano, dokonce mi to pak pouštěli v místní televizi a na klubových stránkách. Mám doma i fotografie a je to pro mě pěkná památka.

Připadal jste si tam nahoře jako hrdina Hitchcockova filmu Vertigo?

Ano, dá se to tak říci. To je opravdu vynikající film. Ale ten hrdina tu svou fobii z výšek také vlastně nakonec překonal.

Z čeho ještě máte v životě strach?

(dlouze přemýšlí) Strach jako takový z ničeho nemám. Spíš obavy. Když máte z něčeho strach, akorát to k sobě přitáhnete. Nebojím se ani nějakého sebevíc silného soupeře. Tak jsme byli na Spartě vychováváni, když jsem tu ještě byl jako hráč. Pak jsem k tomu došel i sám. Mám jen obavu, to se ale týká spíš mých blízkých v některých situacích. Mám o ně prostě starost.

Na první pohled vás ale nic nerozhází. V pozitivním i negativním slova smyslu. Kdy jste se naposledy něčemu od srdce zasmál?

A to já zase umím zasmát. Třeba i sám sobě, někdy i před hráči. Rád se zasměju dobrému vtipu, když je dobrá nálada. Nejsem ten, kdo baví společnost, ani ty vtipy neumím vyprávět. Mám ale rád optimistické, veselé filmy s hlubším podtextem. Po svěrákovsku, jestli to tak můžu říct. Dřív jsme chodili na Cimrmany, takový humor je mi blízký. Doma mám kompletní sbírku jejich her. Nebo Forrest Gump, to je můj oblíbený zahraniční film.

A kdy jste se naposledy rozbrečel?

Bylo to z dojetí nebo spíš z radosti. Po tom, co se nám povedlo v minulé sezoně. Ty první chvíle po titulu, kdy Plzeň ztratila v Jablonci, to bylo trochu jiné. Ale když jsme vyhráli pohár, tam jsem brečel dojetím. Slzy smutku jsem měl naposledy před dvěma lety, kdy mi odešel táta.

CELÉ INTERVIEW SI PŘEČTĚTE V NOVÉM SRPNOVÉM ČÍSLE (8) MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÉ VYCHÁZÍ UŽ VE ČTVRTEK 7. SRPNA 2014!