Horváth: Občas mám na jazyku bonmot, ale radši ho spolknu

Čtyřicetiletý Pavel Horváth už rozdává své zkušenosti ze Sportingu Lisabon, Galatasaraye Istanbul či Visselu Kóbe svým bývalým spoluhráčům z Doosan arény. Ačkoliv působí v realizačním týmu Plzně jako asistent hlavního kouče Karla Krejčího, sám sebe ještě trenérem nenazývá. Co pronesl o své nové etapě bývalý záložník Sparty, Jablonce, Slavie či Teplice v interview pro sport.cz?

Lékaři mají jasno: Rosu na Euro nedoporučují, zabíral by místo

O novém životě po hráčské kariéře...

"Nazval bych to druhou kapitolou. Život se mi moc nezměnil, ale rozdíl existuje. Vstávám o půl hodiny dřív a odcházím o půl hodiny později. Přemýšlím o nácviku standardek den předem. Mám zásadu, že kluky by měl trénink vždycky bavit. V Plzni jsou hráči hraví, chtějí soutěžit. Když to jde, snažím se o to i při standardních situacích. Je totiž na prd, když do soubojů chodí na půl."

O tom, zda je přísný trenérem...

"Ještě nejsem trenér. Jsem pomocná ruka, která dostává dost velký prostor. Netroufnu si říct, jaký budu, jestli budu přísný. Ovšem bez jisté úrovně kázně a disciplíny to nejde."

O tom, zda se umí řádně naštvat...

"Umím. Snažím si nejdřív zanadávat pro sebe, když to jde, na hráče křiknu nebo mu pošlu vzkaz. Nemůžu být negativní. Když na tréninku dojde ke zlehčení, vtip udělám. To ke mně bude patřit pořád, ale musí to mít meze. Občas už se mi stane, že mám na jazyku bonmot, ale radši ho spolknu. Kdybych byl v jiné mikině, tak bych ho prásknul do éteru a čekal, jak se všichni budou smát. Z mé pozice si uvědomuju, že se to nehodí. S odstupem času jsem neměl rád, což nemá rád nikdo, když vás trenér znectí přede všemi. Jasně, on je ten nejvyšší, aby na chyby upozorňoval. Já se je snažím vytýkat tak, abych neřval přes celé hřiště. Bez kritiky to nejde. Ale dobře si pamatuju: vytknout, ale hned povzbudit."