Oddanost a píle? Pro Brazilce netypické aneb Ten jedinečný

Zmar, potopa či konec světa. Tři slova, která doslova vystihují počínaní londýnské Chelsea v loňském ročníku Premier League. Z vrcholu na dno. Pocit kulečníkové koule, která po rozstřelu neví, co se s ní děje. To samé zažívali hráči Blues. Doba temna. Nejdříve titul a neskutečná jízda, poté ústup ze slávy. Ústup? Spíše pád do neznáma. Tam, kde to chlapci ze Stamford Bridge vůbec neznají.

Pokud existovalo v minulé sezóně něco, co mohlo fanouškům Blues vykouzlit úsměv na tváři, nebyla to týmová hra, nýbrž ta individuální. Ze všech vyčníval jeden muž. Muž číslo 22. Šikula a dříč, jehož touha po vítězství a úspěchu přerostla všechny ostatní. Willian, sedmadvacetiletý Brazilec, byl jako nezhasínající pochodeň. Přestože všechny ostatní ohýnky už pozhasínaly, jeho plamen ne a ne uhasnout.

Byl tím, který se snažil svými výkony rozproudit nový impuls. Dělal vše, co se dalo, ale s celkovým herním projevem Chelsea nezmohl nic. Sázel na něj José Mourinho i Guus Hiddink, ale ani jeden z nich nedokázal probudit zbytek spícího mužstva.

Choval se jako alternativní energie. Palivo, které dokáže pohánět jakýkoliv fotbalový trik či parádu. The Special One často nechválí jedince, ale v kauze Willian byl více než zdvořilý. „Je třeba pochválit Williana, protože tvrdě pracuje a nic neošidí. Je skvělý na míči a zastane spoustu práce. Pro spoluhráče je darem z nebes,“ ocenil Brazilce.

To, co z něj dělalo výjimečného, je dar nic nevypustit. Maká dopředu i dozadu. Nic nevypustí. Zatímco ostatní květy v zahradě jménem Chelsea uvadaly, Willian doslova kvetl. Nacházel se na vrcholu sil. V sedmadvaceti letech mohl předvádět ty nejlepší výkony.

Odmakat zápas až na krev nebývá pro brazilské techniky zrovna běžné. Lopata a krumpáč? To k brazilskému křídelníkovi nesedí. Ale on? Pravý opak. Naprostá dokonalost. Práce s míčem? Na jednotku! Oddanost? Jedna podtržená. A exekuce volných kopů? Pánové to je extra třída!

Vše, co bychom na brazilském ofenzivním šikulovy mohli najít, vůbec nesedí k jeho krajanům. Píle, oddanost a práce? Hele, klídek. Dřina až na krev? Děláte si srandu? Z toho brazilské srdce přestává tlouct.

A není to je pracovitostí, však když v létě 2013 přicházel na Stamford Bridge s visačkou 35 miliónů eur, byl považován spíše za vynikající technika s přímočarým stylem hry. Neochabl, jak mívají někteří pánové z Jižní Ameriky ve zvyku. Naopak. Zesílil. A je to znát! Mohlo se stát, že jej nepustí trenér párkrát do hry a on zpohodlní, přestane makat a bude trucovat. To u něj nepřichází v úvahu.

V mistrovské sezóně patřil k nejlepším, k základním pilířům a budovatelům výtečné squadrry. A sezóna poté? Chelsea strašná, Willian 100x lepší! A ty branky? V Champions League 5 branek, na ostrovech stejný počet. Paráda. K tomu přidal nespočet asistencí. Exkluzivní přímé kopy. Byla radost jej sledovat.

„Snažím se míč stáčet na zadní tyč. Pokud ho nikdo netečuje, má brankář problém. Mým vzorem byli Ronaldinho a Beckham. Mistři přímých kopů. Chci patřit k nejlepším.“ Takto komentoval své nádherné branky skromný Brazilec. Chtěl patřit k nejlepším a přitom nevěděl, že už se mezi ně řadí.

V letošní sezóně, která začala pod krutovládou Antonia Conteho, nezačal příliš velkolepě. Ale dnes? K dnešnímu dni má na kontě 16 startů, během nichž nastřádal 5 branek. Nehrává často, ale poslední dobou se začal prosazovat do základní sestavy. Říkám si, že tvrdý styl založený na oddanosti a práci pro tým, jenž razí nový lodivod Blues, by mohl Willianovi sedět, ale zřejmě si zvyká krapet déle.

Nebo snad zlenivěl? Tomu se mi nechce věřit. Dejme mu čas. Aspoň špetku.