Seriál Okresní přebor nelže. Dokopná je vrcholem české sezony

Seriál Okresní přebor nelže. Dokopná je vrcholem české sezony

[hot]PÁTEČNÍ PRŮNIKOVKA ZDEŇKA KUDELY[/hot] Pro pravoslavného fotbalového vyznavače klubových barev, patřících některému ze šestnácti prvoligových celků, to nyní musí být opravdová nuda. Sparta a Slavia doma jen na otočku a hned zase do Španěl, Viktorka Plzeň už tam odjela a Slovan Liberec trénuje v Praze, protože Liberec je zapadaný sněhem. Klokani se připravují také v hlavním městě na sněhu. Obecně se na fotbal „ligistů“ na zasněženém umělém trávníku nedá pořádně koukat. A start jarní sezony pořád v nedohlednu.

To „ čutálisti“ z okresního přeboru nebo 1.B třídy jsou na tom rozhodně lépe. Ti mají ještě v paměti, jak slavně zakončili svoji podzimní část, a pořád to ještě před začátkem jarní přípravy probírají. Nerozumíte někdo, o čem mluvím? Tak schválně…

Jestli nevíte, co je to „dokopná“, tak to vám musím vyprávět. Zažil jsem jich pěknou řádku, takže mi věřte, že nepřeháním, když řeknu, že pro mnoho fotbalistů z nižších soutěží je to vrchol sezony. „Dokopná“ nebo také „mecheche“ je takový večírek na závěr podzimní části soutěže a zároveň rozloučení s končícím rokem. Pořádá se většinou týden, čtrnáct dní po posledním mistráku, a to v pátek, aby byl přes sobotu a neděli čas srovnat vestibulární ústrojí, narušené plzeňskou „dvanáctkou“, a také dohnat spánkový deficit.

Na „dokopné“ se totiž projí, a hlavně propijí, peníze naspořené z pokut a víceméně dobrovolných poplatků z tajných fondů hráčů, jejichž vybírání má na starosti kapitán mužstva.

Pravidla hry jsou následovná: pozdní příchod hráče na trénink nebo zápas – 100 korun, žlutá karta – 50 korun, červená – 150 korun. Potom ještě každý hráč platí startovné v mistrovském zápase, které činí deset korun. K tomu je třeba připočíst i poplatky z tréninku, když se hraje „na dvě“. Hráči mužstva, které prohraje, platí „dvojku“ (rozuměj dvě koruny), prohrají – li o více než pět branek, tak „bůra“ (korun pět). No a ono, když se to potom nakonec všechno dohromady sečte, vychází z toho pěkná sumička. Pak přispěje nějakou tou tisícikorunou „výbor“ a něco také přihodí sponzoři.

Hlavně sehnat prase a „šmidliboys“


„Dokopné“ v mužstvu, kde jsem končil svoji hráčskou kariéru, se vyznačovaly léta zažitým a osvědčeným programem. Sekretář klubu, jinak okresní veterinář, měl za úkol sehnat prase. Předseda, který chodil do školy s ředitelem nedalekého pivovaru, zajišťoval pivo a pokladník zase pracoval v družstvu s kapelníkem místních „šmidliboys“, kteří „mecheche“ dodali patřičnou kulturní úroveň a umožnili tak výborům, hráčům a jejich manželkám taneční a pěvecké vyžití. Mimochodem, o manželky hráčů muselo být vždycky pěkně postaráno, neboť bylo třeba vyžehlit nebo dožehlit restíky vzniklé v průběhu sezony. Těmi byly třeba pozdní návraty ze sobotních mistráků, kdy se oslava vítězství protáhla dlouho přes půlnoc.

„Dokopná“ byla vždy zahájena oficiálně, byl na ni pozván starosta obce s chotí a předseda oddílu v úvodním projevu zhodnotil průběh soutěže. Tradičně vynadal pravému bekovi Tondovi Pavelkovi, který byl na podzim opět třikrát vyloučen, a že už kvůli jeho přehnaně chlapské nátuře na „okres“ za něho nic žehlit nepojede.

Pak si svévolně vzala slovo Tondova žena: „Tak předsedo, chlapská nátura, jó? To byste toho chlapa měl vidět v sobotu po zápase v ložnici. Přijde z fotbalu celej polámanej, k těm čtyřem pivům, co má v sobě, přidá z lednice další dvě a usne jak špalek. Prej chlapská nátura!“

„Víííktorie, to jsme my, fotbalisti zrození!“


Situaci se snaží zachránit pokladník a začne přítomné seznamovat s klubovým hospodařením. Než však napsanou zprávu překoktá, už se z přísálí začne ozývat cinkot půllitrů, neklamné znamení, že správce hřiště narazil sud s pivem. Oficiální část tak spěje rychle ke svému konci. Předseda ještě odmění trenéry žáků a dorostu Jiráskovým Temnem a pak už konečně začne volná zábava, kterou sekretář, jako každý rok, zahájí tradičním přípitkem– „Na divizi!“ – a vzápětí vybídne správcovou, aby všem ženským nalila griotku, aby byly povolnější.

A to už na řadu přichází ohřátý zabijačkový guláš a krvavá polévka s kroupami. Muzikanti se chopí nástrojů a klubovnou se začne rozléhat: „Víííktorie, to jsme my, fotbalisti zrození!“

To už bujará nálada začíná mít ty správné grády. Ženské chtějí tancovat a chlapi se jen neradi pouštějí půllitrů, neboť v povznesené náladě už dávno neběhají po okresních hřištích, ale štrikují kličky na slavném Wembley, nebo to perou „z voleje“ na bránu Interu Milán.

Někdy kolem jedné hodiny ranní je uzavřena sázka mezi trenérem Bublíkem a členem výboru, jinak bývalým brankařem Frantou Jelínkem, že ten chytne Bublíbovi pět penalt z deseti. K rozuzlení nakonec nedojde, protože člen výboru usne s hlavou na stole mezi půllitry.

Ve tři hodiny ráno muzikanti začnou balit nástroje a klubový pokladník startuje s obíháním stolů, aby přítomní přispěli do klobouku, aby kapela vydržela alespoň do čtyř.

Patnáctibodová ztráta se dožene


A pak už je opravdu konec. Správce stadionu začne rozdováděné páry vyhánět z klubovny, protože už si chce jít lehnout. Všichni si popřejí hodně štěstí v tom za měsíc vzdáleném novém roce a slíbí si, že udělají vše pro postup. Protože ta patnáctibodová ztráta na prvního není tak velká, jak se včera ještě zdálo. Za vzájemného ujišťování, že se ta letošní „dokopná“ zase vydařila, se vydají na klopotnou cestu domů.

Co všechno krásného se v tom okresním přeboru nestane. A opravdu nejenom v tom stejně pojmenovaném kultovním televizním seriálu a následném filmu.