Trapný konec nereálného snu. Česku neuteklo jen MS, ale svět

MEZI ŠESTNÁCTKAMI JANA HRABÁLKA

Konec nadějí. Česko se ani po dalších dvanácti letech nepodívá na světový šampionát, mezi elitou 32 týmů bude v Rusku chybět. Upřímně. Po pondělním zápase v Belfastu, kde Jarolímův tým prohrál 0:2, se nelze divit. Byl to trapný, byť o dva duely předčasný, konec snu. Snu, který se v současných podmínkách českého fotbalu, a to nejen reprezentačního, jeví jako nereálný, ba přímo utopistický.

Trapný konec nereálného snu. Česku neuteklo jen MS, ale svět

Nastane doba analýz, rozborů. Od trenérských rad na svazu, hlav pomazaných z řad bývalých reprezentantů i z řad restauračních zařízení všech cenových skupin, kde je po pár pivech každý trenérem a tím „nejpovolanějším“.

Zápas v Belfastu svým způsobem nijak nevybočil ze zažitých kolejí této kvalifikace. A pokud ano, tak jen tím, že po pátečním zápase s Německem, bezesporu nejlepším českém duelu v této skupině, zaplavila fotbalový národ euforie, že bude líp. Srdnatý výkon proti mistrům světa napumpoval české žíly optimismem, že nebude problém porazit Severní Iry a pokusit se dostat na barážové místo.

Byl to fatální omyl. Nikdo z hráčů v pondělí večer nezopakoval to, co je zdobilo v Edenu proti Němcům. Co na tom, že statistiky poukázaly na více než sedmdesátiprocentní držení míče českého týmu, když ten házenkářský styl obcházení velkého vápna bez jediné střely byl k ničemu. Proč? Protože nejsou lidi, i když ani tento povzdech by nemusel platit tak úplně. Na lavičce zůstali Dočkal i Hušbauer, kteří přece mají předpoklady a schopnosti k tomu, aby tým dirigovali, kočírovali a dovedli ke zteči. Na hřiště se dostali podle mě pozdě. Proč, to ví jen Karel Jarolím…

I bez toho ale platí: zapomeňme už na dobu Nedvědů, Poborských, Rosických s Kollerem na hrotu. Ta éra je dávno pryč. Karel Jarolím vaří z toho, co mu český systém posledních let naservíroval jako to nejlepší. A popravdě řečeno, není toho mnoho. Byť sám trenér si to nemyslí a na tiskovce v Belfastu prohlásil, že „jsme pořád ve fázi hledání něčeho. I když myslím, že se to trochu pohnulo k lepšímu. Je vidět, že zdravé hráče máme. A na nich je třeba stavět. Na silných charakterech.“

Společně s filmovým klasikem z Pelíšků se nabízí otázka: „A myslíte si, že to bude stačit?“ Bude muset, dalo by se odpovědět v kontextu předchozích řádků. Je totiž třeba si uvědomit, že Česku neuteklo mistrovství světa, ale fotbalový svět jako takový. Až na výjimky chyběla v celé kvalifikaci kreativita hráčů, ofenzivní síla či spíše slabota se projevila pouze s divizním San Marinem, ve hře dopředu měl tým obrovské rezervy. Pokud s těmito předpoklady nepřijdou hráči už na reprezentační sraz, tak trenér je to tam za pár dní nenaučí. A pak to bude vypadat tak, jako v pondělí v Belfastu. I z toho úhlu pohledu se lze dívat na to, proč tak málo českých hráčů hraje ve špičkových klubech západní Evropy. Pokud vůbec hrají a nejsou jen na střídačkách.

Karel Jarolím má smlouvu u národního týmu ještě na další rok. Setrvání ve funkci bezprostředně po trapasu v Belfastu nechtěl řešit, i když přiznal chuť pokračovat. Myslím, že s tím by fotbalová veřejnost neměla mít problém. Ten totiž nevězí v osobě reprezentačního kouče.

Teď nám – zase – uteklo mistrovství světa. To už nedoženeme, ale musíme se pokusit dohnat svět. Jinak bude ještě hůř.

Konec ruského snu po blamáži v Belfastu, pišme nekrolog