Střapatý nástupce Roberta Carlose: Ramos je jako můj starší bratr

Přes tři století trpělivě stojí pár kroků od madridské radnice. Chová se tiše, nikoho se svým lvím povozem neruší. Anatolská bohyně Kybelé, vytesaná z mramoru, se tváří vznešeně. S korunou v podobě nedobytných hradeb působí takřka všemocně. Poté ovšem přijde 4. červenec 2017 a do španělské metropole se na spanilou jízdu vydávají fotbalisté Realu. Kybelé má náhle kolem krku omotanou vlajku „Merengues“, korunu zase zakrývá klubová šála. Najednou budí dojem nešťastné matky sledující syny. Malé uličníky.

Střapatý nástupce Roberta Carlose: Ramos je jako můj starší bratr

Ti ji posléze políbí na tvář. Ne snad omluvně, ale s radostí. Zleva kapitán Sergio Ramos, zprava pak další elitní bek Marcelo. Kybelé se pousměje, copak by se na ně mohla zlobit? Přijeli s ní přece oslavit další slavné vítězství. Čerstvě dobytý titul z Ligy mistrů, uplynulo pár hodin od chvíle, kdy Zidanova parta svým útočným pojetím hry ve velšském Cardiffu udolala vyhlášené italské obranáře: Juventus Turín.

Ramos je jako starší bratr

Ramos s Marcelem zvedají nad hlavu nablýskaný pohár. „Sergio je jako můj starší bratr. Hodně mě toho naučil. Nejvíce na něm obdivuji to, že se nikdy nevzdává,“ tvrdí o srdečném Andalusanovi střapatý Brazilec a jako vždy šibalským pohledem budí dojem bezstarostného chlapce. Stejného, který před 20 lety padal na písku na pláži Botafogo a snil o tom, že se stane špičkovým brankářem. „Skákal jsem do písku a nikdy mě nic nebolelo,“ vzpomíná v unikátním dokumentu ze série de Campo de Estrellas. Marcelo nakonec dominuje na jiném postu.

Na tom, jenž je už od roku 1996 v Realu Madrid vyhrazen mužům Z Lesa. Da Silva.

Dvě slova, jež spojují zdánlivě totožné,  a přitom také různé. Fanoušci „Merengues“ se zalíbením dlouhá léta sledovali počínání drobného levého beka s pohledem masového vraha a ranou, která půlila břevna. Měl holou hlavu a když se rozčílil, naběhly mu po stranách lebky až děsivé žíly. Třikrát slavil s Madridem titul z Ligy mistrů a stal se jedním z nejuznávanějších mistrů mezi levými beky. Snad jen Ital Paolo Maldini si vydobyl větší věhlas.

Ano, oním Da Silvou je Roberto Carlos. Fotbalová legenda, jež se před deseti lety vydala z Iberského poloostrova za tureckým dobrodružstvím. Bílý dres Realu vyměnila za ten žlutomodrý Fenerbachce Istanbul. Ještě než tak obávaný „šutér“ učinil, stihl na stadionu Santiaga Bernabéua uvítat svého nástupce. Bylo to symbolické předání pochodně. Král žije, ať žije král.

Technikou získal respekt

V roce 2007 totiž do pompézního velkoměsta, kde dodnes vládnou francouzští Bourboni, dorazil další Da Silva. Se střapatými vlasy. Do vínku mu bylo dáno o šest centimetrů více do výšky, leč sudičky mu ubraly na tvrdé střele. Respekt si vydobyl brilantními centry a precizní technikou. „Má ji lepší než já,“ uznává Roberto Carlos. Řeč je pochopitelně o Marcelovi, pro něhož se zkušenějším krajan stal takřka druhým otcem.

Když Marcelo v Madridu přežíval první měsíce, mohl se na Roberta Carlose spolehnout. Dokonce společně slavili Vánoce. „Choval se ke mně i k mé rodině jako k své vlastní. Dal nám své telefonní číslo a řekl: „Zavolej, kdykoliv budeš potřebovat,“ říká mladší z obou Brazilců a takřka mu zvlhnou oči. „Přijít do klubu a zažít také vřelé přijetí od hráče, který je vaším idolem a zároveň ví, že hrajete na stejném postu, je něco unikátního,“ dodává Marcelo.

Během MS 2014 mu odešel anděl strážný

Slzy se mu derou do očí při jiné vzpomínce. To se už psal rok 2014 a scénou příběhu byla Marcelova vlast, dokonce pak jeho rodné město. Rio de Janeiro. Dva dny před semifinále mistrovství světa, kde Brazilci měli vyzvat Němce, zemřel člověk, bez jehož pomoci a důvěry by patrně Marcelo dnes už fotbal nehrál. Na věčnost se odebral Pedro Vieira da Silva Filho. Jeho děda, kdysi sám vynikající hráč. „S nikým jsem si nerozuměl tolik jako s ním,“ souká ze sebe Marcelo.

Nejde o žádnou frázi. Potetovaný borec začne vyprávět tuze silný příběh o tom, jak ho dědeček nezištně podporoval. Když Marcelovi nebylo ani deset, zanechal Pedro práce a svému šéfovi v bance řekl: „Vnuk potřebuje jezdit na tréninky a někdo ho musí doprovázet.“ Aby vůbec na nějaké cesty za přípravou došlo, prodal své auto. Peníze z prodejepak posloužily k nákupu autobusových jízdenek na jednu, dvě sezony.

Byl šoférem, ale nechal toho, protože mě musel brát na tréninky. Prodal auto, abychom měli na jízdenky. Vždy si říkám: Jak jen můžete prodat svého auto, když ani nevíte, že se z vašeho vnuka opravdu stane fotbalista? Je to pro mě strašně silné,“ obdivuje Marcelo dědovu oběť. Uleví si sprostým slovem, srdce se mu při vzpomínkách na Pedra stále rozvlní. Jako hladina oceánu u pláže Botafogo. „Byl mým andělem strážným. Říkal jsem mu všechno, i věci, které jsem neříkal doma nikomu jinému,“říká Marcelo.

Pedro doprovázel Marcela na všechny zápasy a vždy mu radil, co má dělat. Do sešitu si zapisoval každou jeho branku. A také zakročil ve chvíli, kdy precizní technikou obdařený puberťák chtěl s fotbalem praštit. To bylo Marcelovi patnáct a stále marně čekal na šanci od Fluminense. Trpěl samotou v mládežnické akademii. Známý klub jej nestavěl. „Jestli v příštím zápase nenastoupím, tak s fotbalem končím,“ svěřil se nešťastný talent svému největšímu důvěrníkovi.

CELÉ MARCELŮV PŘÍBĚH SI PŘEČTĚTE V NOVÉM ČÍSLE MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 7. ZÁŘÍ 2017!