Ach, ta česká mentalita aneb Čechy Čechům! Po Stramaccionim tu trenér z ciziny jen tak neprojde

Ach, ta česká mentalita aneb Čechy Čechům! Po Stramaccionim tu trenér z ciziny jen tak neprojde
ČTVRTEČNÍ OFSAJD PAVLA PROCHÁZKY

Skutečnost, že italský kouč Andrea Stramaccioni už Spartu se svým košatým realizačním týmem netrénuje, je v pořádku. Neprojevil se v Česku jako dobrý trenér. Ovšem obávám se, že tenhle průměrný fotbalový kouč progresivní myšlenku oživit český fotbal nejen kvalitními hráči, ale i trenéry ze zahraničí, na pár let zase zdiskreditoval. Což je veliká škoda, hlavně reprezentační mužstvo, ale i velké kluby typu Sparty, Slavie či Viktorie Plzeň takové podněty z venku potřebují jako prase drbání. Jinak tady v tom českém fotbalovém chlívku zcela „zasmrádneme“, ostatně je to vidět i na výsledcích reprezentace v kvalifikaci MS či v evropských pohárech. Co stačí na domácí ligu, v zahraničí kulhá.

Výborný, možná svůj dosud nejlepší, komentář na toto téma pro deník Sport napsal jeho spolupracovník a zakladatel fotbalového čtvrtletníku Football Club Karel Häring. Ve svém článku ze soboty 10. března 2018 s nazvaném „Ach, ta česká mentalita“ mj. píše:

 „Selhání italského kouče ‚potvrdilo‘ názory zpochybňující smysl zahraniční cesty v českém prostředí. V tom se ale naštěstí názory fotbalové veřejnosti rozcházejí. A to považuji za důležité. Jestli za sebou Stramaccioniho angažmá zanechalo aspoň nějaká pozitiva, tak v tom, že ukázal, jak otevřené je tuzemské fotbalové prostředí vůči vlivům zvenčí. Lépe řečeno demonstroval, jak je konzervativní a uzavřené… Je opravdu těžké říct, že by Stramaccioni s něčím tak výrazně pohnul, abychom mu zpětně přiznali zásluhy. Ale třeba napomůže tomu, že jeho nástupci budou obezřetnější, připravenější a nepodcení tuzemskou ligu tak, jak kouč později přiznal. Český fotbal zahraniční vliv (inspiraci, ne slepé kopírování) potřebuje, a to z několika důvodů. A nejen na hřišti.“

Zahraniční trenéry v Česku nechceme…

Bohužel, těch kritických hlasů, obecně zpochybňujících, že se v českém fotbale může prosadit trenér ze zahraničí, bylo až nepříjemně dost. Jako bych v těch řečech slyšel heslo tuzemských nácíčků „Čechy Čechům!“ Nebo alespoň další, nepříliš chytrý a otřepaný pokřik některých fanoušků „Kdo neskáče, není Čech!“, což mi zase připomíná někdejší komunistický slogan z éry Klementa Gottwalda „Kdo nejde s námi, jde proti nám“

„Hned po prvních neúspěších bývalého kouče Interu Milán či Panathinaikosu se přitom začaly ozývat hlasy, jestli vůbec potřebujeme cizince, když máme dost dobrých trenérů. Bez urážky, kolik se jich ve Spartě v téhle dekádě protočilo? Pavel Hapal je nyní osmým. A jediným, kdo od léta 2010 získal titul, byl Vítězslav Lavička. Takže Ital není ojedinělým případem, kdy někdo nesplnil úkol (samozřejmě, že u Sparty neleží vina za tristní bilanci jen na trenérech). Pochopitelně i u nás existují úspěšní jako Pavel Vrba, Lavička či Jindřich Trpišovský, který s Libercem dělal zázraky. Nicméně i vzhledem k minimálnímu působení českých koučů v cizině nelze říct, že bychom patřili k nejprogresivnějším v oboru. O nějaké české trenérské vlně nemůže být,“ píše trefně Karel Häring.

Bez cizinců to jde líp?

A když si vezmeme i ty v domácích, nikoli zahraničních, poměrech úspěšné trenéry, jak to u nich vypadá v praxi?

Jindřich Trpišovský chce sice hrát „totální“ fotbal, ale první, co udělá, že posadí své cizince na lavičku nebo na tribunu. Až když je (Deli, Danny, Van Buren), i po protestech fanoušků, vrátí na hřiště, začne se Slavii dařit podle jeho představ (viz druhý poločas nedělního duelu se Sigmou).

Sparta? Že Pavel Hapal posadí vyřadí ze sestavy nepříliš výrazné cizince Mavubu s Kayou, asi nikomu až tak nevadí. Ovšem, proč ve stylu české trenérské klasiky chce v Karviné „překvapit“ Davidem Lafatou, ví snad jen on sám. Když už chtěl zůstat u české cesty, proč nedal do základní sestavy mladíka Václava Drchala? To je totiž další problém tuzemských trenérů – obava z nových věcí, včetně většího a častějšího zařazování mladých talentů do sestavy.

A Viktoria Plzeň? To je sám o sobě stát ve státě, který jen tak mezi sebe nikoho nepřijme. Maximálně Slováky, i když i Jakub Hromada navzdory svým fotbalovým kvalitám měl na západě Čech smůlu. Nezapadl do party. Zkušený Rakušan Andreas Ivanschitz si zatím také moc nezakopal. A v Plzni ostatně před časem pohořel i kanonýr Aidin Mahmutovič. Do základní jedenáctky se nedostal - a dokonce se stal kvůli své muslimské víře i terčem útoků části plzeňských fanoušků.

Zkrátka vše ve stylu Čechy Čechům… I když už i v Plzni to v posledním čase nějak přestává fungovat.

Po tréninku kafíčko, po zápase pivíčko

Jestli se budeme ujišťovat, že navzdory současnému stavu nepotřebujeme, aby nám někdo z ciziny ukazoval, jak to dělat, dopadneme jako ve známé filmové scéně, kdy si vesničani postaví židle nedaleko železniční trati a nečinně sledují, jak projíždí vlak. V našem případě ujíždí… V rozborech se také často zmiňují „specifika české mentality“. Brrr, hrozný termín! Co vlastně znamená ona ‚česká mentalita‘? Zjednodušeně řečeno to, že v kabině musí být hlavně sranda, po tréninku se jde na kafe a po zápase na pivo? Je to ona mentalita, kvůli které pak ti nejtalentovanější přijdou do zahraničních klubů a tam mají problémy se prosadit, protože nejsou zvyklí na tvrdý konkurenční boj, na náročné tréninky a další požadavky?“ výborně popsal situaci Häring, který správně připomíná, že atmosféra v kabině stále hraje ve fotbale velmi důležitou roli: „Stačí si vzpomenout na Leicester. Bez soudržnosti by nikdy své mistrovské tažení nedotáhl do konce. Ale nebylo to díky ‚anglické mentalitě‘, nebylo to na základě národnosti. V klubu sestavili partu z různých koutů světa a ta šla za společným snem.“

Karel Häring si správně všiml i nevhodného výroku fotbalového baviče Petra Švancary, jenž v televizi prohlásil: „Přijde do Česka posila z ciziny, a když už tady je, tak má pomáhat našim fotbalistům k dobrým výkonům. Pak jsou posily, které dobře nehrají a nepřináší sem kvalitu. Je to naše liga, naše země. V tomhle jsem takový rasista.“

Häring má velkou pravdu v tom, že v cizině by tenhle výrok vzbudil mnohem více pozornosti:„Švancara umí odlehčit někdy až příliš vážné debaty, ale ve vyspělých zemích by za tohle vyznání na obrazovkách skončil.“

Poučme se z Anglie

Jak píše kolega, v devadesátých letech si v Anglii také mysleli, že jsou fotbalovým pupkem světa a že jim žádný cizák nebude nic radit. Ale až když do PremierLeague přišli zahraniční trenéři a hráči, kteří zcela změnili tamní návyky a strnulá pravidla, vrátily se konečně anglické kluby mezi světovou elitu.

Od Anglie z poloviny devadesátých let se vlastně moc nelišíme. Můžeme se poučit a některým změnám spíš pomáhat. Stramaccioniho angažmá je nutné vnímat jako selhání trenéra, ne strategie. Projekt neselhal proto, že kouč byl cizinec, ale proto, že majitel klubu Daniel Křetínský vsadil na špatného koně. Nicméně to přináší i jedno poučení do budoucna. Navzdory neúspěchu akce A. S. se nesmíme utvrzovat v domýšlivém přesvědčení, že nám nikdo zvenčí nemá co radit, protože všechno víme, všechno známe,“ končí ve Sportu svůj výborný komentář Karel Häring.

Takže žádné trenérské a už vůbec ne hráčské „Čechy Čechům!“ Pokud chceme český fotbal vrátit alespoň na evropskou úroveň, je třeba ho nadále – a více - otevírat světu. I v oblasti trenérské. Samozřejmě v rámci místních finančních možností. Ty ovšem nemusí nutně být, jak v poslední době ukázaly Sparta i Slavia, zas tak marné.