Nejlepší česká fotbalistka Lucie Voňková: Můj Bayern Mnichov

Nejlepší česká fotbalistka Lucie Voňková: Můj Bayern Mnichov
ROZHOVOR

FC Bayern Mnichov. Německá bundesliga. Sen mnoha českých fotbalistů. A jedné fotbalistky. Lucie Voňkové. Když jí bylo osm, s tátou se rozhodli, že jednou bude hrát za Bayern Mnichov. A hraje. „Škoda, že se toho táta nedožil, byl mi na mě pyšný,“ říká v otevřeném rozhovoru pro Hattrick útočnice Bayernu Mnichov a české reprezentace.  

Jaká byla vaše první reakce, když jste se dověděla, že vás pozoruje Bayern Mnichov?

Věděla jsem delší dobu, že se o mě Bayern zajímá, už když jsem přišla do Německa a hrála v Duisbugu. Tehdy to ještě nebylo výkony, protože nebyly optimální. A když tedy nakonec skutečně řekli, že mě chtějí? Byla jsem překvapená a šťastná. Bayern byl vždy můj velký sen a cíl. Přiznám, že jsem byla až dojatá.

Jak se takový velký ženský přestup jako do Bayernu „uděje“? Máte agenta?

Mám, Bernda Gabriela. Psala mi Pavlína Ščasná, která v Bayernu hrála, že se jí na mě ptali. Takže ty informace jsem měla ze dvou stran. Pak se mi sám ozval sám Bayern. První mi zavolal trenér Thomas Wörle. Po sezoně 2016/2017 v Jeně jsem byla volnou hráčkou, takže bylo jasné, že budu odcházet.

A kdyby to nebylo jasné?

Měla jsem dost nabídek z bundesligy, ale mojí prioritou bylo jít do prvních tří čtyř týmů v Německu. Pokud by se mi neozvaly, tak bych asi šla do Anglie, Francie, Itálie nebo do Švédska. Dokonce se mluvilo i o USA nebo Číně. Srdcem jsem však chtěla zůstat v Německu. Dá se říct, že jsem na to čekala a dopadlo to nejlépe, jak mohlo.

Vzpomenete si, kdy a kde jste byla a co jste dělala, když vám oznámili, že s vámi chtějí podepsat smlouvu?

Vlastně nic, protože se o tom dlouho nesmělo mluvit. Nikomu jsem to nemohla říct, protože to bylo hrozně utajené. Vzpomínám si, že se mě každý ptal: Tak co, kam půjdeš? Ale já jsem mlčela.

Proč se o tom nemohlo mluvit? To se dělají tajnosti i v ženském fotbale?

Byla jsem doma v Česku, v Německu byly dovolené a oni se báli, že kdyby se to objevilo dřív, tak že by mě někdo ještě Bayernu vyfoukl. Po dovolených se to ale hned rozjelo. Okamžitě jsem letěla do Německa, podepsala smlouvu a doma jsme si s rodinou dali šampaňské.

Jak byste ten okamžik popsala? Kousek od zbláznění se radostí? Nebo jste klidný člověk a řekla jste si, že je to tak, jak má být a jak jste si kdysi s tátou naplánovali?

Paradoxně to zní až směšně, ale já jsem doopravdy od mala mluvila o tom, že Bayern je ten můj tým, ve kterém bych si chtěla zahrát. To se mi splnilo. Jsem šťastná a také hrdá, že za tento klub mohu hrát.

Byla jste mu to na hřbitově říct? Věříte, že se tam nahoře někde dívá?

Kdyby tady ještě můj táta byl, tak by na mě byl neskutečně hrdý, protože Bayern byl náš společný cíl. Vím, že mě shora sleduje. K tomu mi spoluhráčka namalovala jeho velký obraz… Ví, co se děje.

A co na ten váš posun říkala maminka, rodina?

Maminka je samozřejmě šťastná, stejně jako zbytek rodiny. Ona mě v tom nejvíc podporuje a vždy to tak bylo. Třeba už v Duisburgu, kde to pro mě bylo těžké. Držela mě nad vodou a říkala mi, abych to „kousla“. A vyplatilo se to. Nebýt mojí rodiny, tak bych to nedokázala. A jsem tady v Bayernu.

Když jste za maminkou létě roku 2017 přišla a řekla jste jí: Je to tady, Bayern. Tak…

… tak se rozbrečela. Všichni jsme měli husí kůži. Ono to začalo už dávno před tím. Babička s dědou sice tátovi nadávali, že dává dceru na fotbal, že to není holčičí sport, že se zraním, ale teď jsou také šťastní, že jsem to dokázala. Ale užili si toho, když jsme s tátou říkali, Bayern Mnichov, Bayern Mnichov, Bayern Mnichov. Teď tady jsem a vím, že jsou na mě neskutečně pyšní.

Vybavíte si, kdy jste ten název Bayern Mnichov slyšela poprvé, kdy se vám dostal do podvědomí?

Přesně ne, ale… Věděla jsem, že první z českých hráček, která hrála v cizině, byla Pavlína Ščasná. Já jsem ji osobně ani hrát neviděla, ale byla to ta ikona ženského fotbalu. Věděla jsem, že v Bayernu hrála, tak jsem ji chtěla trochu „pronásledovat“, být jako ona. Babička mi sbírá noviny a výstřižky a myslím, že mi bylo osm let, kdy jsem hrála za Teplice, tak jsem v rozhovoru pro místní deník řekla, že mám cíl Bayern Mnichov. (smích)

Pocházíte ze sportovní rodiny? Kdo vás vlastně přivedl v Teplicích k fotbalu? Sama? Nebo táta? I přes odpor dědy?

Ani ne, i když se u nás samozřejmě trochu sportovalo, ale spíš tenis. Táta hrával fotbal hrával s kluky z hospody. A byl to on, kdo mě přivedl v Teplicích na stadion.

Nehodila byste s vaší výškou spíš na basketbal nebo volejbal?

S tím se potýkám celou kariéru. Když někdo tipuje, jaký dělám sport, tak se většinou přiklánějí k volejbalu, méně k basketbalu. Že jsem vysoká, považuji i ve fotbale spíš za výhodu.

A proč tedy fotbal?

Táta mě brával jako malou s sebou Na Stínadla a také na jeho fotbálky. Tam mi dal balón a já jsem si s ním kopala. Bavilo mě. Viděl to, tak to se mnou zkoušel dál a pak mě vzal na nábor v Teplicích. Samozřejmě s kluky. Tam mě vzali, chytlo mě to a už mě to nepustilo.

Pořád jste hrála s kluky. Dotáhl to někdo někam?

Od začátku se o mě říkalo, že to dotáhnu daleko. Ale nebyla jsem jediná, mluvilo se také o Patriku Láchovi a Pavlu Verbířovi. Patrik Lácha hrál za juniorské reprezentace, ale pak spadl někam do divize a končil v Německu. Mladý Verba (Pavel Verbíř junior – pozn. aut.) se moc nepotatil. A o nikom dalším nebylo a není z našeho ročníku slyšet.

Takže když přijedete do Teplic a potkáte se, tak si je můžete „dobírat“. Pánové, Bayern Mnichov. Kdo to máte?

(smích) Ale takto to není. Nad nikoho se nepovyšuji. Jsem ráda, že mi kluci pořád píší, přejí a jsou pyšní, kam jsem to dotáhla. Pořád to opakuji. Je to i jejich zásluha, kam jsem to dotáhla. Kdybych s nimi nemohla tak dlouho hrát, určitě bych se nedostala tam, kde nyní jsem. To hraní s nimi na začátku kariéry mi dalo nejvíc.

Jak berete fotbal dnes? Jinak než před Slavií a Spartou, kdy to byla spíš zábava? Je to dnes „práce“, možnost zajistit se?

Momentálně je i ženský fotbal možností se zajistit. V posledních letech se velmi zvedl, dá se jím vydělat a uživím se jím. Dělám jen fotbal a nemusím pracovat jinde jako dřív. A platí to i v Česku. Holky ve Spartě nebo ve Slavii už si také hezky vydělávají. Navíc Slavia měla a má dobré výsledky v Lize mistrů, daří se nám i v reprezentaci. Proto to začíná být tak profesionální, ale v cizině je to pořád o něčem jiném. O lepších podmínkách.

Dovolíte si říct, kolik si v Česku vydělává fotbalistka?

Do detailů to nevím. Ale chlapům se to nevyrovná. Když to holky spojí s prací, tak si vydělají krásné peníze, aby se jim dobře žilo bez stresů.

CELÝ OBSÁHLÝ A OTEVŘENÝ ROZHOVOR S NEJLEPŠÍ ČESKOU FOTBALISTKOU LUCIÍ VOŇKOVOU SI PŘEČTĚTE V NOVÉM ČÍSLE MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 5. DUBNA 2018.