Proč český fotbal rdousí sám sebe? Hodnoty, s nimiž se před 125 lety zrodil, v něm dnes nenajdeme

Proč český fotbal rdousí sám sebe? Hodnoty, s nimiž se před 125 lety zrodil, v něm dnes nenajdeme
ČTVRTEČNÍ OFSAJD PAVLA PROCHÁZKY

Vynikající analýzu stavu českého fotbalu, který se zrodil před 125 lety, přinesl v sobotu 28. dubna 2018 v hlavním článku Orientace, což je pravidelná příloha Lidových novin (LN), publicista Josef Káninský. Nazval ji velmi trefně „Český fotbal rdousí sám sebe“. Vychází z historie, připomíná hráče SK Loučeň, kteří 18. dubna 1893 odehráli v Praze jako první český tým oficiálně zaznamenaný zápas. Káninský ve své obsáhlé stati konstatuje, že hodnoty, s nimiž se před 125 lety v této zemi kopaná zrodila, dnes v českém fotbale, bohužel, nenajdeme. Protože nejpopulárnější tuzemský sport podle autora v posledních letech ztratil nejen dříve vydobyté postavení, ale především svůj nezaměnitelný charakter a jasnou identitu.

Jelikož ne všichni fotbaloví příznivci a hráči se k tomuto pozoruhodnému článku v LN dostali a jelikož Káninského analýza by si zasloužila všeobecnou pozornost a diskusi, dovoluji si na efotbalu.cz ocitovat alespoň některé autorovy závěry.

Zpozdilý provincialismus

V části nazvané „Zpozdilý provincialismus“ Káninskýpíše:

„Silně přítomná korupce a zpozdilý provincionalismus jsou největšími současnými překážkami pročištění a sanace skutečné identity českého fotbalu. Rozbití tréninkových center, jež jako rámec byla jedním z mála pozitiv dědictví po minulém režimu, by podle náznaků poslední doby mohlo být napraveno. Skutečně funkční náplň však stále chybí. Jsou tendence přenést sem bez kritické reflexe tréninkové metody odjinud. Jenže cestou k úspěchu vždycky bylo poučit se z nich a najít vlastní směr. S tím, co jsme ještě v 90. letech minulého století mohli zcela přirozeně načerpat, neboť se nám to díky vlně sympatií ze strany Západu zdarma nabízelo, jsme naložili hazardérsky, tehdy byl totiž ‚každý chytrý‘.

Dnes zase vidíme hlavně problémy. Čest těm, kteří z nich hledají cestu ven, avšak aby byl pokrok skutečně znatelný, potřebuje český fotbal sjednotitele a obnovitele. Kde ho ale vzít v době, kdy místopředseda asociace ve snaze upevnit vlastní pozici pozve na valnou hromadu k zastrašení auditoria (pro)ruského šíbra s pochybnou minulostí? Ano, k podlému spojení s cizinou někteří lidé z fotbalu otevření jsou.“

Trpělivostí k obrodě

V závěrečné kapitole s názvem „Trpělivostí k obrodě“ pak Káninský mj. uvádí:

„Ještě po několik polistopadových let byly v českém fotbalu patrné rysy jeho dlouho pěstované herní identity, jež nevymizela ani za komunismu. Teď už je téměř ztracena a to, co při špatné integraci nových myšlenek z ciziny a při vyschnutí studnice domácích nápadů vidíme, je nápodoba. Kterýsi cizinec řekl, že se mu líbí, jak se tu hraje ‚dospělý‘ fotbal. Je to trochu slovíčkaření, ale jestliže týmy v zahraničí hrají fotbal nedospělý, proč tedy nejsme proti nim úspěšní? Pod pojmem dospělý se totiž myslí atletismus bez hravosti, taktika bez kreativity, komplexnost v průměrnosti.

…Nepotřebujeme kupovat know-how, pozorujme a tvořme, v tom procesu objevíme sebe. Když necháme mladé kluky a holky hrát a budeme před ně stavět pozitivní idealistické modely, místo abychom je svazovali taktikou a nutností vyhrát, budeme moci z těch nejlepších zase postavit typově rozmanité týmy a to, co jim chybí do komplexnosti, je před přechodem mezi dospělé můžeme doučit. Objevíme, že český fotbalový genom stále ještě je, jen mu dát důvěru. Cestou českého fotbalu je nalezení kořenů a znovuprobuzení nadšení.

Se současným vedením českého fotbalu toho však nelze dosáhnout. Ohromná rozhádanost a přihrabování do svého (po jednotlivcích i zájmových skupinách), o čemž ví poslední hráč nejhoršího týmu nejnižší vesnické soutěže, vytvářejí atmosféru, v níž nemohou vznikat soudržné týmy. Aspoň ne dlouhodobě. Dokud se identita českého fotbalu neprojeví v moderní podobě, jejich úspěch pomine, ať už si ho vytrucují, nebo soupeře překvapí náhle odhaleným sebevědomím.“

Tuhle celou analýzu napsanou k výročí 125 let českého fotbalu by si měl možná přečíst každý přemýšlivý fotbalový funkcionář, trenér, sponzor i hráč.

Čistý fotbal: „Nemožné věci neexistují“

Když jsem se nedávno setkal s novým předsedou Fotbalové asociace České republiky (FAČR) Martinem Malíkem, příjemně mě překvapil svou snahou a elánem něco s českým fotbalem udělat, pohnout s ním kupředu. Pokud ovšem nechce zůstat jen u planých slov a míní být ve svém úsilí úspěšný, měl by se co nejdřív vypořádat a rozloučit s lidmi, kteří si, jak píše Josef Káninský, „ve snaze upevnit si vlastní pozici zvou na valnou hromadu k zastrašení auditoria (pro)ruské šíbry s pochybnou minulostí“. Měl by rychle opustit staré struktury, pro něž bylo nejlepší ligové jaro to „cinklé“. A také odmítnout jejich následovníky, které by současní odcházející náčelníci coby své dědice rádi instalovali a „infiltrovali“ na svá místa.

Je to nesmírně těžké, řada expertů a znalců prostředí českého fotbalu tvrdí, že dokonce neřešitelné, ovšem alespoň za pokus by to stát mělo.

Jednotlivec to nedokáže, chce to soudržný tým. Tým, jenž bude vyznávat hodnoty, s nimiž se před 125 lety český fotbal zrodil. Organizace jako Čistý fotbal (www.cistyfotbal.czdokazují, že i nyní  uvnitř tohoto sportu působí lidé, kteří tyto hodnoty ctí a uznávají. Jejich motto zní: „Nemožné věci neexistují, jen lidé, kteří to nedokážou.”

A že leckomu z velkého fotbalu připadají tito nadšenci v dnešní době jako naivní až směšní snílci? Ovšem to před více než 120 lety fotbalisté SK Loučeň, ale třeba i Sparty nebo Slavie, jimž jejich profesoři pod velmi přísnými tresty fotbal dokonce zakazovali, vypadali stejně. A kam to nakonec se svým sportem dotáhli.

Pro začátek by možná stačilo změnit způsob voleb do nejvyšších orgánů FAČR tak, jak to navrhuje právě iniciativa Čistý fotbal. Totiž že by předsedu a své zástupce do vedení FAČR volil každý z 332 966 členů prostřednictvím svého klubu. V čase fungující elektronické evidence by to neměl být žádný problém. Kdyby v revolučním čase ledna 1990, kdy se rodil základ současného způsobu voleb, byla tato možnost technicky uskutečnitelná, nepochybně by tenkrát zvítězila. Tehdy totiž hodnoty, s nimiž se před 125 lety český fotbal zrodil, prožívaly alespoň na čas svou obrodu.