Mazuch: Když se někdo může živit fotbalem, má to nejkrásnější zaměstnání na světě

Mazuch: Když se někdo může živit fotbalem, má to nejkrásnější zaměstnání na světě

Před minulou sezónou bylo rozhodnuto, že zkušený devětadvacetiletý obránce pražské Sparty Ondřej Mazuch nemá letenskému celku již co nabídnout a byl uvolněn jako nepotřebný hráč. Po jeho službách sáhl anglický Hull, v jehož řadách odehrál v tomto ročníku druhé nejvyšší ostrovní soutěže celkem 902 minut. Přestože již patří za služebně starší hráče, nezapomíná i na své začátky a rád by za pár let sledoval náš fotbal a viděl, že stále máme talentované mladíky.

Stejně jako tisíc dalších dětí u nás nalezl lásku k tomuto sportu již v útlém mládí, kdy na vesnici se svými vrstevníky honil kulatou merunu. „Pocházím kousek od Tvrdonic z malé vesničky a tam hrál fotbal každý kluk. Navíc jsme bydleli j en pár set metrů od hřiště. Když mi bylo nějakých pět, šest let, tak bylo normální, že jsem s ostatními dětmi chodil na hřiště a tím se rovnou dostali k fotbalu,“ přiznává někdejší opora Sparty či ukrajinského Dněpru v rozhovoru pro iSport.

Samozřejmě i Mazuch je svědkem toho, že mladé děti již aktivní sporty dnes tolik nelákají. Je jiná doba a jiné možnosti, což ale nehraje do karet ani fotbalu. „Těžko říct, jak nyní přilákat děti k fotbalu. Doba se úplně změnila.  Když jsem byl malý, tak jsme neměli playstation, počítač a ni telefony. Jediná naše zábava spočívala v tom, že jsme s partou kluků vyběhli ven a lítali po vesnici,“ vzpomíná obránce na svá dětská léta.

„Když nás večer rodiče naháněli domů, tak se nám samozřejmě nikdy nechtělo. Dneska je těžké někoho přesvědčit, aby začal s fotbalem. Možná to není ani správný způsob. Každý s musí najít cestu sám,“ nostalgicky obrací oči do let minulých a také přiznává, že se jeho milovaný sport od té doby razantně změnil.

„Došlo k velkým změnám. Už i desetiletí kluci dnes mají manažery a myslím si, že je takový fotbal ani nemůže bavit. Trénink je samý pokyn trenéra a přitom to nemůže být vůbec zábavné. Nás vypustili s balonem na hřiště a nechali nás vyblbnout. I mě občas trénování nebavilo. Babička mi vždycky říká, že jsem měl mezi čtrnáctým a patnáctým rokem období, kdy jsem se n a to chtěl vážně vykašlat. Musím ale všem okolo mě poděkovat, že mě od těchto myšlenek odradili a u fotbalu jsem zůstal,“ dodává kmenový hráč anglického Hullu.