Reportáž: Fotbal v Německu? Společenská událost

Reportáž: Fotbal v Německu? Společenská událost

Zíral jsem na ni s otevřenou pusou. Před víc než sto lety tady místo ní stál stadionek pro hry v roce 1916, které se ale nakonec kvůli první světové válce nekonaly. A když pak Německu obnovili členství v olympijském společenství a svěřili olympiádu pro rok 1936, nechal místo něj Hitler vystavět tuhle nádheru. Měla symbolizovat krásu a sílu nacistického Německa, a protože se od té doby zvenku vůbec nezměnila, měl jsem z ní obrovský respekt i toho dne.

„Koukni, co tady asi tenkrát vlálo za vlajky…,“ zeptal se řečnicky jeden z účastníků zájezdu svého přítele a ukázal na stožáry po obou stranách parkoviště, na nichž se ve větru třepetala loga Mercedesu, a mně při té představě naskočila husí kůže.

Když si každý ze tří set fanoušků, kteří se díky Czech Sport Travel přijeli z Česka podívat na klání dvou mistrů světa tohoto tisíciletí, udělal selfíčko se stadionem, řekl nám delegát, co a jak. Buď si každý mohl jít po svých, nebo se zúčastnit společné prohlídky Berlína.

Já si chtěl sice původně zalézt do některé z pověstných berlínských kaváren, ale řekl jsem si, že menší prohlídka druhého největšího města Evropské unie mě, na rozdíl od zhruba dvou stovek nešťastníků z období berlínské zdi, nezabije a přidal jsem se k davu. Co kdybych se ztratil? Vždyť Berlín je se třemi a půl miliony obyvatel velkoměsto!

Kdyby nám někdo řekl, že lístek na S-Bahn si máme štípnout v malém panelu na nástupišti, nikoliv až ve vlaku, ušetřil by minimálně mně spoustu nervů. Jízdu na černo jsme ale nakonec zvládli bez pokuty, což se nedá říct o dvou podvodnících, kteří na Muzejním ostrově nabízeli sázky na skořápky. No, nebyl by to zájezd českých fotbalových fanoušků, aby se někdo nechytl. Vždyť jsme nejraději sázejícím národem ve střední Evropě a jen loni jsme nenávratně zkusili štěstí za čtyřicet miliard korun. Toho dne se samozvaní bookmakeři museli spokojit jen s desetieurovkou, kterou jeden z nich přijal, zatímco druhý bleskurychle vyměnil skořápky, a bylo po bratwurstu.

Kluci se s podvodem a fotbalem bez klobásy nechtěli smířit a hádali se tak hlasitě, až na místo činu přiběhli čtyři policisté a vyzvali podvodníky na sprinterský souboj. Po pár metrech je dostihli, jejich obličeje otiskli do zdi Berlínské katedrály a důkladně prošacovali.

Z bulváru Unter den Linden, po kterém jsem se procházel, jsem v dáli spatřil Braniborskou bránu a vytušil, že když si ji nenechal ujít Ronald Reagan, tak moje skupinka také ne. A měl jsem pravdu.

Odtud už jsme se společně vydali k pozůstatkům Berlínské zdi a Checkpointu Charlie, kde Tom Hanks ve Spielbergově Mostě špionů vyměňoval sovětského agenta a kde se dnes nad symbolickou americkou hlídkou mísí vůně KFC a Mcdonaldu. Jestli mě cestou něco pořádně vzalo, tak to byl Památník holocaustu, který každému doporučuji vidět a hlavně si projít. Bylo to kouzelné.

O něco méně kouzelné byly vagony U-Bahnu, kterým jsme se vraceli ke stadionu spolu se stovkami fanoušků v bílých dresech s černo-červeno-žlutými šálami. Podzemní dráhu v Berlíně uvedli do provozu už v roce 1902, kdy se na zvýšený přepravní komfort a přelidnění planety příliš nehledělo, takže se ve vlaku brzy nedalo ani hnout. Berlínské vagony metra jsou minimálně třikrát menší než ty pražské. Ale co, přijel jsem na fotbal!

 „Nächste Stelle: Olympia-Stadion,“ ozvalo se po dvaceti minutách z reproduktorů a ve vlaku to jen zahučelo. Do zápasu zbývaly ještě dvě hodiny, ale z nádraží už ke stadionu proudily tisíce lidí. Na prostranství před ním hrála hudba a další tisíce lidí se bavily soutěžemi a oblíbeným německým mokem. Pár jsem jich vypil také a u stánku Raiffeisenbank pak zkusil trefit šibenici, ale přísahal bych, že se střílelo medicinbalem. Smůla, žlutou deku jsem si nezasloužil, přestože bych ji tolik potřeboval. Slunce už dávno zapadlo a mobil ukazoval dva stupně nad nulou.

Naštěstí mě hned zahřál místní pořadatel. U srdce. S úsměvem mi řekl, kam mám jít a popřál mi hodně zábavy, což byl možná největší kulturní šok. V Česku jsem nikdy nic takového nezažil, a to chodím na fotbal každý týden. Následovala osobní prohlídka důkladnější než na katarském letišti, při níž jsem si musel rozepnout bundu i mikinu, prochladnout a nechat se osahat s takovou péčí, jaké se mi už dlouho nedostalo. Ale stálo to za to. Za chvíli už jsem proběhl z ochozu na tribunu a spatřil to propagandistické dílo v celé své kráse…

CELOU REPORTÁŽ Z VÝLETU NA ZÁPAS NĚMECKO-BRAZÍLIE SI PŘEČTETE V NOVÉM ČÍSLE ČASOPISU HATTRICK, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 3. KVĚTNA 2018.