Bývalý trenér Sparty Jiří Kotrba o pohybové gramotnosti Čechů: Jsme obézní! Fotbalisté jsou tříprocentní

Většina lidí se snaží kolem nějaké události vytvořit příběh a pak z něj vytěžit co nejvíce. Současné zaostávání za světovou konkurencí v našich tradičních kolektivních sportech je přesně takovou situací. A tak nejen představitelé fotbalového svazu, se snaží zdůvodnit, proč by měl stát a jeho instituce, vyšší územní celky, města a obce, vynakládat prostředky z veřejných výdajů do procesu přípravy pohybově nadaných dětí.

Již v roce 2010 proběhl seminář trenérů pořádaným dr. Bukačem pod názvem „Renesance tréninku mládeže“. Mluvil o pohybové gramotnosti dnešní generace. S prof. Dobrým připomněli, že by si měl každý při vyslovení slova „sport“ uvědomit, k čemu se tento výraz vztahuje, co znamená a o jaký sport se jedná. Zdůrazňovali, že sport dětí a mládeže není tréninkem dospělých. Stejně tak, že trénink mládeže a profesionální sport jsou dvě naprosto rozdílné kategorie. Mluvili o dlouhodobém sportovním vývoji, organizované zdůvodněné praxi řízené expertními kouči. Mluvili o celoživotní pohybové aktivitě, která podporuje zdraví. Představili kanadský model LTAD, který měl dvě základní příčiny vzniku.

Na jedné straně to byl pokles výkonnostní úrovně sportovců na mezinárodní úrovni s nedostatkem nadějných mladých sportovců. Na druhé straně pokles účasti na pohybových aktivitách podporujících zdraví s nedostatečnou celoživotní pravidelnou pohybovou aktivností.

Nezní to povědomě?

Jen málokdo si ale uvědomuje, že základy pohybové pyramidy se nevytváří až v klubech, ale vytváří se od narození! Již od kojeneckého věku se začíná tvořit návyk k pohybově aktivnímu životnímu stylu. Sportovní kluby by na tuto část měly jen navazovat! Výsledkem by pak mělo být nejen dosahování maximálních výkonů v určitém časovém horizontu, ale především zlepšení života po stránce nižšího výskytu onemocnění a prodloužení doby nezávislosti jedince na okolí.

Pohybová gramotnost úzce souvisí s procesem vzdělání, kdy se malé děti učí pohybům od narození, přes školní věk, kdy jsou děti součástí školní TV, vlastního individuálního pohybového režimu, volnočasových aktivit či sportovních tréninků. V dětském věku je zásadní zvládnout co možná nejširší spektrum pohybových dovedností. Pohybově gramotný jedinec by měl umět převzít zodpovědnost za své zdraví, měl by mít dostatečné znalosti a pohybové dovednosti.

Jenže problém je u nás v tom, že pokud dnes mluvíme o sportu, většinou se vidění soustředí jen na špičku ledovce, na profesionální sport. V lepším případě na sportovní přípravu talentované mládeže. Profesionální sport ale řídí manažeři, pro které se sport mládeže z hlediska věcné podstaty stává komercí, byznysem a okrajovou záležitostí. Dívají se po hráčích čtrnácti až patnáctiletých a chtějí je dostat pod svou kontrolu. Nezajímá je, co je základem kompletní „pohybové pyramidy“. Oni vytvářejí své příběhy pro politiky, pro sponzory, využívají obrazu úspěšných, k prosazení sebe a svých zájmů či zájmů určité skupiny.

Kluby zajímají jen tři procenta populace

Bohužel tomu nepomáhá ani současný mediální svět, který má nejraději mimořádné výsledky a výkony. Ani v této oblasti se stále nepoužívá výraz „profesionální sport“. Všechno se zjednodušeně označuje jako „sport“.

Z pohledu politika zase tkví problém v tom, že výsledky dlouhodobé pohybové aktivity nejsou viditelné ihned nebo alespoň v průběhu jednoho volebního období. Horizont více než čtyř roků je úhlem jejich pohledu většinou neakceptovatelný. Setrvačnost výchovy je pro politiky běh na delší trati, než potřebují. Navíc s výsledky, které jsou nejisté, neboť prvek náhody, především ve sportovních hrách, je všudypřítomný.

Představitelé FAČR dnes velmi intenzivně usilují o restartování systému výchovy sportovně talentované mládeže z počátku osmdesátých let minulého století. I oni však vědí, že spodní patra této pohybové pyramidy jsou pro naplnění celého systému nenahraditelná, přesto jsou většinou stále opomíjená. Sportovní kluby se naprosto přirozeně nejvíce zajímají o tři procenta dětí (týká se všech talentovaných dětí pro sport), které mají předpoklady se uplatnit ve vrcholovém sportu. Mají ale kluboví trenéři kouzelnou skleněnou kouli, aby v tomto věku přesně určili, kteří skutečně do těchto tří procent patří? Zvláště proto, že dnes do sportovních klubů přivádí děti většinou přání rodičů.

Z hlediska potřeb státu bychom se měli zajímat především o těch sedmadevadesát procent populace, kteří nemají potřebu za každou cenu soutěžit, vynikat. Bohužel, pokud se nezmění myšlení v rodinách, ve školách či státem řízených institucích, nemůže se z dlouhodobého hlediska mnoho změnit, ani kdyby jednotlivé svazy od státu dostaly daleko více prostředků. Ať chcete nebo ne, je třeba si stále připomínat, že tři procenta ětí s předpoklady uplatnit se ve vrcholovém sportu, i těch zbylých sedmadevadesát procent populace, vychází z jednoho referenčního bodu – z potřeby pohybu.

Proč jsme spojeni s pohybem?

A proč bychom dnes měli s aktivním pohybem začít hned od narození,a ne až v klubech?Proč by měl stát vhodně více zasahovat v této oblasti?

Začnu tím, co zdánlivě s tímto tématem nesouvisí. Proč a jak člověk postupem času ovládl dění na naší zemi? Druhy se přece v průběhu evoluce vyvíjejí podle toho, v čem vynikají, ne podle svých slabostí. Člověk ale nikdy nebyl na naší planetě nejrychlejší, nebyl ani nejsilnější. Prostě nikdy nebyl číslo jedna v žádné takové specializované situaci. Vždy se najde na naší zemi v dané disciplíně výkonnější tvor. Nenajde se však univerzálnější tvor, než je člověk. A to nám pomohlo v průběhu evoluce ovládnout planetu. Naše těla jsou fantasticky přizpůsobena vytrvalému pohybu. Jak svou stavbou, tak termoregulací a schopností mezi sebou spolupracovat. Primitivní člověk modernizoval svůj hardware tím, že si pořídil větší mozek, ale zlepšoval také postupně i svůj software. Jako druh dokázal přejít od základní snahy o přežití, shodné s ostatními tvory, k neuvěřitelně komplikovaným konceptům logiky, humoru, dedukce, abstraktního i konkrétního myšlení.

Jeden referenční bod však ani evoluce u člověka změnit nedokázala. A tím je pohyb. Je základní biologickou potřebou člověka od nepaměti. Jinak by se neuživil, jinak by se nikam nedostal, nepřežil by. Posedávání bylo luxusem. Teprve nedávno jsme vymysleli technologie, kterépomohly udělat z lenošení životní styl.

I dnes platí, že od narození rozhodujeme o tom, jaký poměr k pohybu máme po celý život. A stejně tak platí, že pokud není podporován, se zvyšujícím se věkem zaniká. Na tom se nic nezměnilo. Změna nastala v tom, že abychom se uživili, nemusíme se moc hýbat. Potraviny koupíme v supermarketu a do práce jedeme autem. Většina z nás nemusí nic lovit, nemusí nic pěstovat. Čili nemusí fyzicky pracovat. To vše způsobilo, že dnešní doba je charakteristická nedostatkem pohybu a velkým příjmem kalorií.

Úloha jednotlivce, rodiny, obcí, měst, územních celků a státu

Před časem jsem v rádiu poslouchal rozhovor dalšího pedagoga FTVS UK, prof. Bunce, který se týkal právě této problematiky. Mluvil o tom, co ve zkratce popíši níže.

Zatímco v předešlých stoletích byl pohyb životní nutností, dnes je jen součástí životního stylu. Důsledky jsou viditelné každému na ulici.

Proto se dnes v této oblasti tak výrazně zvýšila úloha rodičů, úloha rodiny, kteří svému dítěti zpočátku musí výrazně pomoci. Ale jak, když většinou nemají čas a jsou v práci. Proto se dnes tak výrazně zvýšila úloha státu a jeho jednotlivých institucí, napříkladškol(MŠ, ZŠ, SŠ, VŠ). Stejně tak se zvýšila i úloha každého z nás.

Ale co s tím, když jsme dnes pohodlní a nebudeme mít hlad, když se nebudeme hýbat? Co s tím, když rodiče dnes raději své dítě z hodin tělesné výchovy omlouvají. Vhodný pohyb spolurozhoduje o zdraví čili i stát a jeho řídící složky musí mít eminentní zájem na tom, aby se dnešní a budoucí populace hýbala. Pokud tomu tak není, enormně stoupají jeho výdaje ve zdravotnictví.

Češi jsou pátí v Evropě a Asii. To by bylo skvělé, pokud by se nejednalo onadváhu a obezitu. Tato zhouba 21. století stojí ročně život velkého počtu lidí. Bohužel trend se stále zhoršuje, což způsobuje nedostatek pohybu, nevyvážená strava, sedavý způsob života, pohodlnost. Nadváhou je (v roce 2016) ohrožena asi 1,9 mld. lidí na naší planetě a 650 mil. jich bylo obézních. Podíl lidí s nadváhou se v Evropě a Asii pohybuje od 45 do 67 procent Obézních obyvatel pak jednotlivé státy mají od 14 do 30 procent. A je celkem jedno, zda se pohybujeme v zemích rozvinutých, či rozvíjejících se. V roce 2025 bude podle odhadů na světě 2,7 mld. lidí s nadváhou či obezitou (zdroj: WHO, World Obesity Day). Ukazuje se, že lidí s problémy s nadváhou je dnes více než lidí trpících nedostatkem potravy.

Zodpovědnost rodiny a školy

Nedostatek pohybu v dětství nás může negativně ovlivnit na celý život. A rodiče to většinou nevědí, natož ti, kteří mají nadváhu. Existují poměrně velké studie s reprezentativními vzorky, kdy hlavní problémem byl identifikován v tom, jak se na problematiku tloušťky nebo obezity dívá rodina. Výsledek potvrdil, že pokud oba rodiče mají vyšší hmotnost, pak většinou až s pětasedmdesátiprocentní pravděpodobností stejný problém lze nalézt i u dítěte. Problém tkví v tom, že nadváha v rodině musí někomu vadit. Druhým problémem je osvěta. Informace musíte chtít získat. Pokud jste jen pasivním konzumentem, nepomůže nic. Je logické, že v předškolním a mladším školním věku dítě komunikuje většinou s nejbližšími, což jsou v drtivé většině rodiče. A těm to nevadí nebo v tom problém nevidí. Když pak dítě přijde do školy, dostane se do problémů. Řešení najdou v tom, že dítě omluví převážně z tělesné výchovy.

A to je začarovaný kruh, z kterého se dítě těžko dostává. Zvláště proto, že každý začátek jakékoli pohybové aktivity je často spojen i s nepříjemnými pocity. Z hlediska fyziologických projevů s únavou. Z hlediska psychologických projevů především s tím, že začátky jsou spojeny s dílčími neúspěchy, které lze překonat jen opakováním.

Aby to nebylo tak jednoduché, lze říci, že i v případě, pokud děti mají dostatek pohybu a rodiče nemají problémy s nadváhou, nemá dítě ještě jistotu, že mu rodiče omylem (nevědomostí) „nezavaří“ na celý život špatnými stravovacími návyky.

Mít dostatek pohybu je pro člověka nesmírně důležité, zvláště pro vyvíjející se organismus. A pozor, i pro kojence. Potřeba pohybu je jednoznačně geneticky daná, ale bohužel pokud není podporována, zaniká. Je silně ovlivněna podmínkami. Jestliže dítěti nevytvoříme podmínky, aby se mohlo dostatečně hýbat, tak potřeba pohybu zaniká!

Velkým problémem je to, že většina rodičů odpovědnost odmítá a snaží se jí přesunout na někoho jiného. Nejblíže je škola s jednou či maximálně dvěma pětačtyřietiminutovými hodinami tělesné výchovy za týden. A škola si často také neví rady. Řešení učitelů je podobné rodičovskému. Raději některé děti nechají při hodinách tělesné výchovy sedět na lavičce, než aby si činili problémy.

Dvě senzitivní období od narození do 8 roku věku dítěte.

Existují dvě senzitivní období, kdy se zakládá vztah k pohybu.

První je období od prvního do třetího roku života a druhým je období po nástupu do základní školy, věk 1. a 2. třídy čili šest až osm roků dítěte.

První období je první až třetí rok věku dítěte. To je jednoznačně v kompetenci a odpovědnosti rodičů, rodiny. Dostatek pohybu pro pozdější správný vývoj je důležitý od samého narození dítěte. Přitom roční dítě sotva umí chodit. Těžko si představit, co je to dostatek či nedostatek pohybu pro roční dítě. Rodiče jsou navíc většinou velice úzkostliví. Omezují ho ve spontánním pohybu. Mají jistotu, že se nezraní. Nedej bože, aby upadlo nebo chodilo bosé. Bezpečnost dítěte by neměla být na úkor rozvoje dítěte!

Druhé období je věk 1. a 2. třídy čili šest až osm roků dítěte. Zde již přichází vedle rodičovské odpovědnosti i odpovědnost instituce, kterou je škola. Pokud je tento proces veden ku prospěchu dětí, získají správný vztah k pohybu po celý svůj další život. Platí bohužel i obrácené. Jestliže se nevyužije těchto možností, vztah k pohybu zaniká. Druhé cílové období vytváření vztahu dítěte k aktivnímu pohybu po nástupu na základní školu je charakterizováno tím, že většina rodičů umožní dítěti navštěvovat různé sportovní kroužky s myšlenkou, že tím je vše vyřešeno. V této době jsou rodiče v produktivním věku, mnohdy si budují kariéru v práci, mají většinou nedostatek času, a tak za rodinu řeší problém někdo náhradní.

Je třeba si uvědomit, že každé dítě by mělo mít třicet až šedesát minut aktivního pohybu denně. Je otázkou, jak je realizovat. Velkou rezervou v této oblasti je obyčejná chůze. Docházka ráno do školy, poté ze školy, na kroužek a podobně. Většina rodičů to řeší, asi i vinou bezpečnostní situace a časového stresu, že všude dítě odveze autem. Odveze jej, svlékne ho tam, obleče do kopaček, bruslí, cviček. To není kritika jen rodičů, situace dnes prostě taková je. Dítě ale potřebuje kompenzaci času a aktivit, kterou dříve trávilo chůzí, vzhledem k tomu, že auta mnoho lidí nevlastnilo nebo se jezdilo, jen když nebylo zbytí.

K vytvoření vztahu k aktivnímu pohybu není nutné chodit na specializovaná sportoviště, stačí chodit a běhat kolem domu. Pomůže, pokud je to jen trochu možné, vzít dítě za ruku a dojít tam kam potřebujeme pěšky. Pomůže i to, že ve škole bude „volný čas, volná doba“, při nich by učitel jen dozoroval a děti si spontánně hrály, samy, bez aktivní účasti dospělých. To je ta rezerva, kterou máme každý.

Čas všech přípravných akcí k pohybové činnosti je poměrně velký. Méně času zbývá na samotné sportovní vyžití. To je problém i školního tělocviku. Z hodiny, která má 45 minut, ukazují různé studie, že pro vlastní pohyb je využita zhruba polovina času. Žádných 45 minut školní tělesné výchovy, ale dvacet či pětadvacet minut (a to by opět měli vzít v úvahu odpovědní činovníci na MŠMT). Na prvním stupni základních škol by měla být školní tělesná výchova především zaměřena na výchovu k pohybu. Bohužel, den co den jsme svědky, že tomu tak není.

Málo pohybu (řízeného i neřízeného) ve škole, málo pohybu po příchodu ze školy, o víkendech. Ano, bezpečnostní situace je dnes složitější. I před domem, kde bydlíme dnes, jezdí daleko více aut než dříve. A děti jsou stále stejně nepozorné. Rodiče do bojí drog, únosů. Výsledek je velmi smutný. Klesající obecná zdatnost, ale není tím primárním problémem. Ta se dá určitým způsobem dohnat. Skutečně základním problémem je to, že dnes děti neumí většinu pohybových dovedností, které se v daném věku potřebují naučit (kotoul, bruslení, šplhání, lyžování, kopání, úpoly - praní se, využitá později jako prvky sebeobrany, jezdit na kole, snižuje se plavecká dovednost). Tím, jak stále více nahrazujeme dřívější přirozenou, spontánní aktivitu, kterou dříve děti prováděli sami, se setkáváme stále častěji s tím, že udržet dítě při fyzické aktivitě dlouhou dobu je složité. Naše nabídka je navíc často monotónní. Čím je nabídka pestřejší, tím to dítě baví a vezme to. Pro děti v první, druhé třídě je obrovským problémem udržet pozornost po delší dobu. Pokud dítěti něco vnucujeme a neustále určujeme činnosti, které bude vykonávat, nenecháme je hrát si bez našeho zasahování, nebo jen s drobnými korekcemi, pak není schopné se soustředit více jak dvacet, třicet minut v celku. Pokud je činnost monotónní, zájem dítěte také rychle klesá. Pokud je prostředí zdravé, pak volná činnost, kterou si děti nejlépe sami organizují, přispívá k vytvoření rolí v dětských kolektivech, které jim samotným sedí.

Sportovní oddíly a příklady úspěšných sportovců

Co s tím? Mělo by každé dítě dělat nějaký sport? Mělo by denně chodit do sportovního oddílu?

V tomto vztahu ale přece nejde o termín sport, není to o tom, že musí navštěvovat sportovní kluby. Sport jako takový je jednoznačná výkonová kategorie. Pro většinu rodičů znamená něco, co je orientováno na výkon. Všechny děti nebudou mistry světa. Sport je spojován mnohdy s různými nešvary – doping, úplatky, chování „fandů“ na stadionech. Lidé používají vše proto, aby se prosadili. Sportovní oddíly jsou konstituované na to, aby připravily jedince pro vrcholový sport.

Zde se můžeme dotknout dalšího problému s tím spojeným. Tím jsou „příklady“ úspěšných jedinců, kolektivů. O tom se dnes hodně mluví. Ano, jistě je vhodné představovat úspěšné, ukazovat cesty, kterými toho dosáhli. Ale přitom nesmíme zapomenout dětem vysvětlit, že k mistrovství vede dlouhá, trnitá cesta, jejíž úspěšný konec dosáhne jen velmi málo „vyvolených“. Je k tomu potřeba velkého odříkání, vůle, ale i peněz a v neposlední řadě i štěstí, že se nezraníme nebo, že si nás v pravý okamžik někdo povolaný všimne. Každý většinou vidí jen konečný výsledek. Je mistr světa. Vidí s tím spojené výhody a dítě to zkusí. Pokud mu není vysvětleno, že jde o dlouhodobý proces, dochází velmi často ke zklamání, neboť je logické, že dítě při prvním kontaktu s daným sportem, nemůže dokázat to, co mistr světa. Cíl, sen, je důležité mít, ale nesmíme zapomenout, že první negativní dojem vede k tomu, že se dítě stáhne a začne činnost blokovat. Přechod mezi tím, co vidí u úspěšných, a mezi svou první zkušeností, vytváří problém edukace.

 Je potřebné dítěti trpělivě vysvětlovat, že se nejprve musí zajímat o to, co zvládne dnes, než dosáhne dalších stupenů výkonosti. Velkým problémem je stav, kdy dítě začíná chápat, že určitou věc nezvládne. Zde je důležitá role nejbližších při tom, zda dítě skutečně daný sport nebo pohyb jako takový bude v budoucnu provozovat, i když nikdy nedosáhne nejvyšších met. Jenže mnohdy doma dítě slyší od rodičů různé podvodné důvody, proč není úspěšné. Dá se dokonce říci, že jde o nesmyslné výmluvy, často spojené s nenaplněnými rodičovskými ambicemi. Ti si neuvědomují, že jen tři procenta dětí mají předpoklady k vrcholovému sportu, který mnohdy přináší více problémů jak užitku. „Novodobí sportovní gladiátoři“ jsou velmi často poznamenáni v dalším „po závodním“ životě dlouhodobými zdravotními problémy. Stejně tak se potýkají s problémy začlenit a uplatnit se v dalším civilním životě po završení své sportovní kariéry. Vrcholový sport je jen špičkou ledovce, ostatní děti se přece mohou hýbat pro radost, pro prožitek, který s ním je úzce spojen. Pohyb pro radost je mnohdy více jak skutečnost, že pociťujete touhu s někým stále soupeřit.

Kolik času máme věnovat denně pohybu a důvody proč se přestáváme hýbat.

Všechny děti pohyb potřebují!  Je dokonce pro ně životně důležitý i později v dospělosti. V dnešní době se považuje za rozumnou pohybovou zátěž přibližně čas devadesáti minut týdně. A to plní šestnáct až osmnáct procent dospělých. Je potřeba si uvědomit, že pohybová zátěž není otázkou jen měřitelného výkonu (ujdu nebo uběhnut pět kilometrů pražský maraton apod.), ale daleko podstatnější je, že přirozená zdatnost, kterou nelze ovlivnit jinak než přiměřenou rozumnou pohybovou aktivitou, umožňuje podat lepší, spolehlivější pracovní výkon a sníží riziko chyb. A to nemluvím o tom, že to má přímý dopad na zdravotní stav.

Proč se vlastně lidé přestávají hýbat?

Odpověď je skoro vždy stejná, a to všude ve vyspělých státech světa.

První výmluvou je – nemám čas, což je nejčastější výmluvou. Každý člověk, který se nachází v tzv. aktivní době svého životního cyklu, pociťuje nedostatek volného času.

Druhá výmluva, ta je zarážející, ukazuje, že u nás selhává školní systém, kdy můžeme na člověka působit, ale mnohdy se neví jak.

Třetí nejčastější výmluvou je výmluva na počasí.

A čtvrtá na rovině hierarchie pořadí, je bezpečnost. Nejenom v tom, že si sám může při sportování ublížit, ale nebezpečí je vztažené i na prostředí. Přes den nemám čas a večer to na sídlišti již není bezpečné. A to je potřeba respektovat.

Fakt je ten, že většina lidí si může vyšetřit denně patnáct až třicet minut pro svoji rozumnou aktivitu. Vždyť intenzivně se dá projít vždy a všude. Je to otázka organizace času svého dne a uvědomení, že toto se nedá dlouhodobě podceňovat. Shrnu-li to, pak je to mnohdy o tom, že se nám jenom nechce. Proč vydávat energii, když nás k tomu nikdo nenutí. Možná je to tím, že naše generace byla vychovávána v institucích (školka, škola atd.), kdy jsme byli zvyklí, že nám je vše organizováno. Možná. Ti důvtipnější z nás činí opak, zvláště ti, co mají sedavá zaměstnání. Život v relativním blahobytu současné civilizace v porovnání s minulými generacemi nám úplně rozhodil rovnováhu z hlediska příjmu a výdeje energií a z hlediska složení naší stravy. Příklon k „prázdným kaloriím“ je typický pro posledních padesát let.

Právní rámec začlenění sportu u nás, definice sportu

Co s tím, když z hlediska státu je složitost navíc i v tom, že vše musí zapadat do právního rámce? Právní normy ukládají povinnost nebo opravňují k nějakému chování, mají také ale funkci informativní, zejména o pravidlech chování daných subjektů. Bohužel se stále nedaří u sportu terminologii sjednotit a dosáhnout shody alespoň v základních pojmech.

Zákon 115/2001 Sb., ze dne 28. února 2001 o podpoře sportu, ve znění novel č. 219/2005 Sb., 186/2006 Sb., 274/2008 Sb., vymezuje postavení sportu ve společnosti jako veřejně prospěšné činnosti. Má deklaratorní povahu a víceméně řeší přesuny pravomocí v oblasti sportu, tj. stanoví úkoly ministerstev, jiných správních úřadů a působnost územních samosprávných celků při podpoře sportu. Bohužel ale nereflektuje potřebu řešit řadu praktických problémů, se kterými se sportovní organizace při své činnosti setkávají. Chybí mu např. vymezení základních finančních zdrojů.

Z definice sportu vyplývá, že sportem jsou označovány tělesné činnosti, které si kladou za cíl „harmonický rozvoj, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonu“. Tyto tři podmínky se v podstatě vzájemně vylučují. Je jasné, že zejména v oblasti soutěžního sportu nejde o harmonický rozvoj a upevňování zdraví, ale právě o výkon, o to být lepší než ten druhý a často bez ohledu na zdraví.

Definic sportu existuje relativně velké množství a záleží na účelu definice a různého oborového pojetí, neboť sport, podobně jako právo, se vyznačuje interdisciplinární povahou. Proto u nás nelze nevzít v potaz spolkové sportovní prostředí (Zákon č.83/1990 Sb. o sdružování občanů, Všesportovní kolegium ČR, které zahrnuje ČOV, ČSTV, Sdružení sportovních svazů, ČOS, Autoklub ČR, Orel, Český střelecký svaz, Klub českých turistů, Česká asociace sport pro všechny, Asociace TV jednot a sportovních klubů, Asociace školních sportovních klubů; zapomenout nelze ani na Český paralympijský výbor a Leteckou amatérskou asociaci). Nutné počítat i se státní správou a jeho zastupitelskou sférou (parlament až zastupitelé obcí), exekutivní sférou (česká vláda), státní správou pro TV a sport (MŠMT). Všichni tito mají důvod, ale i právo promluvit.

A to je ten náš gordický uzel. Kdo jej rozetne?

Jiří Kotrba, autor je mj. bývalým trenérem fotbalové Sparty, která v sezoně 2003 až 2004 postoupila do jarní části Ligy mistrů