Růžové pondělí českého fotbalu aneb Poprava na východě

MEZI ŠESTNÁCTKAMI JANA HRABÁLKA

Všechno špatné je k něčemu dobré. Nefotbalový výkon české fotbalové reprezentace v Rusku a milosrdná ruka východního kata, který nám nasázel jen pět kousků, třeba otevře ty oči, které až dosud byly zavřené a pod vlivem událostí se začne něco dít. Prostě takové krásné růžové pondělí…

Růžové pondělí českého fotbalu aneb Poprava na východě

Taky jste si mysleli, že po ukrajinské selance v Uherském Hradišti nemůže být hůř? Pak jste se řadili do řad optimistů, kteří v koutku duše věřili, že na čtvrtfinalistovi světového šampionátu si aspoň zkalibrujeme pošramocené sebevědomí. Na celé čáře ale vyhráli pesimisté. Ti, kteří v diskuzích na sociálních sítích někdy korektně, jindy poloslušně a mnohdy vulgárně, nazývají český fotbal tak, jak si podle nich zaslouží. A že jich dnes přibude, to si pište!

„Zasloužím si veřejnou popravu,“ vyřkl rádoby v nadsázce muž, který je nyní nejvíce na paškále, tedy reprezentační trenér Karel Jarolím. Na tiskovce v Rostověna Donu poznamenal, že tým by potřeboval nějaký impuls, tedy to, co mu nebyl on schopen za dva roky vlády dát. Proto se kál „veřejnou popravou“. Srazil tak k nule i těch pár kladných bodů, které na jeho trenérské hodnotové stupnici zbyly. Přitom si mohl tzv. šplhnout u té části fotbalové veřejnosti, která tak důsledně nevyžadovala jeho hlavu na špalku. Kdyby za slova o novém impulsu vypustil z úst jedno jediné, v daném momentě kouzelné slovíčko: Končím!

Bylo by to chlapské, mělo by to koule. Ale tak? Je to jen čekání na příchod popravčí čety ze Strahova. Osobní oddalování nevyhnutelného, pštrosí strkání hlavy do písku. Odvolání musí přijít (možná, že v době, kdy toto čtete, už přišlo a verdikt je znám), je to neodvratné, jisté. Cokoliv jiného by bylo jen další hustou slinou poslanou na zrcadlo, před nímž stojíme.

Jasně, vyhodíme trenéra, antipříznivci „Fantomase“, jak Jarolímovi přezdívají, se budou řehtat, až se budou za břicho popadat. Ale co dál? I kdyby jeho nástupce nakrásně stanovil taktiku, určil herní systém podle momentálních schopností a umění, dokázal by vrátit české fotbalové reprezentaci aspoň část někdejšího lesku? Těžko, i kdyby se Zidane či Guardiola jmenoval.

Kořeny současného českého stavu totiž leží v celkovém stavu tuzemského fotbalu. Pokud vystřihneme z kalendáře tento hrůzný reprezentační týden, může se český fanoušek těšit na celkem očekávané lahůdky: na český tým v Lize mistrů, na zápasy Plzně s Realem a AS Řím, na dva týmy v Evropské lize. Není to málo, ale neholedbejme se tím, jak je Fortuna:liga skvělou soutěží, připravující hráče pro reprezentaci. Není. I tato trojice v podzimním evropském pohárovém osudí je dozvukem výsledků předchozích let, mírnějšího postupového klíče z předkol a nikoliv současné výkonnosti předních českých týmů.

Trpišovského Slavia v lize smete Vrbovu Plzeň 4:0. Je opěvována, reprezentaci se podle ní a počtu nominovaných začne přezdívat sešívaná a pak přijde kruté zrcadlo z východu: nejprve Ukrajina a pak Rusko. Brr, z toho rozdílu ve výkonnosti, individuálních schopnostech, rychlosti myšlení i hraní mrazí. Kde ale jinde brát, když prostě nejsou lidi, či pár těch rádoby lepších jsou mimo jako Darida, Barák, Dočkal či naposledy Schick?

Do ironicky růžového pondělí českého fotbalu spadá i výsledek kvalifikace týmu do 21 let, který si domácí prohrou s Řeckem odstřihl možnost hrát na EURO U21. Ztrácíme dech v kategorii, která bývala naší pýchou, z níž se odráželi Čechové, Rosičtí a další do hvězdných kariér. A které vychovala v jejich mládí tuzemská liga.

Před Listopadem 1989 se říkalo, že naše společnost jede čtyřicet let z kopce a teprve teď nabírá rychlost. Mám obavy, aby to neplatilo o českém fotbalu o třicet let později.