Kněz Zbigniew Czendlik fandí Viktorce Plzeň: Kázání na téma fotbal

Vzhledem k účinkování v televizních pořadech, stal se římskokatolický kněz polského původu Zbigniew Czendlik známou osobností. Sympatický „Zibi“, jak mu říkají přátelé, si nepomáhá v hovoru pro jeho stav obvyklými frázemi, přátelí se s mnoha populárními osobnostmi a netají se svojí sportovní minulostí i přítomností. Je oblíbencem řady Čechů, Moravanů a Slezanů, nehledě na jejich vyznání, věk a sociální postavení a také fotbalovým fanouškem Viktorie Plzeň.

Prý jste byl nadějný běžec na čtyři sta metrů?

A za odměnu mě v šestnácti letech poslali na olympiádu do Moskvy, aby mě to motivovalo. Jenže mě to tam spíš demotivovalo a z nadějného polského sportovce se stal farář.

Proč farář?

Celý můj kulturní a společenský život se odehrával buď v kostele, kde jsem sloužil, jako ministrant, nebo na poli, protože pocházím ze zemědělské rodiny, takže jsem musel pomáhat, eventuálně - pokud jsem měl čas - na fotbalovém hřišti. Motivací pro moji generaci bylo, když polská fotbalová reprezentace získala na mistrovství světa v Německu 1974 bronzovou medaili. To mi bylo deset let. Tehdy vyhrálo Německo, druhé bylo Nizozemsko a my jsme v boji o třetí místo porazili Brazílii 1:0 (brankou Grzegorze Lata – pozn. aut.). Měli jsme skvělý tým, kde byli hráči, jako brankář Jan Tomaszewski, obránce Wladyslaw Žmuda, záložník Kazimierz Deyna a útočníci Grzegorz Lato (nejlepší střelec MS se sedmi brankami – pozn. aut.), Robert Gadocha a Andrzej Szarmach. Když jsme v zápase o postup do finále prohráli s Německem (0:1 gólem Gerda Müllera – pozn. aut.), byla to pro nás skoro národní tragédie. V boji o bronz jsme měli naštěstí soupeře, který nám vyhovoval. Brazílii.

Na kterém postu jste hrával?

Byl jsem pravý záložník nebo pravé křídlo. Ale ve fotbale jsem to nikam nedotáhl. Jen jedinkrát jsem si zahrál za naše venkovské mužstvo soutěžní zápas, a to byla ta nejnižší třída, která existovala. Jako záložník musíte hodně běhat. Nejen dopředu, ale také se vracet. Proto mi běhání pak tak šlo.

Pro polské kluky i pro vás byl tedy nejdůležitější fotbalový rok 1974?

Nejenom. Na následujícím mistrovství světa v Argentině jsme sice došli jen do druhého kola, ale na mistrovství světa ve Španělsku jsme byli zase třetí. Pro nás, Poláky, byl ovšem velice důležitý rok 1978, kdy se stal Karol Wojtyla papežem Janem Pavlem II. To byly dva světy, ve kterých jsem žil: fotbalový, kdy jsme měli na reprezentační úrovni obrovské úspěchy a církevní, v němž se stal papežem Polák. A protože u mě převážila radost z Jana Pavla II., rozhodl jsem se vstoupit do semináře. Ještě bych neměl zapomínat na jednoho koníčka. Docela dobře mi šlo malování. Moje učitelka na gymnáziu mě dokonce přesvědčovala, abych studoval uměleckou školu.

Malujete dodneška?

Vůbec nemaluju. Až budu v důchodu, což by mohlo nastat za deset jedenáct let, pak možná začnu. Na gymnáziu jsem také založil fotografický kroužek. Fotografování je takové jednodušší malování, a to mi částečně zůstalo. Používám k němu mobilní telefon, ale když už dělám nějakou fotku, snažím se, aby trochu vypadala, protože mám přece jenom výtvarné vidění.

S Karolem Wojtylou máte společný i sport.

Ano, byl výborný lyžař, vodák a při pobytu v Krakově fandil fotbalovému mužstvu Cracovia.

Komu jste fandil vy?

Jako dítě Gorniku Zabrze. Dneska už takový klub v Polsku nemám. Letos vyhrála ligu Legia Varšava, kterou mají rádi jen ve Varšavě, protože je to bývalý vojenský klub.

Podobně „populární“ je u nás Dukla.

Ano, nebo Sparta, která byla protežovaná politiky, takže to byla taková výkladní skříň.

Chodil jste na fotbal?

Poláci milují fotbal víc než Češi. Vy máte ještě hokej. Ten u nás nebyl nikdy dobrý, tak fandíme fotbalu. Jen mě mrzí, že na klubové úrovni nemáme takové úspěchy, jako Česko. Říkám si, jak je to možné, protože v Polsku jsou při zápasech stadiony skoro plné. Kromě Gorniku jsem chodil na Ruch Chorzow, protože jsem tam první tři roky působil, jako kněz. A protože mám kamaráda z Katovic, jezdil jsem i na GKS Katovice. Ten klub mi ale nikdy nebyl sympatický.

A tady někomu fandíte?

Když jsem přišel do Česka, řekl jsem si: musím si najít nějaký svůj tým. Uvědomil jsem si, že nemůžu patřit ani ke sparťanům, ani ke slávistům, to by bylo, jako bych vstoupil do levicové nebo pravicové strany, což dělí společnost. Přirozeně mi byl bližší Baník Ostrava, ale ten je podporován fanoušky GKS Katovice – klubem, který nemám rád i proto, co umí jeho ultratvrdé fanouškovské jádro provést na ostravském stadionu. Proto jsem si vybral úplně neutrální klub, Viktorii Plzeň, který je navíc na opačném konci republiky.

Byl jste tam někdy na zápase?

Jasně. Spřátelil jsem se i s jejich vedením. K Viktorce mám blízký vztah, i když je občas asi naštvu, protože nejsympatičtější český klub je pro mě Bohemka. Znám se i s Tondou Panenkou.

Na Viktorii Plzeň jezdíte přes celou republiku?
A nikdy toho nelituji. Ne vždy mi to vyjde, jelikož mám své povinnosti, ale pokud hraje v neděli odpoledne, vydám se po mši do Plzně. Celý můj život faráře – což nemůžu před farníky moc hlasitě říkat – se řídí trošku fotbalem. V kalendáři jsem si třeba vyznačil termíny, kdy hraje Viktorka Ligu mistrů, a kdy hráli Poláci svoje zápasy na mistrovství světa, aby mi něco neuteklo. Když některý zápas nevysílá Česká televize, jsem schopen si zaplatit komerční kanál, jen abych ho viděl. Jsem fotbalem posedlý. První utkání na MS v Rusku hráli Poláci 19. června 2018 od sedmnácti hodin proti Senegalu. Já jsem ale měl mít v osmnáct hodin mši, takže jsem musel přemýšlet, zda ji posunout, nebo zrušit, abych náš první zápas nezmeškal.

Co vás fotbal naučil?

Udělat maximum pro výhru a umět prohrát. To je moje filozofie. Fotbal je určitá forma náboženství. Vezměte si hymnu, vlajkonoše, chorály – to je bohoslužba. Myslím, že bychom se měli v církvi z něho trošku poučit a taky být týmem nebo fanouškem.

CELÝ EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR SE ZBIGNIEWEM CZENDLIKEM SI PŘEČTĚTE V NOVÉM ČÍSLE MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 8. LISTOPADU 2018!