Poslední interview s Františkem Veselým: Jak jsem se málem stal spoluhráčem Pelého

S Františkem Veselým jsme byli přátelé. Hodně jsme si povídali o fotbale a muzice. Obojí miloval. V Amfoře jsme se potkávali i na hřišti. Rozhovor, který jsme spolu vedli koncem jeho života, jsem už nestačil uveřejnit. Třicátého října 2009, již před devíti lety, Františkovi Veselému náhle, v pouhých pětašedesáti letech, dosloužilo zdraví. Pánbůh mu alespoň umožnil odejít ze světa milosrdně. Ve spánku.

Na hřišti se na mě František pravidelně rozčiloval (v Amfoře jsem hrával pravého beka a on přede mnou pravé křídlo) a pětadvacet let si nemohl zvyknout na to, že už ze mě fotbalista nebude. Ale nikdy jsme se nepřestali mít rádi. Byl i kmotrem tří mých knížek. Naposledy jsme se potkali na Smíchově, kdy říkal: „Ani jsem nevěděl, že chodíme do stejný trafiky. Hele, to je vlastně náš podnik,“ ukazoval na vývěsní štít, kde stálo Trafika V+V. Čtrnáct dní nato umřel. Doufám, že tam nahoře nahrává na góly Bicanovi a dalším slavným slávistům. A jednou možná i Pelému.

Franto, kdy jsi vlastně přišel do Slavie?

V roce 1953, ale nechtěli mě.

Proč?

Řekli, že jsem moc malej, ať se stavím později. Tehdy ještě nebyly přípravky, ani mladší žáci a začínalo se v jedenácti letech. Pak si mě všiml na turnaji uličních mužstev trenér Emil Seifert a definitivně mě do Slavie přivedl. Později jsem se vyučil soustružníkem a v osmnácti jsem šel za ním na Duklu na vojnu. S Duklou jsem získal svůj jediný mistrovský titul v životě.

Pamatuješ si, kdy jsi hrál fotbal poprvé za peníze?

Právě v Dukle. Když jsem se pak vrátil do Slavie, byl jsem naoko zaměstnaný v podniku Nářadí. Později v IPS jako řidič. Slavia mi refundovala mzdu.

Jako soustružník ses asi neživil, že?

Po vyučení jsem v práci nikdy nebyl. Chodil jsem si tam jenom pro výplatu.

Nebylo trapné dostávat peníze za něco, co jsi nedělal?

Bylo. Výplatu jsem si vyzvedával tak, abych neprovokoval lidi. Dohromady jsem si měl i s reprezentačním příplatkem kolem sedmi tisíc, což bylo na tu dobu hodně, protože lidi brali v průměru polovinu.

Měl jsi ve Slavii víc než ti, kteří nereprezentovali?

V klubu měli všichni stejně a v reprezentaci taky.

Kolik jste dostali za titul mistrů Evropy?

V Bělehradě jsme hráli dva zápasy, za které jsme dostali pět tisíc a za mistra Evropy dvacet. Dneska by se ta odměna pohybovala v řádech milionů. Tenkrát jsem byl ale spokojenej. Hodně jsme jezdili do světa.

Dalo se přivydělat si přestupem?
Přestupem mohl hráč získat třicet čtyřicet tisíc, což bylo sice dost, ale jednorázově. Navíc se přestupovalo málokdy. Klub si hráče držel.

Škoda, že jsi nemohl odejít dřív do zahraničí.

Ve dvaceti, jako se chodí dnes, to nešlo. Pustili mě až v sedmatřiceti, takže jsem si nevydělal skoro nic. V Rapidu Vídeň jsem byl rok a půl (v sezoně 1980/1981 dal ve dvaceti zápasech jeden gól – pozn. aut.).

Pak jsi pendloval v nižších soutěžích.
Nejdéle jsem byl tři roky ve Zwettlu. Na ten vzpomínám velice rád, protože jsme postoupili z první třídy až do třetí ligy, což byl na tak malou vesničku ohromný úspěch. Z dvou set diváků se zvedla návštěvnost až na tři tisíce!

Prý jsi stál za přestupem Antonína Panenky do Rapidu?

Tonda chtěl jít v jedenatřiceti letech do mužstva, které se stalo nováčkem španělské ligy. Nebyl to nic moc přestup, tak jsem ho přemluvil, aby šel k nám, do Rapidu. Myslel jsem si, že mi bude posílat krásný balony a vyděláme na tom oba. Jenže jsme skončili v lize čtvrtí, což bylo chápáno jako velký neúspěch a svedlo se to na trenéra a hráče, kterým bylo přes třicet. Tedy i na mě.

Prý jsi dostal nabídku od slavného New Yorku Cosmos?

Hned po mistrovství Evropy v Bělehradě. V New Yorku se formoval špičkovej tým – Pelé, Beckenbauer, Cruyff -, ale protože v Americe chodili tehdy na fotbal nejvíc emigranti, chtěli taky někoho z Polska a Československa. Z Poláků se jim líbil Deyna a od nás Viktor – ten byl ale zraněnej, Adamec – kterej už byl ve Slovanu Vídeň a já.

Proč se to nakonec nepovedlo?

Zařizoval mi to jeden švýcarskej manažér, kterej uměl česky. Zavolal, abych šel na svaz, že by to neměl být problém, protože už je mi přes třicet. Tak jsem šel za Himlem (tehdejším předsedou ČSTV) a ten prohlásil: „Pane Veselý, to si snad děláte legraci. Do Ameriky? Do země našeho největšího nepřítele?!!“ Vidíš, mohl jsem si zahrát s Pelém. To byla divná doba.

CELÝ POSLEDNÍ  ROZHOVOR S FRANTIŠKEM VESELÝM SI PŘEČTĚTE V NOVÉM ČÍSLE MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 8. LISTOPADU 2018!