Joachim Löw trčí v tunelu. Může ho nahradit Zidane? Aneb kanakové vers. brambory v týmu Německa

S Ligou národů, která odstartovala v září letošního roku, započal „Jogi“ nejtěžší část své dvanáctileté pouti německého reprezentačního trenéra. Přestál bouři kritiky po ostudném vystoupení na mistrovství světa, ale v retrospektivě turnajové blamáže se ukazuje, jak těžké to ještě bude mít. Dokáže sladit v jednom týmu „kanaky“ a „Němce“ a konečně vyburcovat hráče k zapálenému boji. Zatím se mu to moc nedaří. Němci v Lize národů ve společnosti Francie a Nizozemska ani jednou nevyhrál a spadli do B-divize, ve které hrají i Češi.

Podle jednoho z členů prezidia Německého fotbalového svazu (DFB) je trenér Joachim Löw momentálně „v podmínce“. Pokud bude hrát výběr Německa do konce roku stejně tragicky jako na mistrovství světa, musí se najít nějaký vhodný následovník. Podle podzimních výsledků v Lize národů by to tedy měl mít už pomalu sečtené. 

 Ve vzduchu visí jména jako Zinedine Zidane, Jupp Heynckes a Jürgen Klopp. DFB by si měl věřit a „udělat německý fotbal zase velkým“. Jak velký je ale vlastně současný německý fotbal? To bylo téma posledních měsíců. Mezi fanoušky i v klubech máloco zastínilo diskuse o výkonech na MS v Rusku, o Mesutu Özilovi a jeho londýnském setkání s tureckým prezidentem Erdoganem, o špatných přihrávkách Toniho Krosse a o tom, jak to teď vlastně bude dál.

Joachim Löw moc nediskutoval. Po návratu z mistrovství světa se osm týdnů držel stranou, že musí přemýšlet a všechno v klidu zpracovat. Byl na Sardinii a s přáteli ve Freiburgu. Ještě v průběhu léta se Löw dostavil do Frankfurtu nad Mohanem a na svazu vysvětloval, co se na turnaji stalo. Byl „velmi sebekritický“, říkali funkcionáři, kteří se setkání účastnili. Löw jim ukázal všechna možná data a statistiky, přihrávky, držení míče, šance. Přiznal chyby a nabídnul změny. Národní manšaft má získat novou tvář.

Na velkou revoluci to ale moc nevypadá, spíš na pár drobných úprav v sestavě a taktice. Mesut Özil a střelec Mario Gómez jsou už mimo hru, personální změny by se měly udát i ve skauting-týmu a mezi asistenty trenéra. Reprezentační lékař Hans-Wilhelm Müller-Wohlfahrt se stáhnul. V mládežnických akademiích se zase mají podporovat kreativní, drzí fotbalisté, kteří si budou věřit při driblingu s míčem. Bundesligové kluby Löwovy kroky přijaly, ačkoli spousta lidí v nich působících je skeptických, zda zrovna on je ten pravý pro reformní kroky, které by německá reprezentace měla učinit.

Svobodný a zpohodlnělý duch

Všichni trenéři, poradci, kluboví šéfové i hráči nepochybují o Löwově odborné kompetenci. Pochybují ale o jeho vůdcovských kvalitách. Na mistrovství namyšlený manšaft prostě ztroskotal. Začaly padat pojmy jako nadutost, neangažovanost, uspokojení. Nasazení, které měli hráči ukázat, nepřišlo. Löw po úspěchu v Brazílii zpohodlněl. Místo aby vyvolal konkurenční boj v týmu, tedy povolal mladší a hladovější hráče, se až příliš spolehl na rutinu mistrů světa. „Dokážeme to. Už to jednou klaplo. To bylo jejich myšlení,“ nechal se slyšet jeden z bývalých bundesligových trenérů.

Joachim Löw po vítězství v Brazílii operoval tak trochu jako satelit. Daleko od svazu dělal věci, které považoval za správné. Svobodný duch. Löw má jeden byt v Londýně a jeden ve Freiburgu. Tu a tam se podíval na bundesligu, cesty na Ligu mistrů v rámci taktické přípravy na MS se mu zdály příliš nákladné.

Podle jednoho ze spolupracovníků svazu ho bylo někdy těžké sehnat i jen na telefonu, také na e-maily odpovídal šéf reprezentace obvykle se zpožděním. Nikdo mu neviděl pod ruce. Prezident DFB Reinhard Grindel, na rozdíl od svého předchůdce Wolfganga Niersbachera, neměl žádnou „nit“, která by ho spojovala s důležitým děním, neměl přehled o sportovních výkonech, nebyl v kontaktu s hráči, ani s rozhodujícím lidmi v Bundeslize, kteří mají na Löwa vliv.

„Reprezentace se pod Löwem nezdravě osamostatnila, chyběl člověk, jenž by vytvářel spojení mezi týmem a okolním světem a reflektoval kritický vývoj v týmu,“ řekl jeden ze zástupců DFB. Proto také nikdo nebil na poplach poté, co německá reprezentace v listopadu 2017 nastoupila v testovacím zápase proti Francii v Kolíně nad Rýnem. Tehdy bylo mužstvo přetíženo rychlou kombinační hrou od útočných hráčů jako Alexandre Lacazette nebo Kylian Mbappé.

 „Dnes jsme neměli dobrý den“

Při dvou dalších přípravných utkáních v březnu 2018 se ukázalo, že si obrana nepočíná tak jistě, jak by měla, německá hra je náchylná ke kontrům soupeře, hráči nestojí dobře a nejsou schopni si vypracovat gólové šance. Po zápasu se Španělskem v Düsseldorfu problémy otevřeně pojmenoval obránce Jérome Boateng. Trenér to ale odbyl: „Tým umí, musí a zlepšíme se,“ řekl.

O pár dnů později prohrálo Německo 0:1 s Brazílií v Berlíně. Tentokrát se rozčiloval Toni Kroos, špílmachr z Realu Madrid, a před novináři mluvil o nedostatečné angažovanosti některých týmových kolegů. I tentokrát nasadil Löw masku všechno-bude-dobré. „Dnes jsme neměli dobrý den.“ „Nedělám si žádné starosti.“ „Zlepšíme se.“

V posledních týdnech před mistrovstvím v Rusku nebyl Löw vůbec sdílný. Odříkal interview, nikoho dalšího nezasvěcoval do svých plánů. „Jogi trčí v tunelu,“ říkalo se na svazu. Ani prezident DFB Reinhard Grindel na svého nejdůležitějšího zaměstnance prakticky nemohl. Ještě před tím, než národní mužstvo odjelo na soustředění před turnajem, tlačil Grindel na to, aby se po Ilkay Gürdoganovi i Mesut Özil otevřeně postavil k setkání s tureckým prezidentem a celou věc vysvětlil, jinak bude tohle téma vláčet celý tým s sebou až do začátku mistrovství. Jenže trenér odmítnul na Özila zatlačit. „Jogi už dřív vysvětloval, že se v žádném případě Mesuta nevzdá. Tím vzal svazu jakékoli nátlakové prostředky, protože sportovní věci měly absolutní přednost,“ řekl člověk ze svazu.

Na konci května 2018 odjel Löw s týmem do vesnice Eppan na jihu Tyrolska. Reprezentace bydlela v hotelu uprostřed vinic, všechny možné příjezdové cesty k areálu byly zahrazeny a místa, z nichž by fanoušci mohli vidět na přípravu hráčů, byla zakryta. Löw působil během pobytu v Eppanu jako mimo realitu. Bylo vidět, jak se během tréninkových jednotek zabývá střílením míčů na bránu nebo si protahuje lýtka. Vedle hřiště stál velký stan pro denní tiskové konference. Hráči neustále čelili otázkám ohledně Özila a Erdogana a jejich odpovědi zněly den ode dne nervózněji.

Jednou svolal Löw hráče ke zvláštnímu sezení v hotelu. Každý mohl říct, co si o kauze Erdogan myslí. Nikdo se ale nevyjádřil. Přitom některé štvalo, že to Löw svému oblíbenci nechá projít, zatímco sám Özil k tématu zarytě mlčí, nepostavil se ve stanu otevřeným otázkám a ani se neobjevil na mediálním dnu DFB.

Kanakové vs. brambory

Reprezentační tým není automaticky partou nejlepších kamarádů. Vždyť i v klubech jsou profíci, kteří mnoho let hrají v jednom manšaftu, a přesto mají jen málo společného. „Je to jako u jakéhokoli jiného zaměstnání,“ říká člověk, který poměry v německé reprezentaci zná, „málokdo z lidí chce se svými kolegy z práce strávit i nedělní grilovačku.“

Národní mužstvo nebývá homogenní skupinou. Hráči se navzájem respektují, ale mají kolem sebe jiné lidi, žijí v odlišných světech, jejichž průsečíky se mnohdy těžko hledají. Kulturní rozdíly jsou v německém výběru veliké. V týmu jsou hráči, kteří se zajímají jen o PlayStation, a takoví, jako Jonas Hector nebo Mats Hummels, kteří si taky přečtou knihu.

Nicméně německou fotbalovou reprezentací vede především jedna velká dělící linie a s pomocí její optiky by se dala vysvětlit spousta nedorozumění.

„Úplně jednoduše řečeno,“ říká jeden insider, „jde o rozdíl mezi kanaky – jak sami sobě říkají – a Němci.“ (V současném Německu je slovo Kanake nadávka, kterou se označují lidé vypadající, že pocházejí z jihu, pozn. red.) Když se německý tým takto rozdělí, stojí na jedné straně Jérome Boateng, Leroy Sané, Mesut, Özil, Ilkay Gürdogan a Antonio Rüdiger. Němci s přistěhovaleckým původem.

K nim, jak se zdá, se přidal i Julian Draxler, „Jule“, který například nosí tlusté zlaté řetězy jako Boateng. V létě byli oba s Rudigerem na pár dní v Los Angeles, užívali si v klubech, poslouchali hip hop, „viseli“ v bazénech. Existuje fotka, kterou v březnu sdíleli na Instagramu Boateng a Draxler – jsou na ní ještě Rüdiger, Sané a trio amerických rapperů. „Draxler je ze všech, co patří ke kanakům, nejvíc Němec,“ říká člověk znající vztahy hráčů. George Boateng, Jéromův starší nevlastní bratr dal zmíněnou fotku také na Instagram – aby si z Draxlera udělal srandu: „Tenhle Němec ještě pořád drží s cizinci.“

Rozdělení na „cizince“ a „typické Němce“ existuje v německých školních třídách, v německých továrních halách a taky v národním týmu, jakkoli u fotbalistů nejde o politiku, o víru nebo o vzájemný resentiment, ale spíš o životní styl.

Ti, co si říkají „cizinci“, se mnohdy smějí způsobu života těch, jimž zase říkají „brambory“ – kolegům jako je Thomas Müller, který má rád koně a dovolenou tráví doma s manželkou Lisou v Otterfingu. Müller v reprezentaci platí za vyhlášeného vtipálka a jediný nemá s nikým problém. Jednou imitoval raperské počínání svého spoluhráče – ten pak za ním přiběhl, šermoval rukama a řekl: „Yo, man!“. Nebylo to negativní, nýbrž veselé.

CELOU OBSÁHLOU ANALÝZU STAVU NĚMECKÉHO NÁRODNÍHO TÝMU, ZPRACOVANOU NA ZÁKLADĚ  ROZBORU V TÝDENÍKU DER SPIEGEL, SI PŘEČTĚTE V MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÝ VYŠEL VE ČTVRTEK 8. LISTOPADU 2018!