Osobní vzpomínka na Jozefa Adamce. Jak usadil v Edenu řvouny. Poslední rozloučení v pátek v Trnavě na stadionu

ČTVRTEČNÍ OFSAJD PAVLA PROCHÁZKY

Zemřel ve věku 76 let dopoledne na Štědrý den na rakovinu prostaty, už deset let předtím ukončil svou trenérskou činnost kvůli mozkové mrtvici. V posledním čase Jozef Adamec, po Jánu Popluhárovi podle ankety druhý nejlepší slovenský fotbalista 20. století, trpěl zdravotními problémy, ale jinak to byl vždycky frajer a fešák. 

Osobní vzpomínka na Jozefa Adamce.  Jak usadil v Edenu řvouny. Poslední rozloučení v pátek v Trnavě na stadionu

Měl jsem čest poznat ho na vlastní oči. Nejprve jako malý divák coby skvělého fotbalistu a pak osobně jako novinář coby úspěšného trenéra. Poslední rozloučení s Jozefem Adamcem se uskuteční v pátek 4. ledna 2019 od 15 hodin na trnavském Stadionu Antonína Malatínského. 

Smuteční obřad bude přístupný veřejnosti, celebrovat ho bude římskokatolický arcibiskup Trnavské arcidiecéze Mons. Ján Orosch. Rakve s osobními pozůstatky Jozefa Adamce bude na ploše stadionu pod prostory VIP od 14 hodin.

Jozef Adamec od A do Z

Od Vánoc toho bylo o Jozefu Adamcovi napsáno již spousta.

Třeba: 

  • Že byl ve dvaceti letech nejmladším členem vicemistrů světa 1962 v Chile.
  • Že 23. června 1968 v Bratislavě nastřílel v přátelském utkání Brazílii (3:2) jako jeden z mála světových fotbalistů hattrick.
  • Že byl sedmkrát mistrem československé ligy.
  • Že měl skvělou levačku a že se stal čtyřikrát Králem ligových střelců a že v lize nastřílel 170 gólů.
  • Že stále drží střelecký ligový rekord, když dal v sezoně 1963/1964 v dresu Slovanu Bratislava Třinci v jednom utkání šest gólů.
  • Že odehrál za Československo 44 zápasů a byl na dvou MS – 1962 a 1970.
  • Že hrával za Spartak Trnava, Slovan Bratislava, na vojně za Duklu Prahu a v závěru kariéry za Slovan Vídeň.
  • Že trénoval reprezentaci Slovenska, byl asistentem trenéra Václava Ježka u československé reprezentace, že postupně vedl Slovan Vídeň, Steyr, Duslo Šala, Banskou Bystrici, Inter Bratislava, Slovan Bratislava, Spartak Trnava, Dunajskou Stredu, Prešov, Petržalku, v Česku Zlín a Bohemians Praha.
  • Že po neúspěchu na MS 1970 v Mexiku vlepil facku redaktorovi Svobodného slova Karlu Staňkovi.
  • Že po kvalifikační prohře ve Skotsku (1:2) byl tak rozezlen z výkonu rozhodčího, že si po utkání vzal do ruky hrst bláta a šel s ní pak podat sudímu ruku.
  • Že měl velkou fóbii z létání a že na klíčový zápas kvalifikace ME 1968 v Turecku dokonce odmítl odletět.
  • Že měl v semifinále Poháru mistrů evropských zemí (dnešní Ligy mistrů) v sezoně 1968/1969 po amsterdamské porážce 0:3 s Ajaxem v trnavské odvetě za stavu 2:0 dvě velké šance, které však neproměnil.
  • Že byl na disciplinárce jako doma.
  • Že měl přezdívku Hatrlo, protože prý měl jednou po prohraném utkání říci. „Dopadli jsme jako Napoleon u Hatrlo“ (místo u Waterloo). Sám to ovšem popíral s tím, že tak hloupý není a že to vzniklo možná kvůli jeho otci, který ráčkoval, nebo kvůli staršímu bratrovi Emilovi, jenž také hrával za Trnavu.
  • Že by dnes možná hrával za Real Madrid, FC Barcelona či za FC Liverpool, ovšem doplatil ve své době na železnou komunistickou oponu.
  • Že to byl člověk, který měl v sobě vášeň, divoký temperament, lásku i hlubokou víru.
  • Že byl vždycky zábavným společníkem, což potvrdil i v roce 2014 u Karla Šípa v pořadu České televize „Všechnopárty“ 

 

Čtyři osobní vzpomínky na Jozefa Adamce

Vzpomínka první – zadek v Edenu

Jozef Adamec byl v Praze kvůli svým některým kouskům oblíbený asi jako dnes plzeňský rebel David Limberský. Dodnes se vyprávějí legendy o tom, jak v říjnu roku 1969 nastřílel v kvalifikaci MS 1970 s Irskem (3:0) v Praze na Spartě v československém dresu už do poločasu hattrick a pak ukázal předtím pískajícímu pražskému publiku vítězoslavně zadek. Jak o tom mluvil Adamec i u Karla Šípa ve „Všechnopárty“, nebyla to ale pravda. Jen se otočil zády k tribuně a dělal, že si čistí kopačky, trenýrky si ovšem nestáhl a zadek na diváky na Letné nevystrčil.

Pamatuji se však jako kluk, že to skutečně udělal v ligovém utkání na Slavii už před rokem a půl. Stalo se v 15. ligovém kole ročníku 1967/1968 přesně 23. března 1968 ve starém Edenu. Bylo mi devět let a seděl jsem s otcem na legendární dřevěné tribuně. V hledišti bylo 23 tisíc diváků, zápas řídil Bohumil Smejkal. Dřevěná tribuna od začátku utkání skandovala: „Adamec, pitomec!“

Jozef Adamec dělal, že nic. Pak ale přesně po hodině ranou do branky blíž železniční trati rozhodl o výhře Spartaku Trnava 1:0. Adamec přiběhl před hlavní tribunu, stáhl si trenky a vystrčil na křiklouny zadek. Ti logicky řvali ještě víc, ale pro mě, devítiletého kluka, byl Adamec v té chvíli vítězem. Ten kousek mě v devíti letech natolik zaujal, že jsem si od té doby tohoto skvělého fotbalistu se vším všudy zamiloval.