Osobní vzpomínka na Jozefa Adamce. Jak usadil v Edenu řvouny. Poslední rozloučení v pátek v Trnavě na stadionu

ČTVRTEČNÍ OFSAJD PAVLA PROCHÁZKY

Zemřel ve věku 76 let dopoledne na Štědrý den na rakovinu prostaty, už deset let předtím ukončil svou trenérskou činnost kvůli mozkové mrtvici. V posledním čase Jozef Adamec, po Jánu Popluhárovi podle ankety druhý nejlepší slovenský fotbalista 20. století, trpěl zdravotními problémy, ale jinak to byl vždycky frajer a fešák. 

Vzpomínka čtvrtá – let na Faerské ostrovy

Právě v roli asistenta reprezentačního trenéra jsem Jozefa Adamce poznal osobně a zblízka. Dne 16. června 1993 hrála reprezentace Čechů a Slováků kvalifikační utkání MS 1994 na Faerských ostrovech.

Všichni věděli, jak se Jozef Adamec celý život velice bál létat a že coby hráč kvůli své fóbii vynechal i důležitý zápas kvalifikace ME 1968 v Turecku. Navíc cesta na Faerské ostrovy, to není legrace ani pro jinak ostřílené „letecké“ harcovníky.  Letíte do Kodaně a odtamtud malým letadýlkem na ostrovy, pilot se musí trefit mezi skály a pak rychle brzdit, aby stroj neskončil v oceánu.

Adamec se celý zelený po dobu letu stále modlil a s nikým vůbec nekomunikoval. Ovšem přemohl se a zvládl to, natolik si cenil, že mohl Václavu Ježkovi dělat reprezentačního asistenta.

Když jsme na Faerských ostrovech přistáli, Jozef Adamec úplně roztál a stal se z něho nejmilejší, nejvtipnější a nejspokojenější člen výpravy, která pak porazila Faeřany bez problémů 3:0.

Tenkrát měli vůbec všichni – hráči, trenéři, funkcionáři i fanoušci – k sobě na Faerech velmi blízko – na jednom ostrově bylo letiště, na druhém hotel, na třetím hřiště, kam jeli všichni na zápas spolu jednou lodí.

Takže jsem mohl zblízka poznat, že ten hráč, co na mě a na mé okolí v mých devíti letech před čtvrtstoletím ve starém dřevěném Edenu vystrčil zadek, je skvělým společníkem a fajn člověkem.

Čest památce Jozefa Adamce.