Úspěch Krále? Má i rozsáhlou individuální přípravu. Nikdy však nic nedělal v utajení či za zády klubů...

ROZHOVOR

Ještě začátkem února nevěděl, jestli si za Slavii po svém návratu z Teplic vůbec zahraje. Nejprve tento stoper či defenzivní záložník v červenobílém dresu paběrkoval jen pár minut. Pak nastoupil nečekaně v záloze v odvetě šestnáctifinále Evropské ligy v Genku (4:1) a zazářil, v osmifinále v Seville už vstřelil klíčový, byť šťastný, gól.  A koncem března si už zahrál v závěru utkání s Brazílií (1:3), protože ho trenér Šilhavý nominoval v jeho pouhých dvaceti letech do národního týmu. Alex Král!

Úspěch Krále? Má i rozsáhlou individuální přípravu. Nikdy však nic nedělal v utajení či za zády klubů...

Raketa, která se narodila v Košicích (maminka Ĺubica je Slovenka), fotbalově vyrůstala v Brně a v osmé třídě přišla do Slavie, odkud si v osmnácti letech odskočila kvůli herní (ne)vytíženosti na dva roky do Teplic, aby se v zimě zhruba za třicet milionů korun do Edenu zase vrátila. V zimní pauze měli o Alexe Krále zájem i v Girondins Bordeaux, jenže tam se změnil trenér a tím pádem i situace…

Vytáhlý fotbalista, jenž se svou mohutnou kšticí připomíná Davida Luize, Brazilce z FC Chelsea, s níž se Slavia v dubnu potká ve čtvrtfinále Evropské ligy, patří k největším talentům českého fotbalu. Ten si ho naštěstí záhy všiml – Alex Král prošel všemi českými mládežnickými výběry do 17, 18, 19, 20 i 21 let. Startoval na ME do 19 let v roce 2017 v Gruzii, kde český tým pod vedením trenéra Jana Suchopárka prohrál až v semifinále s pozdějším vítězem Anglií (0:1) gólem v poslední vteřině nastavení a obsadil dělené 3. místo.

Během svého raketového jarního vzestupu musí dávat Alex Král jeden rozhovor za druhým. HATTRICK vám nabízí výběr z jeho aktuálních odpovědí. 

Ze Slavie jste odešel před dvěma lety. Jak velkou motivací pro vás bylo se zase do ní opět vrátit?

Je pravda, že už při svém odchodu do Teplic jsem o tom přemýšlel, že by bylo hezké se do Edenu po čase vrátit. Stalo se a určitě je to příjemný pocit. Přiznám se ale, že jsem nečekal, že by se to mohlo přihodit taky brzy.

Vaše rozhodnutí odejít tehdy vyvolalo u slávistických fanoušků rozporuplné reakce. Bral jste to jako nutnou daň za další posun ve vaší kariéře?

Je pochopitelné, že fanoušci takovou věc vždycky berou z hlediska klubismu. Fotbalista ale v některých fázích svého života musí dát přednost své kariéře.  Klubová věrnost je hezká věc, ale hráč někdy musí myslet i na sebe. Když se na svůj teplický krok podívám zpětně, tak dojdu k závěru, že jsem udělal dobře. Nebylo to jen mé rozhodnutí, udělal jsem ho tenkrát společně se svým agentem a s rodiči. Bylo to dobré už proto, že jsem téměř dvě sezony mohl hrát v první lize. Myslím si, že kdyby je neodehrál, tak bych dnes ve Slavii nebyl.

A nebylo tenkrát lepší odejít ze Slavie do Teplice jen na hostování, nikoli na tvrdý přestup?

Bylo to lepší na klasický přestup. Kluby se totiž hráčům, kteří u nich jen hostují, chovají jinak než k těm svým, kmenovým. Když se vedení týmu rozhoduje, jestli má poslat na trávník svého fotbalistu, nebo toho na hostování, zpravidla dají přednost tomu svému. I kvůli této praxi bylo pro mě lepší přede dvěma lety přestoupit.

Když jste do Teplic přestupoval, bylo vám jen dvacet let. Do jaké míry bylo těžké vybudovat si tak nízkém věku v ligovém mužstvu postavení?

Bylo to těžké, ale hodně mi pomohli tepličtí spoluhráči. Hned po svém příchodu jsem mezi skvěle zapadl, takže jsem byl po psychické stránce v pohodě. Hodně zkušeností jsem dostal i od Štěpána Vachouška, s nímž jsem měl čest ještě hrát. V tom jsem to měl hodně ulehčené. Pravidelně jsem však začal nastupovat až po letním ME 2017 hráčů do 19 let v Gruzii, kde jsme skončili třetí. Předtím jsem nastoupil jen do tří ligových utkání na konci sezony 2016/2017.

V rozvíjení vašich fotbalových i mentálních schopností vám už od žákovského věku pomáhal osobní, individuální trenér. Proč se tak dělo?

Přišel na to táta, který mě do toho zezačátku musel tlačit. Mně se jako desetiletému klukovi totiž nechtělo vstávat v neděli v šest ráno, abych jel na trénink do Třebíče. Martin Daněk, k němuž jsem později začal chodit na mentální trénink, byl právě odtamtud. Je to jeden z nejlepších trenérů, co jsem poznal, proto jsem za ním začal jezdit na individuální tréninky. Dřív mě do toho nutil táta, dneska už cítím tuhle potřebu sám. Přišel jsem tomu na chuť, když mi bylo asi tak čtrnáct let. Deset let už také navštěvuji fyzioterapeuta, k němuž jsem chodil kvůli svým problémům s pánví. Kvůli nim mi totiž bolela záda. Když jsem přišel do Prahy, chtěl jsem si podobný způsob přípravy nastavit i tady. Proto jsem začal navštěvovat Centrum pohybové medicíny, chodím tam pravidelně každý týden. Myslím, že mi to velice pomáhá, protože kromě běžných zranění, která vznikla nějakou běžnou srážkou, mě dosud nepostihl žádný nepříjemný úraz, který by mě ve fotbale omezil na delší dobu.

Co jste kromě fotbalu v mládí dělal navíc?

Odmalička jsem se věnoval atletice a gymnastice. Bylo to takové první oťukávání, co by mě mohlo ve sportu bavit. S fotbalem jsem pak začal v první třídě a v sedmi nebo osmi letech jsem navíc začala chodit do fitness centra s osobním trenérem. Tam jsem získával základy, protahoval se, dělal jsem gymnastiku, kotrmelce, stojky a podobné věci. Posilovat jsem pak začal v deseti letech, pokoušel jsem se udělat denně alespoň sto kliků. Od patnácti či šestnácti jsem pod dohledem trenérů začal posilovat i s vahami.

A co správná výživa, ani tu jste nepodceňoval?

Navštěvuji centrum tradiční čínské medicíny, kde mi radí, co bych měl správně jíst. Dřív se mi totiž stávalo, když jsem jezdil s juniorskou reprezentací, že jsem měl v nohou hodně zápasů během krátkého časového úseku, všechno mě pak bolelo, tahalo, míval jsem natažené svaly. V tom centru mi ale přesné podle mé potřeby namíchali kombinaci správných bylin, ti si každé ráno dávám v čaji. Problémy odešly - a to i tehdy, když absolvuji v týdnu tři zápasy.

Jak tuhle svou individuální přípravu konzultujete s klubem?

Už od mého dětství lidé v klubech věděli, co a jak dělám. Někdy měli samozřejmě obavu, abych nebyl přetažený, ale tomu jsem samozřejmě uzpůsoboval svou regeneraci. Nikdy jsem ale nedělal nic v utajení či za zády klubů. Vždycky jsem s nimi tuhle svou individuální přípravu konzultoval.

Jak jste dokázal skloubit náročný fotbalový život se školou?

Kvůli fotbalu jsem vystřídal hned čtyři základní školy. Nejtěžší přechod byl v osmé třídě – z Brna do Prahy. V hlavním městě jsem pak nastoupil na gymnázium v Přípotoční ulici v Paze 10, naproti stadionu Bohemians. Slavia tam měla několik svých hráčů, stíhat to šlo i při dopoledních trénincích, protože jsem dostal individuální studijní plán a vedení školy mi vycházelo maximálně vstříc. Navíc jsem byl v té době už členem dorostenecké reprezentace, takže jsem měl na gymplu ještě větší volnost.

Na sever Čech jste z Edenu odcházel jako stoper i defenzivní záložník, ale v Teplicích jste hrál převážně stopera. Nyní ve Slavii zase nastupujete ve středu pole. Nevadí vám tohle putování sestavou? 

Umím hrát na více místech v sestavě, což je moje. Kromě stopera a středního záložníka jsem hrál párkrát i na beku, ostatně v roli krajního obránce jsem zažil i svůj ligový debut. Troufnu si říct, že tahle moje univerzálnost je to pro mě výhodou. V zimě jsem přišel s tím, že bych se chtěl poprat o místo v sestavě a dostat se do osy mužstva. Společně bychom pak rádi vyhráli titul a co nejdále postoupili v Evropské lize.

Spekulovalo se ovšem i o tom, že byste se po zimní přípravě mohl vrátit do Teplice formou hostování. Jak jste to vnímal?

Já o žádném hostování vůbec nepřemýšlel. Řekl jsem si, že se chci probojovat do slávistického týmu a že snad nějaké hostování nebude vůbec potřeba.

CELÝ VÝBĚR Z ODPOVĚDÍ ALEXE KRÁLE SI PŘEČTĚTE V NOVÉM ČÍSLE MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 11. DUBNA 2019.