Jubilanti Sepp Maier a Toni Schumacher, německé gólmanské legendy v „důchodu“

Jubilanti Sepp Maier a Toni Schumacher, německé gólmanské legendy v „důchodu“
ROZHOVOR

Celý svět je zná pod přezdívkami Sepp a Toni. Přestože se správně jmenují Josef Dieter „Sepp“ Maier a Harald Anton „Toni“ Schumacher. Ano, to jsou ti dva němečtí brankáři. Nedávno oslavili 75., resp. 65. narozeniny. A nadále požívají v Německu neobyčejného respektu, vždyť oba jsou mistry Evropy, Sepp i mistrem světa. A právě na Seppa Maiera si dodnes vzpomene zřejmě každý český fotbalový fanoušek, protože právě jeho překvapil Antonín Panenka v penaltovém rozstřelu ve finále mistrovství Evropy 1976 v Bělehradu svým obloučkem. Sepp i Toni poskytli ke svým výročím rozhovory německému magazínu Kicker, z nichž jsmevHATTRICKU  složili následující „sestřih“.

Jak se daří a čím se právě v brankářském důchodu bavíte?

Maier: Nemohu si stěžovat. Nedávno jsem se vrátil z Antarktidy a výpravu jsem si užil. Dokonce jsem se dostal do míst, kde už jsem byl před více než padesáti lety. Letěli jsme přes argentinské Buenos Aires, tak jsem se byl podívat na stadionu BocaJuniors, kde jsme v roce 1967 v Bayernem hráli. Dnes už je to spíš takový starý hrad, ale… A hned se mi vybavila vzpomínka, jak jsem ve svých třiadvaceti letech dostal první nabídku na přestup. Ano, oni chtěli, abych ta zůstal. Zaskočilo mě to manažer to naštěstí rychle vyřešil, když jim řekl, že jsem neprodejný.

Schumacher: Jsem v jednom kole a bavím se klubem svého srdce 1. FC Kolín nad Rýnem. Všichni ho samozřejmě chceme vrátit do první bundesliga. Takže se nenudím, jen šedivím, protože to občas není jednoduché.

Proč Antarktida a co bude následovat?

Maier: Prostě s manželkou cestujeme. Kdo ví, jak dlouho to ještě půjde. Před třemi roky jsme byli na severním pólu v Arktidě, tak jsme se rozhodli zamířit na jih. A příště vyrazíme do Austrálie a na Nový Zéland, tam jsem se nikdy nedostal ani jako fotbalista. Je pěkné, když má člověk čas a může si ta místa užít. Jako hráč jsem viděl hodně, ale vždy jsem byl na místě jen chvíli. A hlava se víc soustředila na zápas.

Jak jste na tom zdravotně? Žádné problémy s kyčlemi a boky po tolika skocích a robinzonádách?

Maier: Vůbec, přestože jsem měl snad skoro milion takových skoků za celou kariéru v trénincích a zápasech. Vždy jsem se dokázal rychle sbalit, nelétal a nepadal jsem jako prkno ze třetího patra. Když už jsem padal, tak především na ramena, proto se mi říkalo kočka z Anzingu.

Schumacher: Nestěžuji si. Ale spíš proto, že na to nemám čas a během kariéry jsem se naučil o své tělo starat. Což dělám do teď. Ale určitě na tom nejsme tak dobře, jako budou dnešní brankáři po konci jejich kariér. Víte, dnes kluby výrazně víc dbají na zdraví svých hráčů, více je šetří, také proto, že jsou jejich kapitálem. K tomu mě napadá otázka, existuje dnes vůbec hráč, který by odehrál celou kariéru v jednom týmu? Těžko, nebo spíš zcela zcela výjimečně.

Myslíte Seppa Maiera a jeho sérii 442 bundesligových utkání v řadě? Vy jste se k němu blížil, ale… Překoná někdo takový rekord?

Schumacher: Ne, to je a bude rekord na věky. Právě proto, že existuje i uvnitř klubů taková konkurence a k tomu to nebude možné ze zdravotního hlediska. Ani já jsem Seppa asi nemohl překonat. Ale zabránily mi v tom různé okolnosti, nikoliv však zdravotní. Měl jsem sérii 2313 zápasů a pak mě klub interně na jedno utkání posadil, protože jsem v rozhovoru požadoval posílení kádru a ono se to dotklo vedení. Hned na to jsem přidal dalších 98 zápasů v řadě, než mě vyhodili kvůli mé knize „Anpfiff“ (vyšla i v češtině pod názvem Odpískáno, šlo o soukromý pohled do zákulisí německého fotbalu – pozn. aut.).

Maier: Na tu sérii jsem hodně pyšný. Myslím, že to už nikdo nedokáže. Pro mě je to cennější než jakýkoliv titul. A ještě to, že jsem se stal v naší době třikrát Fotbalistou roku, přestože tam byli Franz Beckenbauer, Gerd Müller, Günter Netzer. A to jako brankář!

Sepp Maier nedávno oslavil 75. narozeniny. Jakou roli hrál ve vaší kariéře?

Schumacher: Velkou, byl to můj vzor, ke kterému jsem vždy vzhlížel. Bylo mi ctí, stát se jeho nástupcem v reprezentaci. A když jsme spolu později pracovali v Bayernu Mnichov, tak jsem se od něj velmi naučil. Nejenže se podílel na vývoji brankářských rukavic, což oceňují i dnešní brankáři, ale on posunul brankářský trénink na novou úroveň, dal tomu řád.

Ohlížíte se ve svých 75 resp. 65 letech zpět? Jak třeba vzpomínáte na dětství? Případně komu vděčíte za takovou kariéru?

Maier: V každém případě. Doma jsme sice neměli moc peněz, ale všechno ostatní bylo super. Mám ještě dva bratry, hodně jsme se rvali, ale s dětmi ze sousedství jsme vždy drželi pohromadě. Poděkovat musím především rodičům. Máma mi nejen prala a vždy zabalila věci do tašky, ale jako bývalá házenkářka mě podporovala a vždy mí říkala: Seppi, hraj chytře. No a táta mi čistil kopačky, což bylo samozřejmě něco speciálního. (smích) A speciální dík patří trenérovi mládeže BayernuRudimuWeißovi, že mě v TSV Haar objevil.

Schumacher: Vzpomínám si, že občas byly cítit a vidět následky války (druhé světové – pozn.). Třeba maso jsme měli jen jednou týdně. Jinak skoro pořád brambory, jednou pečené, podruhé jako kaši, potřetí v salátu. A hodně polévek. Dnes mi to přijde až k smíchu, protože je nyní všeho dostatek a maso stejně jím zase jen jednou týdně. Ale z jiných důvodů. (smích) Od té svého dětství se snažím neplýtvat jídlem a nevyhazovat ho. Peněz jsme moc neměli, takže jsme museli vyžít. Na poslední ples v tanečních jsem šel v tátově obleku, protože nový jsme si nemohli dovolit.

Když je někomu v Německu 65, považuje se starého a důchodce. Cítíte se tak?

Schumacher: Ale kdepak. Mám to úplně jinak. Můj motor pořád běží na plné otáčky. (smích) A na důchod skutečně nemyslím, ani jsem o něj ani nepožádal. Někde jsem četl, že čím déle se čeká, tím více člověk dostane. (smích) A těch 65 je jen číslo. Záleží, jak člověk žije.

CELÝ DVOJROZHOVOR S NĚMecKÝMI BRANKÁŘSKÝMI LEGENDAMI - SEPPEM MAIEREM A TONIM SCHUMACHEREM - SI PŘEČTĚTE V ČÍSLE MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 11. DUBNA 2019.