Těžím z brazilských fotbalových kořenů, říká Rodrigo a fanouškům Valencie nemůže nic slíbit...

ROZHOVOR

Touží po něm AS Řím i Barcelona.Oba velkokluby chtějí přivábit vynikajícího kanonýra, jemuž tuze pomohlo dospívání v Brazílii i přátelství jeho otce s legendárním Mazinhem. Španělský reprezentant Rodrigo se nedávno v obsáhlém rozhovoru pro panenka.com rozpovídal o své kariéře i fotbalových kořenech.

Těžím z brazilských fotbalových kořenů, říká Rodrigo a fanouškům Valencie nemůže nic slíbit...

Brazílie a Španělsko. Dvě vaše osudové země, každá s jiným fotbalovým rukopisem. Jak je vnímáte?
Fotbal má v Brazílii i ve Španělskou ohromnou tradici. V obou zemích je národním sportem. Brazílie vyniká individuální kvalitou hráčů a také jejich smělostí, troufalostí. Na druhou stranu ve Španělsku se v posledních letech objevili velmi dobřífotbalisté jako Iniesta, Xavi, Raúl nebo Isco. Tím, jak jsou výjimeční, se podobají brazilským fotbalistům. Je nepopiratelné, že co se týče taktiky a organizace hry, je španělský fotbal více rozvinutý. V Brazílii se spoléhá na jednotlivce, ve Španělsku převažuje tým.

Změní se to v následujících letech?
Ano, globalizace dnes prostupuje do všech odvětví, včetně sportu.. A fotbal se tomu nemůže ubránit. Všichni trenéři cestují do ciziny a studují jiné herní styly, sledují jiné soutěže. Krok po kroku i v Brazílii roste význam taktické a týmové hry.

Jak je to u vás? Vzal jste si něco jak ze španělského, tak z brazilského přístupu k fotbalu?
To, že jsem se narodil a začal s fotbalem v Brazílii, abych později odešel do Španělska, mě jako sportovci dalo výhodu. Těžím z toho.Myslím si, že jsem si dokázal vzít to dobré ze všech míst, kde jsem působil a zabudovat to do mého vlastního herního stylu. Nepochybuji o tom, že se mi to vyplatilo a pomohlo mi to To, že jsem hrál fotbal v Brazílii – nejprve v hale a pak na velkém hřišti – a poté odešel do Španělska, pro mě bylo jednoznačně pozitivní.

Láska k míči se u vás v rodině dědí?
Má rodina byla vždy spojená s fotbalem. Táta hrál v osmdesátých letech profesionálně v Brazílii. Nepochybuji, že mi geny pomohly. Fotbal by celou dobu součástí mého života. Třeba všechny dárky, které jsem jako malý dostal, byly spojené s fotbalem. Kopačky, míče, chrániče… prostě všechno. Důležité ale pro mě bylo, abych svůj vrozený talent rozvíjel poctivou, tvrdou prací.

Když je řeč o rodině, kde se vzala zkazka o tom, že jste s ThiagemAlcántarou, s nímžjste začínali s fotbalem bok po boku a dotáhli to až do reprezentace, bratranci?
Je pravda, že tohle začalo v mezinárodním tisku kolovat. Ale není to tak, novináři se mýlí, nejsme bratranci. Můj táta odjakživa kamarádil s Mazinhem (otec ThiagaAlcántary a Rafinhy, pozn. red.)a když se Mazinho vrátil ze Španělska do Brazílie, přihodilo se, že Thiago začal chodit na stejnou školu jako já, dokonce do stejné třídy. Hráli jsme spolu fotbal ve škole, i s Rafinhou, který byl také naším spolužákem. Trávili jsme spolu celé dny.Odtud pochází naše přátelství, jsme skoro jako jedna velká rodina.

Pouto mezi vašimi otci je silné. Také na profesionální úrovni. 
Celá věc se má tak, že se společně vrátili do Viga, kde je Mazinho velkým idolem. Můj táta tou dobou už dlouho dělal v jedné fotbalové škole a ve Španělsku se stalMazinhovým spolupracovníkem. A my, už jako teenageři, jsme z této situace hodně těžili.Já hrál za akademii Celty. Trávili jsme spolu spoustu času, našli jsme si hodně společných kamarádů. Dodnes jsme s Thiagem více než obyčejní přátelé. Každý jsme šli vlastní cestou, já do Realu, on do Barcelony, ale potkávali jsme se od mládežnických kategorií ve španělském nároďáku. Stali jsme se šampióny v Izraeli (ME 21), loni jsme si zahráli na mistrovství světa v Rusku. Náš příběh je silný, asi takových moc nenajdete.

Dá se tedy říct, že jste díky otci byl předurčen k fotbalové kariéře.
Mezi otci a syny musí fungovat nějaká rovnováha mezi důvěrou a svobodou. Otcův sen může být větší než ten jeho potomka. Z toho pak může vznikat zbytečné napětí, vytváří se zbytečný tlak na dítě.Když jste malý, tak ze začátku chcete zkoušet různé věci, otevírá se vám svět. Abyste se stal profesionálním fotbalistou, nestačí jen být hodně dobrý. Je potřeba vzít do úvahy také další důležité aspekty.

Jaké?
Tak třeba u mě platilo, že rodiče vždy trvali na tom, abych nenechal školy. A já jim za to jsem moc moc vděčný. Život pokračuje i po fotbalové kariéře. Nejdůležitější je vědět, co chcete, a mít podporu rodičů. Nezapomínat na jejich rady, být oddaný a dřít. I když se vám zadaří a stanete se profesionálním fotbalistou, tak vaše kariéra netrvá déle než do čtyřiatřiceti, možná pětatřiceti let. Kvůli tomu je dobré mít vzdělání, abyste si pak dokázal poradit v dalším životě.

Mluvme o Valencii.
Mám tady za sebou pátou sezonu. Ty první byly komplikované, složité. Klub neměl dostatečnou stabilitu na to, aby dosahoval vytyčených cílů. A já zase laboroval se dvěma velmi vážnými zraněními, nejprve s kolenem a poté s kotníkem. Nehrál jsem dlouhé měsíce.

A tato sezona?
Naštěstí se tu loni dala dohromady skvělá parta, silný tým.I přes nevyrovnané výkony zkraje sezony jsme se dostali daleko v Evropské lize, byli jsme čtvrtí v domácí soutěži a vyhráli Španělský pohár. Je potřeba říct, že když jdete za velkými triumfy, musíte ve vašem životě ledacos obětovat.

Neříkejte, že litujete.
Rozhodně nezpochybňuji výhody, jaké mi profesionální fotbal přináší. Poštěstilo se mi dělat něco, co mě baví, a zároveň zajišťuje lepší život pro celou mou rodinu. Vždy budu každý den makat naplno.

Zůstanete ve Valencii?
Ve Valencii lidé vše prožívají s velkou vášní. Je to klub, který má velkou zodpovědnost vůči městu, fanouškům. Jsem tu moc šťastný, ještě nedávno jsem to bral tak, že tu chci zůstat ještě dlouhé roky.Po současných nabídkách ale nemohu slíbit, že zůstanu.

Text: Tomáš Zatloukal