Bierhoff: Góly! To je všechno, co po mně Berti Vogts chtěl. Koubovi budu celý život vděčný

ROZHOVOR

Tak jako němečtí fotbalisté a fanoušci nikdy nepřijdou „na chuť“ Antonínu Panenkovi kvůli proměněné penaltě ve finále mistrovství Evropy 1976, nepřijdou čeští hráči a fanoušci „na chuť“ Oliveru Bierhoffovi, který dvěma góly rozhodl finále EURO 1996 ve Wembley (Německo – Česko 2:1 v prodloužení).Tento německý útočník, který se nejvíce prosadil svými brankami v italské Serii A a nyní je manažerem německého národního týmu, vzpomíná v exkluzivním rozhovoru pro magazín HATTRICK nejen na Petra Koubu, ale i na další Čechy, s kterými se potkal během své kariéry.

Bierhoff: Góly! To je všechno, co po mně Berti Vogts chtěl. Koubovi budu celý život vděčný

Kolik jste toho věděl o českém týmu před začátkem ME 1996? Češi tam totiž přijeli s mezinárodně neznámým výběrem, složeným především z hráčů z české ligy.

Přiznám, že jsme se Čechy velmi důkladně a detailně zaobírali, protože jsme dlouho dopředu věděli, že jsou naším prvním soupeřem na Euro 1996. A dobrý start má vždy obrovský vliv na další průběh turnaje. Věděli jsme, že Češi mají mladé mužstvo plné talentů, jakými byli třeba Pavel Nedvěd. Nejvíc jsme znali samozřejmě hráče z bundesligy, byli jsme varovaní například před Patrikem Bergerem, který nám později ve finále vstřelil gól. Věděli jsme také, že Češi vyhráli svoji kvalifikační skupinu, dokonce před Nizozemskem, ale i to, že dokázali prohrát v Lucembursku. Měli jsme tenkrát český tým za nebezpečného černého koně turnaje.

Vzpomenete si, že se Německo a Česko utkaly v jednom turnaji dvakrát?

No přirozeně. Je velmi neobvyklé, ale by se v rámci jednoho turnaje utkaly dva stejné týmy, stejně jako že jeden z nich dokonce dvakrát vyhraje. Často je to tak, že ten poražený celek si vezme z prvního utkání ponaučení a do dalších zápasu jde s neobyčejnou vůli, aby tu prohru odčinil. Pokud se vítěz prvního vzájemného klání až příliš jistý, protože mu ta výhra vstoupne do hlavy, tak se to pak může velmi rychle otočit proti němu. My Němci jsme to v historii poznali na vlastní kůži. Ale v tom lepším pořadí, kdy se podařilo odveta. Při prvním zisku titulu mistrů světa v roce 1954 ve Švýcarsku náš národní tým nejprve prohrál v základní skupině s Maďarskem 3:8, ale ve finále zvítězil 3:2.

A vybavíte si, kolik jste proti Česku odehrál minut, aniž byste se musel dívat do statistik?

Spontánně si vybavím, že v prvním utkání ve skupině jsem střídal Stefana Kuntze chvíli před koncem. Ale na minutu přesně už to nevím. Na rozdíl od finále, tam si na to vzpomínám úplně přesně. Přišel jsem v 69. minutě za Mehmeta Scholl, za čtyři minuty vstřelil vyrovnávací gól na 1:1 a v 95. minutě svou druhou brankou ve finále rozhodl. Jestli jsem se nepřepočítal, tak jsem hrál 26 minut. (smích)

Pojďme k finále. V předchozích třech zápasech jste neodehrál ani minutu. Jak probíhala komunikace mezi vámi a trenérem BertimVogtsem? S čím vás posílal na hřiště?

Góly! To je všechno, co po mně Berti Vogts chtěl. (smích) Ve finále se nám herně až ta nedařilo, vpředu jsme se nemohli proti dobré obraně prosadit. Proto pak Berti Vogts sáhl po jiném typu útočníka, abych především při standardních situacích zvýšil naši snahu zaútočili jsme.

A co jste očekával vy sám od sebe?

Samozřejmě jako útočník vždy chcete střílet góly. A s tím jsem šel do každého zápasu, pokud jsem se dostal na hřiště. Když jsem se připravoval na finále a věděl, že budu střídat, věřil jsem v tom, že se mi, se nám jako týmu, podaří vyrovnat a minimálně si zajistit prodloužení. S přibývajícím časem je toto vždy těžší a těžší, ale nám se to se štěstím a na štěstí podařilo.

Co se fotbalistovi honí hlavou, když pět minut po pobytu na hřišti vstřelí gól ve finále mistrovství Evropy?

Ten zápas pokračoval dál, vždyť to bylo „jen“ 1:1 a já jsem neměl možnost přemýšlet o tom, že jsem se trefil ve finále mistrovství Evropy, nebo že by to mohlo znamenat něco historického. Pak si to člověk uvědomí a myslím, že to tak mají všichni fotbalisté, když začínají kariéru, že si představují, že rozhodnou velký zápas, velký turnaj. Takový kousek se přede mnou mnoha německým fotbalistům nepodařil. Proto si ho dodatečně tak cením. A po vstřelení vítězného gólu jsem byl prostě šťastný, že jsem splnil to, co se ode mne očekávalo a že jsem přispěl svými góly k titulu. No a pak jsem se těšil, až si převezmeme pohár a budeme se s ním radovat.

Viděl jste finále ME 1976 v Bělehradě? Nevzpomněl jste si na něj? Podobná situace…

Mistrovství Evropy 1976 patří mezi první, které si pamatuji a uvědomuji, co se stalo, jak se hrálo. S tátou jsem ho sledoval v televizi. Panenkova penalta proti Seppu Maierovi je jedním z největších momentů fotbalové historie. Přiznám, že ve finále o dvacet později, nebyla ani chvilka, že bych si na ten předchozí zápas vzpomněl. Všechno šlo tak rychle.

Vybavíte se ještě ten vítězný gól? Byl vaším nejdůležitějším v kariéře?

Občas si vzpomenu, když se ohlížím za kariérou, na mnoho gólů, které pro mě mají zvláštní osobní význam. Jen pro mě, možná pro mé rodině, ale pro nikoho dalšího. Góly z žáčcích, první gól jako profesionál, góly v Itálii, u nichž pořád vidím ty slavící fanoušky. Ale ten tehdy nazývaný zlatý gól proti Česku ve finále mistrovství Evropy samozřejmě vyčnívá. S odstupem je to nejdůležitější gól celé mojí kariéry a změnil mi život. Nejenom v Německu, ale i všude ve světě a mě na něj pravidelně vyptávají. A to přestože už to je více než dvacet let.

Mluvil jste hned po utkání nebo někdy později s brankářem Petrem Koubou?

Petru Koubovi budu celý můj život vděčný, protože ta střela v prodloužení nebyla nechytatelná. (smích) Ale teď vážněji. Petr Kouba ten míč viděl pozdě, navíc byl ještě tečovaný. Před tím během turnaje chytal fantasticky, myslím, že hlavně díky němu postoupili Češi do finále. Ale to je úděl brankářů, že jedna i malá nepozornost může rozhodnout o vítězství nebo porážce. Později jsem Petrovi osobně blahopřál ke skvělým výkonům na celém mistrovství a k úžasnému druhému místu. Věřím, že on i tehdejší spoluhráči byli pak s odstupem času přece jen pyšní na to, co dokázali.

Z tehdejšího týmu si s vámi pomohl díky znalosti němčiny z působení v bundeslize nejvíce popovídat Miroslav Kadlec. Bavili jste se o té situaci?

Pokusili jsme se sami každého z vašich hráčů utěšit a také mu pogratulovat. Bývalí legionáři z bundesligy nám pomáhali s překladem, hlavně Miro Kadlec, se kterým jsme se znali velmi dobře.

Co si s odstupem času myslíte o tzv. Zlatém gólu?

Tento zlatý gól zůstane na vždy něčím zvláštním, pro mě osobně, ale i pro celou německou fotbalovou historii. Ale přesto jsem toho názoru, že pravidlo zlatého gólu bylo po právu a správně zase zrušeno. Mužstvo by mělo mít ve finále ještě šanci se takzvaně vrátit, když dostane gól.

CELÉ EXKLUZIVNÍ INTERVIEW S OLIVEREM BIERHOFFEM SI PŘEČTĚTE V NOVÉM ČÍSLE MAGAZÍNU HATTRICK, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 13. ČERVNA 2019.