Díky zeleným profesorům z Česka vyhráli Bulhaři poprvé v průběhu kvalifikace. Tlak na hráče je nutný!

Fotbalisté Bulharska do nedělního sofijského utkání s Českem (1:0) nevyhráli v kvalifikační skupině A ME 2020 jediný zápas, jen třikrát remizovali a čtyřikrát prohráli. Povedlo se jim to až v neděli 17. listopadu 2019 na zavřeném stadionu (kvůli rasistickým projevům v duelu s Anglií) i díky nezáživné hře demotivovaných zeleno-žlutých českých mužíčků, kteří měli po čtvrteční plzeňské výhře nad Kosovem (2:1) postup na EURO již zajištěný. Křest nových kontroverzních dresů se tak hrubě nepovedl. Stejně jako v říjnu přišla po slavné výhře nad Anglií (2:1) kocovina v přátelském utkání se Severním Irskem (2:3 po katastrofální první půli s výsledkem 0:3) i v listopadu. 

„Doufám, že Šilhavka (čti trenér českého národního týmu Jaroslav Šilhavý – pozn. aut.) neudělá v Sofii proti Bulharsku stejnou koninu, jako udělal po výhře nad Anglií v přáteláku se Severním Irskem. Postavil ‚béčko‘ a po půli jsme prohrávali 0:3,“ napsal před nedělním duelem na Facebooku můj bývalý kolega z magazínu HATTRICK Pavel Skramlík.

Typicky český přístup…

Jaroslav Šilhavý se sice poučil, nasadil proti Bulharsku do základní sestavy hned šest mužů (Čelůstka, Bořil, Souček, Darida, Král a Jankto) ze čtvrteční jedenáctky, jež nastoupila proti Kosovu, ale dopadlo to podobně.

„Doslova děsný sportovní večer. Fotbal Bulharsko – Česko na prázdném stadionu vypadá jako duel trávníkářů a správců proti odborářské jedenáctce firmy Skanska, která si zapomněla svlíknout pracovní vesty, nepřesný fotbal, všechno do soubojů, gól z ofsajdu. Do toho běží F1 z Interlagosu, která se dojíždí pod safety carem, piloti Ferrari se vymlátili mezi sebou,“ hlásil Pavel Skramlík v neděli večer na Facebooku.

Kdyby Pavel ve sváteční den přijel po čase z rodné České Lípy do Prahy a zúčastnil se vydařených oslav 30. výročí 17. listopadu 1989 na Národní třídě a na Václavském náměstí, měl by z včerejška mnohem více pěkných zážitků. Na fotbal bez diváků, což, jak tu opakuji pořád dokola, je totální úlet UEFA, se mohl podívat ze záznamu a posouvat přitom video rychle dopředu.

Bulharský vítězný gól sice padl na začátku druhé půle z těsného ofsajdu, ovšem to Čechy neomlouvá.  „Typický český přístup: když nejde o život, tak jde o ho*no, nějak to prostě odkopeme. Nikdy asi nebudeme jako Angličané, kterým v Kosovu o nic nešlo a dali čtyřku v nejsilnější sestavě. Jsou pořád hladoví. Česká psychika bude nejspíš výsledkem pokřiveného prostředí v celém českém fotbale,“ dodal Skramlík.

„V dresech, na které jsem si během celého zápasu nezvyknul, a k tomu ještě obludnější výkon proti jedenácti vystrašeným Bulharům.  Já tomuhle českému přístupu k fotbalu nerozumím, ‚namistrovaníˇ‘ profesoři, který se těší, až padne a budou moct jít domů. Nemusíme, tak to vo*ebeme, a tak je to ve všem.,“ opepřil na Facebooku Skramlíkův komentář další kolega, sportovní publicista Václav Šámal.

Šilhavý: “Určitě jsme si nemysleli, že v Sofii prohrajeme”

S oběma kolegy v podstatě po zápase částečně souhlasil i trenér českého národního celku Jaroslav Šilhavý: „Bohužel jsme to Bulharům darovali, měli to jednoduché. Samozřejmě, mrzí mě to. Uděláme postup, pak nezahrajeme, jak bychom si přáli. Ale nemyslím si, že by hráči nebo my něco podcenili. Prostě se toho sešlo více. V závěru jsme sice měli šance, dostali jsme soupeře pod tlak, ale kýžený vyrovnávací gól jsme nedalo. Určitě jsme si nemysleli, že poslední zápas kvalifikace prohrajeme, ale bohužel…. Zatím nemáme takovou kvalitu jako třeba Anglie. Nejsme tak silný tým, abychom dlouhodobě opakovali výborné výkony.“

Už po letenském prohraném duelu se Severním Irskem Šilhavý mluvil o tom, že mu dalo spoustu cenných informací, nejspíš toho druhu „s kým to nemůže hrát“.  

„O nominaci se bojuje v každém zápase. Pokaždé musíme ukazovat určitou kvalitu. Přináší nám to informace o jednotlivých hráčích. Ovšem velký stadion, prázdné tribuny, to nebylo dobré. Fotbal se má hrát před lidmi a pro lidi. V Sofii to tak nebylo, nepatří to k tomu,“ řekl Šilhavý.

S těmi prázdnými tribunami s ním plně souhlasím, ale obávám se, že kdyby v Sofii bylo vyprodáno, vymlouvali by se čeští fotbalisté naopak na velmi bouřlivé prostředí a fanouškovské peklo.

Nepřeceňujme až tak postup na ME 2020, kde hraje 24 týmů

Ano, český postup na ME 2020 posedmé za sebou je úspěchem, ale nepřeceňujme to zas až příliš. V době, kdy od roku 2016 postupuje na závěrečný turnaj 24 zemí, což je skoro polovina účastníků, nepočítáme-li vyložené outsidery typu San Marina, Andorry, Gibraltaru či Lichtenštejnska, to zase tak těžké není. Zato postoupit konečně na MS či OH, což se Čechům povedlo v historii samostatného státu jen jednou (MS 2006, OH 2000), to by byl opravdu veliký úspěch, na tyto akce se dostane z Evropy mnohem méně národních týmů. 

Něco jiného to bylo v roce 1976 (zlato), kdy hrály v Jugoslávii na ME jen čtyři týmy nebo v roce 1980 (3. místo), kdy se v Itálii na závěrečném turnaji utkalo osm států. Po rozpadu SSSR, Jugoslávie i Československa počet zemí v Evropě vzrostl, takže úspěchem mladého českého stát byly i postupy na EURO se 16 účastníky (od roku 1996 do roku 2012 – postupně stříbro/1996, skupina/2000, bronz/2004, skupina/2008, čtvrtfinále/2012). 

Ovšem EURO s 24 týmy si stále v případě Česka představuji něco jako poctivě splněnou povinnost. Zvlášť v konkurenci týmů, jako jsou dnes Kosovo, Černá Hora nebo Bulharsko. Šilhavého tým ji splnil už kolo před koncem skupiny, za což mu opatřit respekt a poděkování.

Dokázal by to ale, kdyby byl v těžší skupině, jako třeba Slováci v konkurenci s Chorvatskem, Maďarskem, Walesem a Ázerbájdžánem? Nebo jako Rumuni se Španělskem, Švédskem a Norskem? Poděkujme losu.

Na Čechy je třeba stálý pres

A vědí vůbec Češi, co chtějí? „Nové venkovní dresy jsou velmi zajímavé, kontroverzní. Autor tohle asi zamýšlel, mezi lidmi budily hodně emocí a vášní. Možná nám to ale před zápasem s Kosovem pomohlo – víc se řešily dresy než samotné utkání, které pro nás mělo velkou důležitost. Nebyl na nás takový tlak,“ říkal po postupové výhře nad Kosovem reprezentační kapitán Vladimír Darida.

Opravdu? Před zápasem v Bulharsku či se Severním Irskem nebyl na české fotbalisty vyvíjen vůbec žádný tlak, obojí to byly v podstatě přáteláky. A jak to s tím výsledkem i celkovým přístupem dopadlo?

Ne, ne, na české fotbalisty je třeba vyvíjet stálý tlak, třeba i uměle. Když jsou v presu, jsou schopni porazit kohokoliv, když nejsou, mohou naopak prohrát s kýmkoli. Tohle je ovšem hlavně úkolem Jaroslava Šilhavého a jeho realizačního týmu.