Klidně můžou Euro zrušit!

Klidně můžou Euro zrušit!

Povídka Tomáše Bendy je satirická rubrika měsíčníku Hattrick, která má ke skutečnosti blíž, než by se na první pohled mohlo zdát, ale přesto ji není radno brát příliš vážně. Povídka Klidně můžu EURO zrušit uzavírá nejnovější číslo Hattricku, které je právě teď na stáncích!

Byl smutný březnový den. Smutnější než ten před ní m, ale zdaleka ne tak smutný jako ty, které měly následovat. Jediné, z čeho mohl mít předseda Unie evropských fotbalových asociací (UEF A) radost, byla celosvětově se zlepšující kvalita ovzduší a fakt, že „jeho“ Slovinsku se koronavirová invaze do Evropy zatím vyhýbala.

Jinak trpěl. Fotbalové soutěže ve většině zemí Evropy byly dávno přerušené a jinak neuvěřitelně vytížený manažer už několik dní neměl do čeho píchnout. Ale co hůř, stejně tak dlouho už neviděl žádný pořádný fotbal a kvůli preventivním opatřením vlády si ho s ostatními zaměstnanci nemohl ani zahrát na plácku před luxusním sídlem na břehu Ženevského jezera.

Když už v kurzových nabídkách sázkových kanceláří zbyly jen závody chrtů a badminton, uchýlil se předseda k Playstationu, aby hrou své nadřazené organizace zahnal „bezfotbalové“ abstinenční příznaky. Jinak řečeno, dal si FIFU. A to přímo s jejím prezidentem Giannim Infantinem.

Zatímco Infantino s výběrem mančaftu ani vteřinu neváhal a mezi italskými kluby okamžitě najel na jediný nelicencovaný klub – Juventus alias Piemonte Calcio –, Čeferin se dlouho rozhodoval mezi jedinými dvěma svými krajany, které znal. Janem Oblakem a Josipem Iličićem – borcem, kterému stačily dva zápasy v play off Ligy mistrů, aby se v milionářské soutěži nesmazatelně zapsal do historie.

Nakonec se ale rozhodl pro Oblakovo Atlético Madrid. „Rating devadesát jedna, to z Italů nikdo nemá, co?“ rýpnul si do bývalého sekretáře, s nímž se před čtyřmi lety v Nyonu těsně minul, zatímco si oba vybírali zápasové dresy.

„To ne no, ale aspoň jsme na EURU, vole,“ opáčil Infantino pohotově a zápas získal nový náboj. Kdyby k němu vůbec došlo…

Slovinská reprezentace, coby Čeferinovo slabé místo, byla v Nyonu tabu a předseda nebyl na vtípky o jejích neúspěších vůbec zvyklý. Okamžitě se urazil, vypnul Playstation a začal svému nadřízenému vyhrožovat, že to posrané EURO může klidně celé zrušit, jestli si neodpustí podobné komentáře.

„A víš, že to není vůbec špatnej nápad, Alexi?“ překvapil ho Infantino. „Od prvního dne, co Platini přišel s tim slavnym nápadem, že to dáme do dvanácti zemí, jsem říkal, že je to úplná blbost,“ pokračoval holohlavý prezident světového fotbalu. „Prej, že dvanáct úplatků je víc než jeden, říkal Michel, ale zaprvý taková šaškárna nestojí ani za dvacet úplatků a zadruhý jsem z toho neviděl ani jeden.“

„Myslíš to vážně?“ podivil se předseda.

„Přísahám! Ani jeden!“

„Myslim to s tim zrušenim…“

„Aha. No… Vždyť na to stejně všichni jenom nadávaj. Těmhle vadí, že cestujou jak uprchlíci, těmhle zas, že ve svý skupině jako jediný nehrajou doma… A fanoušci jsou z toho úplně na nervy,“ předkládal Infantino pádné argumenty pro zrušení evropského šampionátu.

„A nebyl bych za úplnýho debila? Takhle na poslední chvíli…“ bál se předseda.

„Naopak, budeš za hrdinu. Díky tomu se budou moct dohrát národní ligy a kluby tak nepřijdou o peníze za televizní práva. Z Premier League by ti za to určitě poslali i nějakou obálku…“

„Ty vole, a nepřijde kvůli tomu Michel o těch svejch dvanáct obálek? Aby nebyl nasranej, víš?“

„No, to nevim. Tak radši řekni, že to jenom o rok posouváme kvůli tomu koronaviru a bezpečnosti a tak… A že to celý bude stát třeba 300 milionů, který nám musí někdo dát,“ přemítal Infantino.

„Jako eur?“

„No.“

„Ses zbláznil, ne?!“

„Ne.“

„A kdo nám to dá?“

„Nevim, řekni, že kluby. Stejně ti za půl roku končí mandát, takže to nikdy nebudeš řešit. Ale hlavně se to musí i za rok jmenovat EURO 2020, ať se na to brzo zapomene…“