Ještě ke kauze „Hašek“: Ano, středověk skončil. A hráči nejsou v Česku klubovými zaměstnanci, ale OSVČ

Ještě ke kauze „Hašek“: Ano, středověk skončil. A hráči nejsou v Česku klubovými zaměstnanci, ale OSVČ
ČTVRTEČNÍ OFSAJD PAVLA PROCHÁZKY

Ve víru zatím nikam nevedoucích diskusí o tom, kdy, jak a zda dokončit v době koronavirové ligové soutěže, poněkud zapadly dohady o kauze Martina Haška mladšího. Ten dal, jak známo, ve Spartě výpověď, a přestože si vedení letenského klubu myslí, že je neplatná, může si talentový záložník hledat angažmá – pravděpodobně zahraniční. V deníku Sport, který patří sparťanskému majiteli Danielu Křetínskému, se mezitím k danému tématu objevily ve dvou dnech dva poněkud protichůdné komentáře. 

První glosa Jakuba Konečného vyšla v úterý 31. března 2020 s názvem „Středověk skončil“.

„Kdo zná dobře a dlouho poměry v českém fotbale, ten to potvrdí – vztah mezi hráčem a klubem léta připomínal minimálně na některých vyhlášených adresách nevolnictví. Nešlo o dvě rovnocenné strany smluvního svazku, kluby vůči fotbalistům často vystupovaly z pozice síly, různými formami nátlaku je manévrovaly, kam bylo zrovna třeba. Šlo o neudržitelný stav, který, jak se zdá, definitivně pominul. A jak už to v dnešní hyperkorektní společnosti chodí, vztah klub-hráč se na popud právníků FIFA nevybalancoval na střed, zašlo to ještě dál, takže teď mají pro změnu navrch fotbalisté. To však nemusí být úplně na škodu. Aspoň si někteří funkcionáři konečně uvědomí, že středověk skončil,“ napsal Jakub Konečný.

Podepsal bych to do posledního slova.

Vztah zaměstnanec-zaměstnavatel v českém fotbale neplatí

Jenže hned den na to, 1. dubna 2020 píše ve Sportu Jan Vacek obsáhlejší komentář s názvem „Kluby nemohou být v roli vazalů“:

„Udělení pokuty, většinou formou srážky ze mzdy, klubům umožňuje disciplinární řád. Kdyby to tak nefungovalo, byl by klub v situaci, kdy na hráče, jež si odmítají plnit své závazky, nemá žádnou účinnou páku. A to by přece bylo špatně. Neplatí to tak u žádných povolání, tak proč by mělo zrovna ve fotbale, kde se točí opravdu vysoké peníze? Když v zaměstnání neděláte, co máte, může přijít od nadřízeného postih. Není důvod, aby to v případě fotbalistů bylo jinak.

Není proto zcela na místě, zvláště v dnešní době, argumentovat tím, že fotbalisté mají v konfrontaci se svými zaměstnavateli u FIFA větší oporu. Tenhle fakt totiž může kluby tlačit do situace, kdy budou do hráčských smluv komponovat nové a nové klauzule, aby se před rizikem podobných problémů co nejvíce ochránily. Komplikaci to navíc může představovat i pro samotné hráče, kteří se mohou dostat do fáze, že je s ohledem na jejich přístup žádný ze zaměstnavatelů nebude vítat s otevřenou náručí.“

Tolik Jan Vacek. Problémem je, že uvedené příklady o vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec či nadřízený-podřízený v českém profesionálním sportu, tedy ani ve fotbale, na rozdíl od jiných evropských zemí neplatí. Fotbalisté jsou totiž stále vedení jako osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ). O zachování této výjimky bojují už patnáct let od vstupu Česka do Evropské unie (EU) hlavně kluby, nikoli hráči. Aby ušetřily na odvodech, praktikují tzv. švarcsystém, který už v roce 1990 vymyslel majitel stavební firmy Miroslav Švarc (mimochodem bývalý majitel ligového týmu Benešova), které své zedníky vedl jako živnostníky. Zajímavé je, že právě tento Švarc spustil tzv. „Horké korupční léto 1995“, kdy v médiích otevřeně popsal, jak musel dávat rozhodčím před zápasy statisícové částky.

Jak už jsem na tomto serveru několikrát zdůraznil, píšu o téhle problematice už od počátku 21. století. Mj. jsem přišel i na to, že někteří vykukové si v daňovém přiznání odepisovali cesty na evropské poháry, kam normálně létali s klubem. Tehdejší místopředseda fotbalového svazu a ředitel Sparty Vlastimil Košťál mě v téhle souvislosti ovšem upozornil, že „optimalizace daní ale přece není trestným činem“.

Vadný systém, hráči jako zboží

Před časem tehdejší stav v českém fotbale vyjádřil brilantně na jedné z internetových diskusí fanoušek Petr Utěkal: „Celý ten systém je vadný. Hráči sice jsou vedení jako OSVČ, ale jejich práva nejsou de facto žádná. Každá OSVČ může smlouvu vypovědět a uzavřít jinde jinou, ale to fotbalisté nemohou. Stále jsou de facto zbožím, takže to postavení jako OSVČ je stejně zavádějící. Je to jako by zámečník pracující pro firmu ve švarcsystému chtěl smlouvu zrušit, ale jeho ‚zaměstnavatel‘ by požadoval po jiné firmě, kam by zámečník měl namířeno, třeba 20 milionů, jinak by jej nepustil. Blbost, že? Ale ve fotbale se to považuje za normální. No - žijeme v absurdním státě.“

A už v červenci roku 2013 psal Luděk Mádl na Aktuálně.cz o tom, že česká a slovenská liga patří mezi poslední evropské skanzeny, kde profesionální fotbal hrávají osoby samostatně výdělečně činné. UEFA chtěla mít ve všech svých členských zemích výhradně fotbalisty-zaměstnance již od roku 2015.

Jelikož ale zůstalo vše při starém, je evidentní, že české kluby zase z této pasti dokázaly uniknout. A zvlášť nyní platí, že vedení UEFA i FIFA mají v této době úplně jiné starosti než fotbalový švarcsystém v Česku.

„Taková úprava by znamenala jediné: Zase by se snížila finanční hranice, při níž by bylo pro hráče výhodnější odejít do zahraničí než zůstat v domácí soutěži. Znamenalo by to další ohrožení českého fotbalu,“ tvrdil před lety Jaromír Šeterle, tehdy v roli ředitele pražské Slavie.

Jednoduše řečeno, pokud by se hráči stali nově zaměstnanci českých klubů, dostávali by zdaněné výplaty. Tak, jak je tomu skoro všude v Evropě.

„A kluby by za ně také odváděly sociální a zdravotní pojištění,“ dodala tenkrát Markéta Vochoska Haindlová, předsedkyně České asociace fotbalových hráčů (ČAFH).

Šly by platy hráčů o 30 procent dolů?

„Ta nová úprava UEFA počítá i se zavedením penzijního fondu, do kterého by si hráč peníze v průběhu kariéry odkládal. A pokud by pak musel, například ze zdravotních důvodů, kariéru náhle ukončit, ty peníze by mu byly vyplaceny,“ vysvětlovala už v roce 2016 Haindlová. Mj. dnešní právní zástupkyně Martina Haška, která upozornila i na to, že zaměstnanci mají možnost sdružovat se v odborech a vést pak s klubem kolektivní vyjednávání. A zákon jim dává i právo na stávku.

„Zaměstnanecký poměr také hráče lépe ochrání před bezdůvodným propuštěním. V Česku často dochází k tomu, že se smlouvy jednostranně ukončují kvůli nedostatečné snaze či výkonu fotbalisty,“ uvedla Haindlová.

Právě snaha ochránit hráče před nekorektním chováním klubů vedla UEFA k tomu, aby uzavřela ujednání s EPFL (sdružením evropských profesionálních lig), ECA (asociací evropských klubů) a FIFPro (mezinárodní federací fotbalových profesionálů).

„Zavedením pracovněprávních smluv s hráči by byly znevýhodněny všechny subjekty, hráči, kluby i asociace,“ napsalo ovšem v roce 2013 vedení FAČR ve svém stanovisku.

„Taková reforma by znamenala zachování současných příjmů hráčů jen tehdy, kdyby majitelé klubů zvýšili své výdaje na platy fotbalistů o 30 procent. A já vám říkám rovnou, že majitelé ve stávající situaci českého fotbalu rozhodně o třicet procent své náklady zvyšovat nebudou. Čili výsledkem bude snížení reálného příjmu hráče,“ prohlásil v roce 2013 pro Aktuálně.cz šéf Ligové fotbalové asociace (LFA) a místopředseda Sparty Dušan Svoboda.

„Samozřejmě že naším cílem není, aby se hráčům snížily příjmy, naopak. Ale je potřeba, aby se už teď vedla nějaká jednání, například s vládou. V Maďarsku to vyřešili tak, že tamní vláda dala sportovcům daňové úlevy,“ reagovala na problém před lety Haindlová.

V případě krize je i role fotbalových OSVČ nevýhodná

Je to stále dokola, ovšem s tím rozdílem, že se FIFA v poslední době začala ve sporech stavět na stranu hráčů, čehož nyní v Česku v případě výpovědí využili Martin Hašek ve Spartě a Michal Jeřábek v Teplicích (ten už působí v Jablonci). A před nimi Pavel Bucha ve Slavii, hrající v Plzni. Jak rozhodne Sbor rozhodců FAČR (bývalá arbitrážní komise) či mezinárodní orgány, se teprve uvidí.

V Česku však nadále platí, že profesionální fotbalisté nejsou žádnými klubovými zaměstnanci (a nikdy jimi dosud nebyli). Proto za dané situace nemohou kluby v jejich případech žádat stát o tzv. „kurzarbeit“. Naopak hráči si coby OSVČ smějí v případě výpadků svých příjmů požádat o jednorázovou odměnu ve výši 25.000 Kč a případně i o ošetřovné, pokud se doma v době nouzového stavu, kdy nemohou normálně trénovat a pracovat, starají o své děti.

Profesionální fotbalista coby OSVČ je ovšem jinak už z povahy věci nesmysl. Pokud by se choval jako typický živnostník, mohl by Martin Hašek, jako třeba elektrikář, nabídnout své služby v páteční ligové předehrávce Bohemce, v sobotu Spartě, v neděli Slavii a v pondělní dohrávce Viktorii Plzeň. Nebo by jako volný novinář či herec směl pracovat pro různé tituly, divadla či televizní stanice.

V profisportu to je ale v praxi samozřejmě nemožné, protože fotbalistova činnost má charakter typického zaměstnaneckého vztahu. Jako všude jinde v Evropě. V Premier League sice hráči odvedou půlku svého platu na daně, ale ten je i tak vysoký, že se nestěžují.

Ovšem jsou to české kluby, které ženou hráče do pozice OSVČ a do švarcsystému. Proto by se pak, v případě sporů, neměly ohánět řečmi a příklady o vztazích zaměstnavatel-zaměstnanec či nadřízený-podřízený. Žádné takové totiž oficiálně v Česku ve fotbale neexistují. Právě kvůli těm klubům.