Velké povídání s legendárním Zavadilem. O lásce k fotbalu, Švédsku i Pirlovi se Zlatanem

Velké povídání s legendárním Zavadilem. O lásce k fotbalu, Švédsku i Pirlovi se Zlatanem
ROZHOVOR

42 let, pět měsíců a čtyři dny. Přesně tolik bylo legendárnímu záložníkovi s tou nejvytříbenější fotbalovou technikou Pavlu Zavadilovi, když nastoupil ke svému zatím poslednímu ligovému utkání, v němž jeho Opava porazila 2:1 Teplice. Zavadil se tak stal historicky nejstarším hráčem soutěže, když z čela této statistiky odsunul brankáře a bývalého parťáka Jaromíra Blažka. Přečtěte si obsáhlý rozhovor, který matador Slezanů poskytl portálu eFotbal.cz.

Říká se, že každému je tolik, na kolik se cítí. Platí to i pro vás?
Beru to podobně. Sám asi ani neuvědomují, že je mi už tolik. Aspoň na hřišti se tak starý určitě necítím. Zdraví mi pořád slouží a stále se dokážu připravit na každý trénink, na každý zápas. Je to o tom se o sebe i dobře starat, ale fyzicky to pořád ještě zvládám.

Jen málokdo si asi umí představit, co stojí za tím hrát vrcholový fotbal takhle dlouho. Jaký na to máte recept?
V první řadě  musíte tu hru prostě milovat. Stejně jako já, který fotbalu dával vždycky všechno. Díky tomu jsem to dotáhl na nějakou úroveň, čehož si hrozně moc vážím. Musím ale říct, že když jsem s fotbalem začínal, tak se hrálo úplně jinak než dnes. Teď je to mnohem rychlejší i atletičtější, všechno se odehrává ve sprintu. Jen to dokazuje, jakým tempem ten čas běží. O to víc jsem rád, že pořád držím krok a hraji první ligu.

Souhlasíte tedy s tím, že pomalu nastává konec těch ryze fotbalových typů, které střídají spíš fotbaloví atleti, viz. dnešní Slavia?
Něco na tom bude. I tréninky ostatně probíhají jinak než dřív. Ten hlavní rozdíl vidím v tom, že dřív cvičili všichni stejně. Každý z týmu měl absolvovat to samé v posilovně na strojích, stejně jako potom při běhání v lese. Dneska je to mnohem více individuální. Založené na tom, co kdo doopravdy potřebuje. Každý hráč jede podle nějakého svého plánu, všechno je to o datech. A je pravda, že z fotbalu už mizí takoví ti hračičkové. Tím můžete být i dnes, ale k tomu musíte i rychle běhat a mít odpovídající fyzickou kondici. Bez toho to nejde.

I díky tomu ale vyvstávají diskuze, zda se z fotbalu někdy nedělá až příliš velká věda. Vidět to je i u nás v Česku, kde na jedné straně protipólu stojí možná až trochu nesoudný obdivovatel moderních trendů Adrián Guľa, na té druhé pak spíš zastánce staré trenérské školy Petr Rada. Který z těch stylů je vám bližší?
Každý z nich asi věří trochu jiné práci. Třeba Adrián je v tomto směru obrovský detailista, jenž se snaží nic nepodcenit. Naopak Petr Rada je trenér, jenž zažil i tu dobu předtím a ví, že je to hlavně o té poctivosti, bez které to prostě nejde. Není to o tom, že jeden styl je ten správný a ten druhý ne. Mně se líbí oba. Zvlášť když se jedná o zlatý střed obou těchto filozofíí. K úspěchu ale vždycky potřebujete hlavně to, aby sami hráči měli správně nastavenou hlavu. Aby věděli, čeho chtějí ve fotbale dosáhnout a jak si za tím mají jít.

A co říkáte názor, že třeba slavný italský záložník a v současnosti kouč Juventusu Andrea Pirlo by měl při dnešním pojetí fotbalu problém být v základní sestavě i některého z průměrných klubů Serie A. Souhlasíte s tím?
To si zase nemyslím. Třeba právě Pirlo hrál taky strašně dlouhou dobu a i on se dokázal přizpůsobit jak na tu dobu předtím, tak i na fotbal, který se hraje dnes. Mně se fotbalově vždycky hrozně líbil. Když hrál v Juventusu, byl to hráč podle mého gusta. Nejdříve hrál trochu výš, ale s přibývajícím věkem se posunul na pozici šestky, ovšem té totální šestky. Podle mě je tato pozice pořád strašně potřebná a bez ní se hrát fotbal prostě nedá. A zrovna Pirlo byl fotbalista, který by na hřišti byl i v dnešní době.



S Pirlem vás mj. pojí to, že jste oba prosluli skvělým zahráváním standardních situací. Dá se taková věc naučit, nebo jste se s tím už narodil?
U mě to bylo spíše o tom trénování. Věnoval jsem se tomu vlastně už odmala, kdy jsem chodil hrát fotbal sám nebo s bráchou. Dal jsem si do brány síť a třeba dvě nebo tři hodiny jsem se do ní snažil trefovat. Strašně mě bavilo na tom pracovat. A nejspíš jsem si tuhle schopnost tím svým drilem i vykopal.

Netáhlo vás to i díky tomu ve fotbale někdy trochu víc směrem do ofenzivy?
Tak já jsem dříve hrál i na vyšších pozicích než teď. Byl jsem spíš taková osmička, někdy jsem zastal i post pod hrotem. Postupem času jsem se ale čím dál častěji přesouval na pozici šestky, která mi vyhovovala ze všech nejvíce. Dokonce spíš lituji toho, že jsem ji nehrál už dřív. Kdyby to tak bylo, je otázka, jestli bych to ve fotbale nedotáhl ještě dál. Ale to už nikdy nezjistím.

Během své bohaté kariéry jste oblékal dres řady českých klubů, ale zahrál jste i ve Švédsku či Izraeli. Na které štaci jste se cítil vůbec nejlépe?
Období, při němž jsem se cítil fotbalově nejlépe, bylo určitě to v Brně. Za ty roky jsem si tam vybudoval důležitou pozici v týmu a vstřelil i několik gólů. Kdykoli mě třeba brněnští fanoušci na cokoli pozvou, tak vždycky rád přijedu. Sice jsem tam zažil i horší momenty, ale to k fotbalu patří a já celkově vzpomínám na Brno moc rád. Skvěle se ale cítím i teď v Opavě, kde mi to v mnoha ohledech sedí stejně jako tam. A velmi rád vzpomínám také na Švédsko, kde jsem strávil sedm krásných let. Málokterý cizinec tam přitom vydrží tak dlouho.

Švédsko je u nás stále bráno jako spíš hokejová než fotbalová země. Jaký tam tedy vládne vztah k fotbalu a jak by tamní nejvyšší soutěž dopadla v porovnání s FORTUNA:LIGOU?
Myslím, že co se týče kvality, jsou si obě ty ligy dost podobné. I kluby obou zemí, když se potkávaly v pohárech, z toho vycházely zhruba stejně. A i když je pravda, že u nás berou lidé Švédsko hlavně hokejově, tak já vím, že i fotbal je tam na velmi dobré úrovni. Jelikož je hodně klubů ze Stockholmu, hraje se tam spoustu derby, navíc je tam fotbal stejně jako u nás široce medializovaný. K tomu připočtěte nové stadiony a fakt, že každé ligové kolo je tam rozdělené snad do pěti dnů, aby v televizi pořád běžel nějaký fotbal. Ten zájem o něj je tam i díky tomu obrovský.

Co vlastně říkáte na největší švédskou hvězdu Zlatana Ibrahimoviče? Někteří ho mají téměř za Boha, jiní spíše za nafouknutou bublinu. Jaký názor na něj máte vy?
Je to strašně sebevědomý člověk. A přesně tímto způsobem působí i na všechny lidi kolem. Zvlášť Švédi ho ale mají strašně rádi. Berou ho jako obrovskou personu, která to z nich všech dotáhla fotbalově nejdál. Snad každý trenér ve Švédsku se tak snaží o to, aby i on jednou našel nového Zlatana. Hledají tam někoho, kdo by ho jednou mohl třeba dohnat. Ale nemyslím si, že je to moc reálné. I pro mě je Zlatan neskutečný fenomén. To, jakými prošel kluby a kolik v nich dal branek, je něco obdivuhodného.

Potkal jste během své kariéry někoho podobně sebevědomého, jako je on?
Sebevědomých hráčů jsem zažil samozřejmě moc. A je jasné, že ne každý na to měl i odpovídající fotbalové kvality. Já mám sebevědomé fotbalisty obecně moc rád. Ovšem musí to mít svoje mantinely, aby pak člověk nevypadal za troubu. Nicméně druhého Zlatana jsem já v žádném týmu asi nepotkal.



Obecně se má za to, že mladší generace je dnes sebevědomější než byla ta předchozí. Jak jsou na tom v tomto směru mladí hráči Opavy? Nemusíte je občas umravňovat, ať zůstávají nohama pevně na zemi?
Určitě máte pravdu v tom, že mladí kluci jsou sebevědomější, než jsme byli v jejich věku my. Na jednu stranu je to určitě moc dobře. Nedělají si tak těžkou hlavu z případných neúspěchů, které hází rychle za hlavu. To my to dřív měli trochu jiné a porážky z víkendu nás trápily třeba až do středy. Furt jsme hledali důvody, proč se tak stalo. A třeba já to tak mám pořád. Úplným extrémem je ale pro mě v tomhle směru Švédsko, kde hráči už hodinu po utkání prohru ani neřešili. Tam už se všichni dívali jen směrem k dalšímu zápasu.

Jak vám vlastně Švédi sedli po mentální stránce? Jsou v mnoha ohledech jiní než Češi?
Musím říct, že mi přirostli dost k srdci. Spoustu věcí jsem se od nich naučil. Švédové jsou obecně klidnější národ než Češi, mají mnohem větší trpělivost. Zatímco u nás se věci často řeší hekticky a srdcem, Švédi si každý svůj krok chtějí nejdřív v klidu promyslet. Jsem moc rád, že jsem tam mohl být a tohle všechno tam poznat.

Jsou podle vás Švédi méně přátelští než Češi?
To si určitě nemyslím. Naopak se snaží vyjít s každým zadobře. Mně tam vždy ochotně pomohli se vším, co jsem se v danou chvíli potřeboval. Žádný velký rozdíl s Čechy v tomhle nevidím.

Mimochodem, hokejista Slavie Jaroslav Bednář po svém návratu k vrcholové kariéře prohlásil, že si užívá, když ho mladší kluci v kabině oslovují dědku. Dovolí si někdo něco podobného i k vám?
Musím říct, že už jsem toto oslovení taky párkrát slyšel. Ale všechno v mezích. Někdo si sem tam takhle rýpne, ovšem já s tím nemám žádný problém. V Opavě máme hodně mladých kluků, z toho někteří jsou jen o rok starší než můj syn. Je to v pohodě. Všichni kluci z týmu mi tykají a já bych to ani nijak nechtěl. Každý z mužstva může za mnou v klidu přijít a já mu se vším rád pomůžu.

Berou si vaše rady k srdci? Protože od koho jiného by se měli koneckonců učit, když ne od legendy, jako jste vy…
Myslím, že jo. Na tréninku spolu komunikujeme každý den, zeptám se je na fotbal i na školu. Snad jim to i pomáhá, když cítí zájem z druhé strany. Občas jsem možná na kluky až moc přísný, ale to jsem i sám na sebe. U mě je na prvním místě práce a ten správný přístup. Když ho někdo nemá, tak mu to samozřejmě řeknu. A to dělám v první řadě pro něj, ne pro sebe.

Trenér Radoslav Kováč je o dva roky mladší než vy. Jaký spolu vlastně máte vztah?
My se známe hrozně dlouho. Jsme výborní kamarádi a vzájemně si důvěřujeme. Víme, že se můžeme jeden na druhého spolehnout. A co se Radka týče jako trenéra, tak já jsem hlavně rád, že se chová ke každému stejně. Jeho tréninky navíc mají hlavu a patu, jeho zkušenosti jsou zkrátka hodně znát. Je skvělé, že nás vede právě on a já jsem přesvědčený o tom, že toho pod ním mžeme hodně dokázat.



Dá se říct, že kdyby tenkrát vedl Brno on a nikoli Svatopluk Habanec, tak jste dost možná ještě hráčem Zbrojovky?
Já už bych se k tomu nechtěl vracet. V Brně jsem zažil krásných pět let a mohl jsem tehdy ještě zůstat, jelikož mi bylo nabídnuto prodloužení smlouvy. Sám jsem ale vycítil, že pro mě bude lepší jít pryč. A jsem rád, že jsem se tehdy tenkrát takhle rozhodl. V Opavě hraji už čtyři roky a mám to tu strašně rád. Cítím, že jsem udělal správný krok.

Co když se vám po skončení hráčské kariéry ozvou s nabídkou Brno i Opava? Bude to těžké rozhodování?
Nebude. Já jsem doma tady a chci tu také zůstat. Vím, že se konec kariéry rychle blíží. Už se také připravuji na nové věci, co přijdou, ale to bych si chtěl zatím nechat pro sebe. Stále jsem hráč a co bude dál, to teprve uvidíme.

Když jsme spolu mluvili naposledy, zmínil jste, že konec sezony neplánujete. Stále tedy nemáte představu, která sezona bude ta poslední?
Kdyby bylo na mě, tak hraji ještě dalších pět let. Už se ale také připravuji na jinou roli. Uvidíme, necháme se překvapit, ale zatím jsem furt hráč.

Je podle vás vůbec možné vydržet třeba do padesáti, jak to v hokeji plánuje Jaromír Jágr?
Myslím že ve vrcholovém fotbale tohle možné není. Něco jiného je post gólmana, ale to běhání je samo o sobě tak náročné, že v padesáti letech už v tom těm mladším prostě nemůžete konkurovat. Navíc každý klub chce jít cestou mladých, což je samozřejmě správné. Jen těžko by tak někdo přistoupil na to, aby mu v mužstvu hrál padesátník.

A prozradíte na závěr, zda by vás lákalo se stát třeba trenérem?
Zrovna trenéřina mě neláká. Jelikož hraji takhle dlouho, strašnou dobu by mi potom trvalo, než bych vystudoval všechny potřebné licence. To už by mi potom bylo možná šedesát a žádný velký klub by mě potom asi ani nevzal.

Baroše mrzí, že slezské kluby nejsou propojené více a že Frydrych, Ba Loua či Lingr nehrají za Baník