Jak vyzrát na Romana

Jak vyzrát na Romana

Druhý říjnový týden se přehoupl přes polovinu, Roman si ještě užíval svobody a „jeho“ liga byla v plném proudu, přestože graf nových covid-pozitivních případů v Česku stoupal jako AC Milán tabulkou. Ale nic z toho nemohlo trvat věčně.

Iniciativy se proto chopil jiný Roman – ten, jehož jméno se sice smí vyslovit, ale zásadně se nepoužívá – a z pozice faktického vůdce národa od pondělka zakázal všechny sportovní soutěže. Že česká liga už dávno ztratila morální nárok na označení „sportovní“ soutěž, přitom nebral v potaz. „To by pak mohli přijít golfisté nebo badmintonisté a také argumentovat tím, že to přece nejsou žádné sporty,“ hájil své rozhodnutí v mírném nepochopení.

Jeho slova ale přidělala všem fotbalovým funkcionářům vrásky na čele. A úplně nejvíc těm, jež měla brzy čekat základní skupina Evropské ligy…

„Kde je zas ten právník?“ křičel na celou Letnou nervózní generální ředitel Sparty, jenž právě probíhající tiskovou konferenci sledoval v televizi a doufal, že se ve zmatených vládních nařízeních skrývá nějaká ta skulinka.

„Asi zase nahrává mladýmu Haškovi nějakou vulgární hlasovou zprávu,“ ozvalo se z vedlejší kanceláře a následoval tlumený smích.

„Tak ať sem okamžitě nakluše.“

O čtyři sprosté hlasovky, tři nesplněné sliby a dvě skartované žádosti o kopačky na míru později, už se v ředitelově kanceláři hlásil obtloustlý klubový právník s precizně zpracovanou analýzou nastalé situace. Upravil si brýle na nose, odkašlal si a spustil:

„Čili pane řediteli, sice tu máme na první pohled explicitní zákaz činnosti, ale po důkladném a mimořádně drahém čtení jsem objevil cestu, kterou ho lze poměrně snadno obejít.“

„Mluv normálně, ty vole, víš, že to nemam rád,“ ohradil se ředitel a dal právníkovi pokyn, aby přešel k věci. Ten zrudl, omluvil se, znovu si otravně odkašlal a pokračoval.

„Můžeme se domluvit s ostatními kluby a na dva týdny vystoupit ze struktur FAČR. Dvě zakázaná kola bychom odehráli jako amatéři, deset proti deseti – většina klubů prý stejně nemá ani jedenáct hráčů, kteří mají dovednosti na první ligu, říkali kluci v kabině – s náhradníky, zdravotníky a členy realizačního týmu na lavičce v parku za stadionem nebo v přistavených autech, kteří by zápasy sledovali na chytrých telefonech či laptopech,“ předčítal právník ze svých tlustých desek a po očku sledoval, jak se na to ředitel tváří.

„Jako amatéři, říkáš? To bysme ale klukům nesměli zaplatit… A zadarmo tady Vaškovi nikdo hrát nebude… ještě k tomu bez diváků…,“ přemýšlel nahlas ředitel. „Ale vlastně ani s nimi,“ špitl si pod vousy.

„To je na tom právě to nejlepší, pane řediteli. My jim budeme platit za tréninky, protože jedině tak vůbec budeme smět trénovat. Pokud jde totiž o situaci, kdy osoby společně vykonávají podnikatelskou nebo jinou obchodní činnost, nevztahuje se na ně omezení o maximálním počtu šesti osob. Zatímco kdybychom trénovali jako amatéři, museli bychom hřiště rozdělit na čtyři části a v každé by trénovaly maximálně šestičlenné skupinky a na brankáře by kluci museli střílet přes dvoumetrový příkop. Takže trénovat budeme jako profíci, ale hrát jako amatéři.“

„Chápu, chápu… ty seš ale pěkně mazanej hajzlík, víš o tom?“ zářil ředitel štěstím. „Nedokázal bys ještě vymyslet, jak dostat kluky po tréninku do šaten a do sprch? Bojim se, že mi teď venku chytnou zápal plic, jak musej hned z placu domu…“

Nato se právník krátce zamyslel. „Domnívám se, že to je čistě otázka terminologie. Když na šatny dáme cedulky ‘technická místnost’ a místo sprch nainstalujeme do ‘sprch’ vany, z právního hlediska nebudeme mít žádný problém. O technických místnostech ani o vanách nepadlo nikde ani slovo, a co není zakázané, to je zcela pozitivně povolené,“ přemýšlel právník.

„Ty seš normální génius, kamaráde. Víš, co? Na toho Hašana už se vykašli, mám pro tebe pořádnej úkol…“

JAKÝ ÚKOL MĚL ŘEDITEL PRO KLUBOVÉHO PRÁVNÍKA A PROČ KVŮLI NĚMU JINÝ ROMAN SKONČIL VE VAZBĚ, SE DOČTETE V NOVÉM ČÍSLE HATTRICKU, KTERÉ JE PRÁVĚ TEĎ NA STÁNCÍCH.