Seriál magazínu Hattrick: Co si zpívají ve West Hamu Souček s Coufalem?

Londýnský FC West Ham United, založený roku 1895, patří mezi respektované anglické kluby a jeho hymna je jedna z nejznámějších fotbalových písní. Okolo „bublinového“ songu I´m Forever Blowing Bubbles však existuje spousta nejasností a legend.

Jedna z nich vypráví o tom, že si ho kluboví fanoušci přivlastnili ve dvacátých letech, jelikož hráč jejich školního týmu William Murray (přezdívaný „Bubbles“) byl údajně podobný chlapečkovi na slavném obraze Sira Johna Everetta Millaise. Autora k namalování plátna inspiroval v roce 1886 jeho pětiletý vnuk a obraz vystavil pod názvem A Child´s World v Grosvenor Gallery v Londýně. 

Později byl publikován Illustrated London News, kde ho uviděl jednatel „mýdlové“ firmy A. & F. Pears Thomas J. Barratt, který na něj koupil za dva tisíce dvě stě liber autorská práva a použil ho pro reklamu na hruškové mýdlo. Tím ho přiblížil široké veřejnosti.

A nyní k nejasnostem. Proč by byl impulzem pro fotbalový klub mladík, který se dítěti na obraze podle své dostupné fotky z roku 1921 vůbec nepodobá a byl i daleko starší? Navíc mi řekněte, z jakého důvodu by se stal symbolem West Hamu někdo, kdo si za áčko nikdy nezahrál, takže ho vlastně nikdo neznal?!

„Bubliny“ si vybral i Woody Allen

A teď k samotné písni. O té jsme si ještě nic neřekli. Pochází z amerického muzikálu Passing Show a na Broadwayi měla premiéru v roce 1918. Jejím autorem byl uznávaný filmový skladatel John Kellette, text je podepsán záhadnou šifrou „Jaan Kenbrovin“. Ve skutečnosti jde o kolektivní pseudonym pro Jamese Kendise, Jamese Brockmana a Nata Vincenta, kombinující první tři písmena příjmení každého z nich.

Už o rok později se staly „bubliny“ v USA velkým hitem a ve dvacátých letech se rozšířily i do britských hudebních sálů. A protože v té době zaměstnával West Ham United na svém stadionu Upton Park kapelu Beckton Gas Works, která měla za úkol dostat diváky před zápasem do varu hrou populárních písní (které s ní davy ochotně pěly), je možné, že jednou z nich byla i I´m Forever Blowing Bubbles. První zaznamenané použití písně I´m Forever Blowing Bubbles fanoušky Hammers, je však až z finále League War Cup v roce 1940 ve Wembley. Tak si vyberte.

Píseň se dočkala mnoha provedení. Od premiérového – herečkou Helen Carrington, doprovázenou orchestrem Bena Selvina v ještě tříčtvrtečním rytmu –, přes hudební číslo jednoho z bratrů Marxových Harpa, jenž ji hrál na klarinet, z něhož vycházely bubliny, až po kytarovou verzi ve filmu Woodyho Allena Sweet And Lowdown z roku 1999, a stala se nedílnou součástí zápasů klubu.

West Ham United sice v Premier League nikdy nezvítězil (nejlépe byl třetí – v sezoně 1985/1986), ovšem třikrát dosáhl na FA Cup a jednou na Community Field. 16. května 1999 pak téměř dvacet čtyři tisíc diváků přidalo k fandění i vyfukování bublin, čímž vytvořili světový rekord, což také není k zahození. Největším klubovým úspěchem však bylo vítězství v Poháru vítězů pohárů (1964/1965) a skutečnost, že tři hráči West Hamu se stali v roce 1966 mistry světa: obránce a kapitán anglické reprezentace Bobby Moore, záložník Martin Peters (který vstřelil branku ve finále s NSR, jež Anglie vyhrála po prodloužení 4:2) a útočník Geoff Hurst (ve finále dal nevídané tři góly). Všichni za to byli dekorováni Řádem britského impéria.

Z českých hráčů zde v minulosti působili brankáři Marek Štěch, Jan Laštůvka, Pavel Srníček a Luděk Mikloško (stáž zde absolvoval i Vít Nemrava), obránci Radoslav Kováč a Tomáš Řepka, útočník Petr Mikolanda a od letošního roku i slávistický záložník Tomáš Souček a obránce Vladimír Coufal.

O čem přesně fanoušci FC West Ham United ve své hymně zpívají, zjistíte v prosincovém čísle magazínu HATTRICK, které je stále na trhu.