Klidně si odejděte, ale...

Klidně si odejděte, ale...

Byla obyčejně ošklivá dubnová neděle po ještě ošklivějším týdnu, kdy se v elitní soukromé škole neřešilo nic jiného než údajný rasismus, a zatímco děvčata ještě vyspávala opici po páteční chlastačce, dvanáct chlapců směle spřádalo plány, jak se vyvléknout ze zbytku školní docházky.

V pondělí ráno už si na rasismus nikdo ani nevzpomněl, protože začalo jít o něco víc – o peníze. 

Ještě před prvním zvoněním totiž oněch dvanáct chlapců oznámilo své třídní učitelce, že už do školy chodit nebudou. Přijde jim to prý jako ztráta jejich drahocenného času, který by mohli věnovat četbě klasické literatury nebo podnikání, k němuž mají slibné rodinné předpoklady a které by jim na rozdíl od maturity mohlo zajistit nějakou budoucnost.

Jejich slova zněla rozumně a promyšleně, ale paní učitelce se pranic nelíbila. Zaprvé narušovala morálku ve třídě a zadruhé oněch dvanáct chlapců nejenže pocházelo z nejbohatších rodin ve městě, které školu dlouhodobě štědře sponzorovaly, ale navíc patřilo k nejchytřejším studentům, kteří pravidelně bodovali na celostátních literárních soutěžích, přírodovědných olympiádách i simulovaných politických debatách, které škole přinášely vysokou prestiž. Zkrátka, odchod chlapců by byl pro školu absolutní katastrofou. 

„Ale chlapci, vždyť na této škole už studovali vaši otcové i dědečkové, přece nechcete tuto tradici přerušit?!“ zavzlykala naivně paní učitelka a utekla do ředitelny.

Po pár minutách a čtyřech panácích se vrátila i s paní ředitelkou, která na chlapce spustila: „Jak myslíte, pánové. Klidně si odejděte, ale nemyslete si, že budete dál využívat školní knihovnu, posilovnu a bazén. Odevzdáte školní uniformy, včetně těch elegantních bund, co jsme vám loni nechali ušít, a do poslední koruny vrátíte prospěchová stipendia, která vám kdy škola vyplatila.“

„Fakt musíme i ty bundy?“ posteskl si jeden z chlapců. „To si teda piš, ty sráči,“ vykřikla do té doby oněmělá učitelka. Ředitelka ji však přísným pohledem umravnila a pokračovala v solidním projevu. „Dále nebudete zváni na žádné školní akce, včetně slavnostního výročního plesu, který se koná už příští měsíc...“

„Doprdele, jsem vám to říkal. Já na ten ples chci,“ ohradil se vůči svým kumpánům jiný z chlapců a začal vyhrožovat, že z jejich „dvanáctky statečných“, jak si chlapci přezdívali, udělá jedenáctku. 

„Jak vám asi došlo, veškeré ceny, které jste kdy jménem naší školy vyhráli na soutěžích, budou… čemu se vy tři smějete?“ nedokončila myšlenku, protože tři z přítomných chlapců, kteří nikdy nic nevyhráli, nedokázali pod pubertálním knírkem schovat přihlouplý úsměv, který však ředitelka z jejich poďobaných tváří ihned vyhnala. 

„A kdyby vám ani to nestačilo, tak vězte, že všem děvčatům bude pod hrozbou vyloučení ze školy zakázáno se ke každému z vás byť jen na metr přiblížit,“ zakončila svou hrozbu a odešla obvolat rodiče všech dvanácti chlapců. Dva z nich se ale mezi tím rozplakali a povstaleckou skupinu ze strachu opustili dřív, než byste řekli Gazprom.

Vyučování bylo toho dne zrušeno, protože celá škola stejně nemluvila o ničem jiném, a po odpoledni stráveném s děvčaty v parku čítala původně dvanáctičlenná skupinka už jen devět chlapců. Tři z nich však hned po příchodu domů dostali ve dveřích takový sekec mazec, že ještě toho večera napsali ostatním, že s nimi ze školy neodejdou, a dalším dvěma zavolali v noci tatínkové z jiných časových pásem, že jim paní ředitelka řekla o jejich „hloupém nápadu“ a že jestli se jí hned druhý den ráno neomluví, tak je bez milosti vydědí.

Dalším dvěma chlapcům se to prý „přes noc rozleželo“, ale spíše si uvědomili, že neumí ani číst, ani podnikat, ale v inkluzivní třídě mohou být – na rozdíl od reálného světa – i tak za hvězdy. A když se o jejich vycouvání dozvěděli i poslední dva chlapci, jejichž tatínkové nedávno zkrachovali a drahé školné si stejně nemohli dál dovolit, řekli paní ředitelce, že…

ZBYTEK SE DOZVÍTE V NOVÉM HATTRICKU, KTERÝ JE PRÁVĚ TEĎ NA STÁNCÍCH. S LUKOU MODRIČEM NA TITULNÍ STRANĚ.