Ve světovém žebříčku je pro nás první patnáctka nedosažitelná, míní Szewieczková. Slabinou jsou komunikace a herní nevyspělost

Jak si opravdu stojí ženský fotbal ve srovnání se zbytkem Starého kontinentu? I o tom povyprávěla stabilní česká reprezentantka ve službách Slavie Tereza Szewieczková v interview s FHS Exclusive Agents, což je agentura pro profi sportovce realizující projekt "Malá domů".

Za českou reprezentaci nastupuješ od mládežnických výběrů a máš za sebou tedy desítky zápasů. Jak bys definovala náš tým, jeho silné stránky a slabiny a zejména zařazení v rámci evropské konkurence? V aktuálním světovém žebříčku FIFA nám pak patří velmi dobré 27. místo – kam myslíš, že se můžeme posunout? 

"Je pravdou, že mám tu čest reprezentovat naši zemi již od výběrů U-15. Nyní jsem součástí našeho A týmu, který je skvěle složený ze zkušených hráček doplněných mladými ročníky, mezi které se stále ještě řadím. (smích) Silnou stránkou našeho výběru je mentální připravenost a týmová soudržnost s odhodláním posouvat ženský fotbal dál. Dále pak důraz a tvrdá hra, která nevoní technicky vyspělým týmům. Naopak hlavní slabinou je komunikace. Celou moji reprezentační kariéru nám trenéři kladou na srdce, že oproti našim soupeřkám spolu na hřišti málo komunikujeme. Vůbec na sebe nemluvíme. Klademe na tento nedostatek velký důraz, ale zatím se to s námi vleče. Další slabinou může být určitá herní nevyspělost. Každá konfrontace se silným evropským týmem nás v tomto směru obrovsky posouvá. Do určité míry dokážeme držet krok i s nejlepšími týmy v Evropě, ale není to tak, že bychom je byly schopné fotbalově přehrávat. Domnívám se, že ve světovém žebříčku je pro nás momentálně první patnáctka nedosažitelná. Ty týmy jsou daleko před námi a kvalitou se jim objektivně nevyrovnáme. Naše postupné krůčky jsou však systematické a cílené. Pokud neuhneme z nastavené cesty, mohly bychom se časem posouvat ke dvacáté příčce v žebříčku."

V barážovém utkání se Švýcarskem rozhodovala v samotném závěru trocha štěstí, která se bohužel přiklonila na stranu našich soupeřek. V předchozích zápasech v roce 2015 a 2016 nám přitom švýcarské fotbalistky daly vždy pět gólů. Dokázali jsme se za ty čtyři roky opravdu o tolik posunout, že očekáváš, že i další zápasy s takovýmito soupeřkami budou vyrovnané anebo šlo o vysoce nadstandardní výkon, ke kterému jste se vyburcovaly s ohledem na důležitost dvojzápasu?

"Za ty roky je znatelný určitý posun v celkovém pojetí. Týká se to nejen hry, ale i podmínek či servisu, který máme. Všechno to jde postupně nahoru a odráží se to na výkonech na hřišti. Zároveň je třeba podotknout, že od roku 2016 došlo ke změně realizačního týmu i hráčského kádru. V dubnových zápasech se Švýcarskem nastoupily tři, možná čtyři, hráčky, které nás reprezentovaly před pěti lety. Jsme dnes zkrátka jiný tým než při posledních konfrontacích s těmito soupeřkami. V baráži bylo Švýcarsko určitě favoritem. Cítila jsem však z jejich strany, že nás mírně podceňují. To nám hrálo do karet. My jsme k takovému velkému zápasu směřovaly celou kvalifikaci. Hrát baráž a mít šanci dostat se na EURO, to nepřichází každý den. O to víc bolelo, když jsme po penaltách vypadly. Říkám si však, že asi ještě nenastala pravá chvíle, abychom se na velký turnaj dostaly. Nastavilo nám to určité zrcadlo. Nicméně víme, na čem pracovat, abychom dokázaly hrát více vyrovnaných zápasů se silnými soupeři."

 V souvislosti s úspěchy reprezentačních mužstev se nejčastěji v mužském fotbale hovoří o Belgii. Kdysi naprosto průměrný tým se systematickou prací s mládeží dokázal propracovat v horizontu cca deseti až patnácti let na první místo na světě. Jaké kroky děláme u nás při motivaci a výchově mladých holek, abychom se z dlouhodobého pohledu zlepšovali? Na čem bychom pak měli dle tvého názoru v této oblasti ještě zapracovat?

"Odpověď je podle mého názoru řečena už v samotné otázce. Jde o systematickou práci a časový horizont. V případě Belgie to trvalo deset až patnáct let. Nechci hanit ničí práci, ale myslím si, že se tady ve výchově mladých hráček hledí spíše na krátkodobé cíle. Každý by chtěl vidět výsledky hned, ale koncepci nemáme pořádně žádnou. V ženských týmech chybí návaznost práce s hráčkami mezi jednotlivými kategoriemi. Toto je z pohledu výchovy mladých dívčích nadějí důležitý aspekt. Musíme se v tom zlepšit!"

Většina národních ženských týmů je trénována muži. Trenéřina národního týmu pak není ani tolik o fyzické připravenosti jako o taktice a schopnosti správného nastavení týmu na zápas. Odpusť nám proto tedy citlivou genderovou otázku, ale do jaké míry může, dle tvého názoru, hrát roli, zda je trenérem národního mužstva muž či žena?

"Ženský sport si podle mne vyžaduje, aby v jeho realizačním týmu měla zastoupení alespoň jedna žena. Ať je to na jakékoliv pozici. Beru to z psychologického hlediska. Rozdíly v samotném trenérském přístupu se mi těžko hodnotí. V dospělých kategoriích mě vedli jen muži. Nemyslím si však, že by byl rozdíl v tom, jestli tým vede muž nebo žena. Hlavní trenér je vždy jen jeden, kdežto hráček je okolo dvaceti, a ne úplně všem trenér nebo trenérka sedne stejně. Máme určité sympatie a ztotožňujeme se každý s jiným názorem. Všichni však musí trenéra respektovat a žádná hráčka by neměla trenérovi přerůst přes hlavu. Je to o budování společného vztahu. Trenér by však měl rozhodně být skvělý motivátor, mít stejný metr na všechny a nedělat rozdíly. Velmi důležité je v ženském kolektivu vnímat, jak jednat jednotlivě s každou hráčkou a co na kterou z nás platí - odvíjí se to od povahy a psychické odolnosti."

Závěrem se nemůžeme nedotknout odvěké rivality pražských týmů Slavie a Sparty. Jak se stane, že dva sourozenci hrají každý za jiné pražské „S“?

"Tato otázka je komplikovanější. Sešívka a sparťan pocházejí ze Slezska a narodili se v Havířově (smích). Díky rodičům, kteří nás plně podporovali, jsme se dostali do Prahy. Nějakou dobu jsme dokonce hráli současně za Spartu. Bráchu si díky jeho talentu Sparta vyhlédla ve třinácti letech, já v tu dobu působila v ženském áčku. Ve Spartě jsem prošla dívčími kategoriemi od mladších žákyň po A-tým. Před pěti lety u mě nastal zlom – rozhodla jsem se přestoupit do Slavie. Brácha se v klubu posouval mezi kategoriemi dál a teď je v B-týmu. Moc bych si přála, ho jednou vidět nastupovat na Letné za A-tým, tak jako on může vidět mě při důležitých zápasech na hlavním stadionu v Edenu. V tu chvíli jde u mě rivalita stranou."