Hymna v neapolitánštině aneb Seriál Hattricku se věnuje chorálům vedoucího týmu Serie A - SSC Neapol

Hymna v neapolitánštině aneb Seriál Hattricku se věnuje chorálům vedoucího týmu Serie A - SSC Neapol

Neapol, třetí největší město Itálie, je tak trochu svět sám pro sebe. Vittorio de Sica ji vystihl slůvkem svůdná, jiní zase tvrdí „vidět ji a zemřít“, což se mi ale ještě nechce.


Prehistorii slavného SSC začal psát Neapolský fotbalový a kriketový klub, jež si vymyslel v roce 1905 anglický námořník William Poths. První zápas vybojovalo mužstvo proti britské posádce lodi Arabik, kterou porazilo 3:2. O mistra Itálie v té době soutěžily jen celky ze severu země, jižní se utkávaly s osádkami lodí a v různých pohárech. 

Oficiální historii odpočítává klub až od založení Associazione Calcio Napoli průmyslníkem Giorgiem Ascarellim v roce 1926 a název SSC Napoli používá od roku 1964. 

Sláva přišla s Marodonou

Největší slávy se dočkal v době, kdy v modrém dresu zářil argentinský drahokam, nesoucí jméno Diego Maradona. S jeho pomocí dosáhl tým v sezoně 1986/87 na double, o dva roky později získal Pohár UEFA (ve finále porazil Stuttgart 2:1 a v odvetě hrál nerozhodně 3:3 – za německé mužstvo vstřelil gól třeba Jürgen Klinsmann) a v letech 1989/ 90 přidal druhý titul Serie A.

Na následném mistrovství světa 1990 promluvil Maradona o sociální nerovnosti mezi italským severem a jihem a vyzval Neapolitány, aby v semifinálovém zápase s Argentinou (konaném právě v Neapoli) fandili jeho mužstvu. Italská fotbalová federace FIGC se mu po vítězství Jihoameričanů na penalty 4:3 „odměnila“ tím, že ho přinutila podstoupit dopingový test, při němž byl Maradonovi objeven v těle kokain. Argentinec byl potrestán patnácti měsíci zastavením činnosti a za Neapol už nikdy nenastoupil.

Po jeho smrti byl koncem roku 2020 po něm přejmenován stadion, který má dnes regulovanou kapacitu padesát pět tisíc míst (byly doby, kdy se sem napěchoval dvojnásobný počet lidí), a na jehož trávník vyběhl ke sto osmaosmdesáti zápasům. 

Další klubovou hvězdou se stal Uruguayec Edinson Cavani, jehož klub prodal do Paris Saint-Germain za rekordních šedesát čtyři milionů eur. Nezapomenutelnou stopu zde zanechal Slovák Marek Hamšík, jenž ve více než čtyři sta zápasech překonal hranici sta gólů (Maradona se trefil jedenaosmdesátkrát). 

Hrával tu i Jankulovski

Osmkrát se radoval ze vstřelené branky také Čech Marek Jankulovski, který nastoupil za SSC Neapol k jedenapadesáti zápasům (2000 až 2002). Dalšími slavnými hráči klubové historie jsou Dino Zoff, Ruud Krol, Gianfranco Zola a Fabio Cannavaro.

Dnes už se ovšem fanoušci klaní jiným ikonám: Lorenzu Insignemu, Driesu Mertensovi a Kalidou Koulibalymu. Týmu, který má čtvrtou největší fanouškovskou podporu v lize (palce mu drží třináct procent všech italských tifosi) se přezdívá podle barvy dresů „Modří“ a má dlouhodobou rivalitu s AS Řím, Juventusem Turín a sicilským Palermem. Kromě uvedených úspěchů se může chlubit také šestinásobným vítězstvím v Italském poháru a dvojnásobným v Italském superpoháru.

Napoli, Napoli

Jeho oficiální klubovou hymnou je song „Napoli, Napoli“, interpretovaný čtyřiašedesátiletým Ninem D'Angelem, který se narodil v chudé rodině na předměstí Neapole a nějaký čas se živil jako prodejce zmrzliny a svatební zpěvák. Po vydání prvního alba, které mělo úspěch zejména na Sicílii, se začal objevovat také ve filmech. Dnes je jedním z nejznámějších místních umělců. Vysvětlovat, o čem je klubová hymna, kterou nazpíval, by ale bylo pošetilé. Věřte, že slovo Napoli se v ní opakuje šestapadesátkrát! Sám jsem to počítal.

Neoficiální hymnou je 'O surdato 'nnammurato (Zamilovaný voják) – jedna z vůbec nejslavnějších písní napsaných v neapolitánštině. Složil ji už v roce 1915 hudebník Enrico Cannio (1874 až 1949) na slova básníka Aniella Califana (1870 až 1919) a popisuje smutek vojáka za první světové války, který trpí odloučením od své milované ženy. Skladba patřila do repertoáru slavných tenorů Luciana Pavarottiho, Andrea Bocelliho, José Carrerase i Plácida Dominga. Nezapomenutelně ji zazpívala ve filmu La Sciantosa (1971) italská herečka Anna Magnaniová. Píseň, kterou milují nejen fanoušci SSC Neapol, ale snad každý obyvatel města pod Vesuvem, interpretuje v modernější verzi Massimo Ranieri. Tento jedenasedmdesátiletý zpěvák a herec vydal už jako třináctiletý EP desku pod pseudonymem Gianni Rock (jeho původní jméno je Giovanni Calone). 

Větší úspěch však docílil o pět let později v televizi interpretací známé písně 'O Sole Mio. Téhož roku vydal i své první album s názvem Massimo Ranieri a v roce 1971 reprezentoval Itálii s písní L'Amore E 'Un attimo v Eurovision Song Contest v Dublinu, kde se umístil na pěkném pátém místě. Prestižní festival v Sanremu dokonce vyhrál. Ranieri se nikdy neoženil, a když mu v roce 1971 porodila jeho přítelkyně dceru Cristianu, nijak se k otcovství nehlásil. Poprvé se s dcerou setkal, až když jí bylo dvacet let. Zřejmě špatný oddíl!

Text hymny a celou řadu zajímavých článků si přečtěte v říjnovém čílse HATTRICKU, které je ještě dnes na trhu.

Serie A - STATISTIKY

Rozsáhlé klubové a hráčské statistiky spolu s podrobnými tabulkami naleznete zde.