10 věcí, co ničí český fotbal? Berbrův „odkaz“, LFA, jakobíni, surová hra, slabá či závislá média, špatná hřiště i drahota

ÚTERNÍ RÁNA PAVLA PROCHÁZKY

Česko ve čtvrtfinále na odloženém Euru v roce 2021, Slavia ve čtvrtfinále Evropské ligy v roce 2021 a ve čtvrtfinále Evropské konferenční ligy v roce 2022, to jsou nesporné úspěchy českého fotbalu posledních let. Ovšem jaksi mimo systém. A na MS 2022 už Česko zase nepostoupilo. Když přišel Petr Fousek loni v červnu na Strahov coby nový předseda FAČR, musel konstatovat ve stylu Václava Havla a jeho legendárního novoročního projevu z 1. ledna 1990: „Český fotbal nevzkvétá.“ Je třeba to změnit a chce to čas. Jakobínské f-evoluční akce, v nichž plamenná slova o „plnění programu“ v některých případech jen chabě maskují touhu po funkcích, nic neurychlí, spíš naopak.  

5. Nedostatečná ochrana technických hráčů

Tohle platí v Česku pro profesionální i výkonnostní a masový fotbal. O české lize se s oblibou říká, jak je fyzicky náročná, namáhavá, jak to tu cizinci mají těžké atd. 

Jenže je tohle na pochvalu? Spíš ne, a to i z diváckého a již zmíněného zdravotního pohledu. Vždyť někteří technicky velmi zdatní hráči, ovšem menší či křehčí postavy typu Plavšiče či Ševčíka, nemají v těchto gladiátorských soubojích šanci. Protože technická útočná hra není v Česku rozhodčími dostatečně chráněná.  Kolik brousků tu řadu zápasů navzdory svým kriminálním  faulům beztrestně dohrává? 

A pak český klub přijede na zahraniční scénu a jen se diví, kolik karet záhy nasbírá a že musí často dohrávat oslabený o své vyloučené hráče. 

Změňme to! Neprovozujme MMA, ale fotbal. Nevychovávejme atlety ani zápasníky a gladiátory, ale fotbalisty. Tohle je apel na všechny české trenéry i rozhodčí na všech stupních. 

Oblíbená praxe typu „Když ti nestačím, tak tě zmrzačím!“ by měla z českých fotbalových hřišť co nejrychleji zmizet.