10 věcí, co ničí český fotbal? Berbrův „odkaz“, LFA, jakobíni, surová hra, slabá či závislá média, špatná hřiště i drahota

ÚTERNÍ RÁNA PAVLA PROCHÁZKY

Česko ve čtvrtfinále na odloženém Euru v roce 2021, Slavia ve čtvrtfinále Evropské ligy v roce 2021 a ve čtvrtfinále Evropské konferenční ligy v roce 2022, to jsou nesporné úspěchy českého fotbalu posledních let. Ovšem jaksi mimo systém. A na MS 2022 už Česko zase nepostoupilo. Když přišel Petr Fousek loni v červnu na Strahov coby nový předseda FAČR, musel konstatovat ve stylu Václava Havla a jeho legendárního novoročního projevu z 1. ledna 1990: „Český fotbal nevzkvétá.“ Je třeba to změnit a chce to čas. Jakobínské f-evoluční akce, v nichž plamenná slova o „plnění programu“ v některých případech jen chabě maskují touhu po funkcích, nic neurychlí, spíš naopak.  

7. Slabá a závislá média

Rovněž velký problém. Česká média v rukou oligarchů už dávno nejsou tak svobodná, jako když je vlastnily zahraniční koncerny. Ostatně sami oligarchové skutečnost, proč si média pořídili, vysvětlují nanejvýš pragmaticky a výstižně: „To je naše bezpečnostní investice. Nejde tu tedy jako v případě zahraničních vydavatelů výhradně o zisk z vydavatelské činnosti.

Ve sportu a ve fotbale se samozřejmě jedná především o média majitele fotbalové Sparty Daniela Křetínského, který vlastní i jediný sportovní deník v zemi jménem Sport.

Jelikož jsem v tomto listu s krátkou přestávkou pracoval od roku 1976 do roku 2006 třicet let (od studentského eléva až po zástupce šéfredaktora), těžce se mi o tom píše. I když mi kolegové tvrdí, že „žádný manuál na to, jak psát, zejména o Spartě“ ve Sportu nemají, myslím si a od některých starých přátel dobře vím, jak se věci mají. Ostatně ani komunisté nikomu v 80. letech nemuseli dávat manuál, jak psát či nepsat, všichni to však moc dobře věděli.  

Ovšem ani jiných mainstreamových médií se fotbaloví šíbři moc bát nemusejí. Existují tu různá mediální partnerství, které si asociace a kluby často vykládají jako jakousi formu cenzury. Řada dnešních mladých fotbalových žurnalistů se pak zajímá spíš jen o branky, body a vteřiny, či nově „o výstavbu hru, presink  a represink“ a o to „kdo je jak dobrý na míči“, a o fotbalové politice a zákulisí psát nechtějí nebo ani neumějí. A generace bývalých vynikajících žurnalistů, po roce 1968 soudruhy uklizených do sportovních redakcí, kterou jsem měl možnost ještě zažít, už je dávno pryč. 

I tak se ale najdou jedinci, kteří dovedou fotbalovým šibalům zavařit, byť jich není mnoho. A také existují nezávislé weby typu Seznam Zprávy, efotbal.cz či ruik.cz, z nichž mají „fotbaloví loupežníci“, jak si bylo možné přečíst i v policejních odposleších,  obavy, a to je dobře. Někteří z novinářů zmíněných titulů dokonce  svými články vyšetřovatelům kauzy Šváb“ výrazně pomohli.

Ovšem ideální situace na mediálním poli v případě fotbalu nepanuje. A čeští novináři se stále neumějí ozvat tak, jako jejich respektovanější kolegové ve Francii, kde Daniel Křetínský už opakovaně narazil (nejprve v redakci deníku Le Monde, nyní při předvolebních úpravách titulku na titulní straně svého společensko-politického týdeníku jménem Marianne).