10 věcí, co ničí český fotbal? Berbrův „odkaz“, LFA, jakobíni, surová hra, slabá či závislá média, špatná hřiště i drahota

ÚTERNÍ RÁNA PAVLA PROCHÁZKY

Česko ve čtvrtfinále na odloženém Euru v roce 2021, Slavia ve čtvrtfinále Evropské ligy v roce 2021 a ve čtvrtfinále Evropské konferenční ligy v roce 2022, to jsou nesporné úspěchy českého fotbalu posledních let. Ovšem jaksi mimo systém. A na MS 2022 už Česko zase nepostoupilo. Když přišel Petr Fousek loni v červnu na Strahov coby nový předseda FAČR, musel konstatovat ve stylu Václava Havla a jeho legendárního novoročního projevu z 1. ledna 1990: „Český fotbal nevzkvétá.“ Je třeba to změnit a chce to čas. Jakobínské f-evoluční akce, v nichž plamenná slova o „plnění programu“ v některých případech jen chabě maskují touhu po funkcích, nic neurychlí, spíš naopak.  

8. Nedůvěra veřejnosti a politiků

Tohle znovu souvisí s bodem jedna a s „Berbrovým a Peltovým odkazem“. Bude jen velmi těžké obnovit důvěru veřejnosti ve sport číslo jedna, tak, aby slovo „fotbal“ přestalo být ve slušné společnosti nadávkou a symbolem korupce.

Jeden bývalý přední politik, který později vstoupil do světa českého fotbalu, se mi upřímně svěřil, že žasl, že v něm jsou vztahy a praxe někdy ještě horší než v politice. A když se koncem roku v Poslanecké sněmovně jednalo o tom, jaké udělat škrty ve státním rozpočtu, ozvalo se od řečnického pultu opakovaně: „Tak seškrtejme ty miliony, co posíláme do fotbalu, stejně nakonec vždycky skončí někde u Berbra a Pelty!“ A to dokonce i z úst členů FAČR a amatérských fotbalistů, jako je třeba Mikuláš  Ferjenčík, exposlanec Pirátské strany a bratr místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Olgy Richterové.

Tohle je pro Petra Fouska a spol. další velký úkol do budoucna. Přesvědčit českou veřejnost, že fotbal není apriori nekalá činnost a že předseda FAČR je šéfem největšího spolku v zemi s více než 300 tisíci členy, kteří se víkend co víkend scházejí na fotbalovém hřišti. Tedy vlastně něco jako ministr.