Barcelonské tápání – krize, nebo náhoda?

Barcelonské tápání – krize, nebo náhoda?

Dvě ligové porážky za sebou znamenají pro většinu mužstev v Evropě prostě dvě prohry za sebou. Jednou z výjimek je Barcelona, jejíž dosavadní krasojízda domácí soutěží i Ligou mistrů neměla chybu a pasovala Katalánce do role nejlepšího týmu světa společně s londýnskou Chelsea. Po ligových porážkách od Atlétika Madrid a Valencie, k nimž se navíc přidalo vyřazení z domácího poháru průměrnou Zaragozou, nyní mnozí novináři a fanoušci přemýšlejí, zda chvála nebyla poněkud přehnaná.

Hráčům ani trenérovi do hlavy nevidíme. Těžko tedy odhadnout, co přesně za poklesem barcelonské formy stojí a kdy dojde k obratu. Jen na náhodu současné neúspěchy svalit nelze.

V nejlepších ligách světa není neporazitelných týmů, na každého dříve či později dojde. Některé z dřívějších zápasů získali Rijkaardovi hoši se štěstím, tak proč by paní Fortuna nemohla zase chvilku hledět opačným směrem? Potíž je, že na podzim si Barca svou hrou vyhrávat zasloužila, což od Nového roku úplně neplatí. Ani ve vítězných střetnutích s odevzdanými Alavésem a Mallorkou nešlapali Ronaldinho a spol. na plný plyn. Nebylo to koneckonců zapotřebí. Jenže vyšší rychlost se nedaří zařadit ani teď...

Proti Zaragoze, Atlétiku i Valencii měli míč častěji na kopačkách hráči katalánského obra. Přesto pokaždé působil nebezpečnějším dojmem soupeř (pomineme-li odvetu poháru, v níž Zaragoza hodlala především bránit svůj náskok z prvního zápasu). Proti Valencii sice nemohli nastoupit Ronaldinho, Deco ani Lionel Messi, tedy největší současné hvězdy. K tahounům ale poslední dobou patří jen dva posledně jmenovaní. Pan Zlatý míč hraje od ledna "jen" solidně – na své poměry tedy špatně – proto lze pochybovat o tom, že jeho nepřítomnost byla klíčovým faktorem porážky ve Valencii.

Dlouhodobé otázky vzbuzuje barcelonská obrana. Téměř všichni její členové jsou výborně technicky vybaveni, což představuje v moderním fotbale velké plus. Buď však nebrání dost důrazně, nebo trpí výpadky koncentrace, případně obojí. Čestnou výjimkou je Carles Puyol, jemuž by se jeden prvotřídní parťák v defenzivě určitě hodil. Časem by do vrcholné úrovně mohl dorůst mladý Oleguer, letos to však ještě nebude.

Valdés patří navzdory chybě mezi dvacet nejlepších brankářů světa

Zato kritika brankáře Víctora Valdése po laciném gólu od Valencie reálný základ postrádá. Jistě, je mladý, občas nerozvážný a leckdy vyrobí minelu. Zároveň se však rok od roku zlepšuje a obdobné chyby dělala většina špičkových španělských brankářů i po třicítce (stačí vzpomenout Zubizarretu, Canizarese nebo Buya). Možná z něj nikdy nebude Peter Schmeichel, přesto už dnes patří ke dvaceti nejlepším gólmanům světa.

Dělat po tak málo zápasech smysluplné závěry z poklesu barcelonské formy nelze. Ve většině z nich byla Barca oslabena o někoho z klíčových mužů a koneckonců – Valencia i prudce se zlepšující Atlético patří ke špičkovým týmům, záhadná Zaragoza rozstřílela po Barceloně i madridský Real... Porážky od takových soupeřů určitě automaticky neznamenají krizi.

Ale co není, může být. Katalánský klub bude nyní pod tlakem, protože v příštím střetnutí s potácejícím se Betisem již musí uspět. Hráči určitě ztratili trochu sebedůvěry, soupeři naopak musejí cítit šanci a nepůjdou do zápasů s Barcelonou jako na porážku, což bylo v posledních měsících téměř pravidlem. Jarní osud "blaugranas" nyní leží hlavně v rukou trenéra Franka Rijkaarda a kapitána Puyola, kteří musí v hráčích za každou cenu udržet víru ve vítězství. Na nich dvou a na formě Ronaldinha závisí, zda se nedávné neúspěchy stanou drobnou epizodou, nebo začátkem ponurého seriálu.

[ 15.2.2006 - Josef Bouška. Foto: Reuters ]