Proč nejsou v reprezentaci?

Už se stalo téměř tradicí, že každá nominace českého reprezentačního výběru vzbuzuje vášnivé diskuse. Co tenhle tam ještě dělá? A proč chybí tamten? Pojďme se pokusit nalézt odpovědi zejména na druhou z uvedených otázek.

Reprezentační trenér Petr Rada po svém nástupu do funkce provedl pouze jedinou zásadní změnu v základní sestavě. Problematický post levého záložníka obsadil Radkem Šírlem, který, zejména v přátelském utkání s Anglií, obstál. Do nominace se protlačili také útočník Michal Papadopulos z Mladé Boleslavi, jeho spoluhráč ze záložní řady Jan Rajnoch a sparťanský útočník Miroslav Slepička. Nominaci Papadopulose bych pochopil. Ačkoliv na úvod ligy se jeho forma odhadovala těžko, po odchodu Jana Kollera do reprezentačního důchodu se jako typově podobný hráč nabízel.

Rajnoch už přinejmenším dvě sezóny prokazuje stabilní výkonnost a v nominaci je po zásluze. Napadá mě však ještě jeden hráč, který je na tom podobně, a proto by si zasloužil dostat šanci. Je jím slávistický kapitán Erich Brabec. Tmel sešívané defenzívy sice v národním týmu nasbíral doposud pouze jeden jediný start, ovšem zkušenosti ze zahraničí či těžkých zápasů v Lize mistrů mu nechybí. Ještě v živé paměti jsou nepřesvědčivé výkony české defenzívy na evropském šampionátu a pokud by některý ze stabilních členů stoperské dvojice vypadl, neměl by Brabec mít problém na jeho místě zaskočit. Ani věk v jeho případě nemůže být překážkou. Vždyť už Karel Brückner si liboval v obraně „milánského“ typu, ve které je věk po třicítce spíše výhodou.

Jestliže jsem v úvodu uvedl, že začlenění Papadopulose chápu, pak mi příliš do hlavy nejde nominace Slepičky. Při systému hry na jednoho útočníka jsou nyní v mužstvu tři typově velmi podobní hráči – Milan Baroš, Václav Svěrkoš a právě sparťanský forvard. Neznamená to, že bych sparťanského útočníka neuznával – právě naopak, jeho smysl pro fotbalovost je mi velmi blízký. Ovšem v současné době je dle mého názoru v reprezentaci místo pouze pro jednoho z dua Slepička – Svěrkoš.

A komuže by měla připadnout pozice čtvrtého útočníka? Velmi diskutovanou osobou je jméno Tomáše Necida. Právem. Slávistický talent a v současnosti nejlepší střelec Gambrinus ligy je dle mého názoru mimořádným hráčem. Jeho vpád na českou fotbalovou scénu mi připomíná tentýž humbuk, který se v roce 1999 strhl okolo Tomáše Rosického.

Trenér Josef Csaplár po jeho výkonech na letním evropském šampionátu hráčů do 19 let na jeho adresu uvedl, že pokud by dostal od spoluhráčů dostatek kvalitních přihrávek a centrů, má Česko svého Fernanda Torrese. Nezbývá mi, než se s tímto názorem ztotožnit. Necid prokazoval své střelecké schopnosti ve všech mládežnických kategoriích a ať přišel kamkoliv, branky střílel. Proč ne i na té nejvyšší úrovni?

Posledním horkým aspirantem národního dresu je další útočník Roman Bednář z anglického West Bromwich Albion. Fakt, že hráč jeho kvalit dostal v reprezentaci dosud šanci pouze na půlhodinku ve zpackaném přátelském zápase proti Srbsku, považuji za hřích. Pětadvacetiletý útočník hraje pravidelně Premier League, je nejlepším střelcem svého klubu. Co by měl dělat víc? Kdy jindy by měl urostlý forvard dostat šanci, než po odchodu Kollera?

V kádru momentálně není podobný typ hrotového hráče a nepochybně nastanou situace, kdy bude vysoký hlavičkář v pokutovém území potřeba. V týmu by takový hráč neměl chybět, byť by byl využitý třeba jen na posledních deset minut utkání, kdy je potřeba soupeře zatlačit. Třeba už v následujícím zápase v Polsku se do podobné situace může tým dostat a potvrdí-li se předcházející dedukce, mohou se Bednářovi příznivci jen tiše smát, jak Baroš se Slepičkou budou v pokutovém území prohrávat jeden vzdušný souboj za druhým. A nedivil bych se, kdyby se škodolibě smál i sám Bednář…

[ 7.10.2008 - Martin Vymyslický | Foto: Reuters ]