Pekhart: Doma jsem řekl, že budu fotbalistou

Dnešek byl pro českou reprezentaci dvacetiletých odletovým dnem na světový šampionát do Egypta. Na palubě letadla ve výběru Jakuba Dovalila nechyběl Tomáš Pekhart, který se donedávna potýkal se zraněním chodidla a jeho účast na africkém kontinentu byla v ohrožení. Před odletem Pekhart poskytl eFotbalu při tréninku slávistické přípravky 2001, nad kterou převzal záštitu, rozhovor.

Jaký je váš aktuální zdravotní stav?
Je to několik dnů, kdy jsem začal opět pracovat s míčem naplno a důležité je, že nic nebolí. Žádné problémy nemám a potvrzují to i doktoři. Šlo o únavovou zlomeninu pátého metatarzu, což je ta poslední kůstka v chodidle. Doktoři mi předpovídali tak osm týdnů v sádře. V hlavě jsem měl pořád Egypt a po zahájení alternativní léčby se vše urychlilo.

Klukům v jednadvacítce to náramně šlape, dokonce si poradili i venku s Německem...
Šlape jim to i beze mě... (smích). Zápas jsem sledoval na onlinu. Trenér Dovalil říkal, že to byl podobný zápas, jako když jsme hráli se sedmnáctkou na ME se Španělskem, které jsme také porazili hodně překvapivě, ale zaslouženě. Teď nás čekají relativně lehčí soupeři a Německo doma, kde stačí remíza. Je jenom nepříjemný, že i vítěz skupiny jde do baráže, ale skupinu máme dobře rozjetou.

S týmem jste nezažil jen dobré chvíle, ale i nepostup na minulou Evropu...
Jsem tam čtvrtým rokem, takže mi to hodně mrzí, že jsem u toho nebyl. Chyběl nám bod, abychom šli do baráže a s Ukrajinou nám to nevyšlo. Věřím, že teď se to už povede, ročník 1988/89 je hodně silný. Od šestnácti nám to společně docela šlape.

Potkával jste se často i s Tomášem Necidem, kterému to střílí za áčko i v Rusku.
S Tomášem jsme hráli spolu v šestnáctce, sedmnáctce i osmnáctce, ve Slavii jsme byli spolu v útoku. Na ME devatenáctiletých ho to správně nakoplo. Byl jsem také nominován, ale Tottenham mě nepustil. Tomáš se tam dostal do psychické pohody, stal se králem střelců. Jedna věc je, co umíte a druhá věc hlava. Tomáš si věří a to mu vydrželo doteď a formu potvrzuje.

Jak vidíte šance týmu i ty osobní na svěťáku v Egyptě a po něm?
Může se stát cokoli, je to fotbal. Když si vzpomenu dva roky zpátky, tak jsme odjížděli na MS dvacítek do Kanady, jel jsem s o tři roky staršími kluky a o Martinu Feninovi a Honzovi Šimůnkovi nikdo moc nevěděl a vrátili se jako hvězdy. Takže je to i o štěstí. A nejbližší ambice? Aby noha vydržela, zvládnout MS v Egyptě a od toho se všechno dál bude odvíjet. Do konce mého hostování ve Slavii jsou tři měsíce, ale zatím jsme nic dál neřešili.

Stal jste se patronem sešívaného týmu osmiletých. Jaké byly vaše začátky?
Začínal jsem v Sušici, kde jsem se narodil,. Taky jsme takhle po zápase kopali penalty. V pěti letech jsem začínal a vydržel jsem do třinácti, kdy jsem šel hrát ligu starších žáků do Klatov. Ve skupině jsme měli Slavii a tam si mě vyhlídli. Odmalička jsem si šel za svým, řekl jsem prostě tátovi, že budu fotbalistou. Smáli se mi, ale nakonec jsem se do Slavie, Tottenhamu či reprezentace dostal. Věřím, že když si za svým cílem jdete, můžete něčeho dosáhnout.

Když se na žáčky díváte a mluvíte s nimi, jaká jsou vaše doporučení?
Čím dřív kluci začnou, tím je to lepší, mají tak možnost v dobrých podmínkách růst. Můžu potvrdit i kvalitu trenérů, s Jirkou Petrovičem jsem hrál v dorostu. Je ambiciózní a chce z těch kluků dostat maximum. V tomhle věku se jen nedá přesně říct, kdo bude či nebude dobrý, to chce čas. Hlavně by u malých kluků mělo jít pořád o zábavu, musí je to bavit. O záštitě jsem neváhal, protože je to pro dobrou věc a třeba můžu kluky motivovat. I se rád na ně chodím dívat, je to pro mě určitý způsob odreagování.