V Africe vyrůstají skvělí hráči, kvalita týmů však zaostává

Shakira může po libosti hlasitě vyzpěvovat, že "tohle je čas pro Afriku" - a ona to taky dělá mimořádně dobře - ale další čas pro Afriku může být ještě hodně, hodně roků daleko, napsal list The Los Angeles Times.

Mistrovství světa to trvalo osm desetiletí, než konečně zakotvilo u afrických břehů a může to trvat klidně i dalších třikrát deset let, než se znovu vrátí. Jižní Afrika 2010 kromě jiného ukázala to, že africké týmy ještě musejí vystoupat na jedno nebo dvě Kilimandžára, než se dostanou na vrcholek světového fotbalu.

Individuálně jsou hráči stejně dobří jako jejich evropští nebo jihoameričtí kolegové. Nikdo nezpochybňuje schopnosti Didiera Drogby, Samuela Eto'a, Sulleye Muntariho nebo Stevena Pienaara. Kolektivně jim to ale zatím drhne a důvodů, proč tomu tak je, existuje celá řada.

Souhrnné výsledky šesti afrických týmů, které se na MS probojovaly, jsou neveselé. Pět z nich nepostoupilo z prvního kola. Tři - Alžírsko, Kamerun a Nigérie - nevyhrály ani jeden zápas. Jeden - Alžírsko - nedal ani gól. Jedině Ghana, které v penaltovém rozstřelu utekl postup do semifinále, ukázala potenciál, jaký africké týmy mají. Jak napsal ghanský list Daily Graphic: "Vyslali důrazný signál zbytku světa, jak je Afrika připravená prosadit se proti tradičním velmocím této hry."

Inu... ano i ne.

Ano proto, že ten druh fotbalu, jaký Ghana hrála, byl jak technický, tak nesmírně zábavný. Kombinace rychlosti a obratnosti může být vítěznou směsicí - jen se podívejte na Německo - a Ghaňané ji využili při porážce Srbska a USA a potrápili jí Austrálii i Uruguay. Nezapomeňte také na to, že Ghana prohrála s Německem jen 0:1.

Ghaňané se stali teprve třetím africkým týmem, který postoupil do čtvrtfinále; po Kamerunu v roce 1990 a Senegalu v roce 2002, ale to je jediná útěcha, kterou si s sebou domů do Akkry vezou.

Jednou zjevnou chybou je, že Afrika sice produkuje hráče, ale ne trenéry, anebo jim alespoň nedává šanci. Kdykoli se přiblíží světový šampionát, jsou domácí trenéři vyměněni ve prospěch zahraničního dovozu. Ze šesti afrických týmů, které na mistrovství světa hrály, mělo pět kouče ze zahraničí, kteří ale týmům nijak neprospěli; výjimkou je jen trenér Ghany, Srb Milovan Rajevac.

A pak už nejsou nedostatky afrického fotbalu tolik na hřištích jako v zasedacích síních. Nigérie a její nefunkční fotbalová federace jsou nejlepším příkladem. Neustálé vměšování státu do týmu znovu a znovu házelo nigerijské naděje do koše - a totéž se děje i letos. Hned poté, co Nigérie opustila turnaj, prohlásil prezident Goodluck Jonathan, že rozpouští nigerijskou fotbalovou federaci a stahuje národní tým na dva roky z mezinárodních soutěží.

Reakce FIFA byla rychlá. Pokud Jonathan nezpění svůj postoj a nenechá federaci na pokoji, aby se sama starala o své záležitosti, pak dnes FIFA na neurčito Nigérii vyloučí. Tahle slepá ulička je ale typická pro způsob, jakým je fotbal spravován na příliš mnoha místech Afriky.

Ale Afrika je vytrvalý kontinent, stejně jako jsou vytrvalí její hráči. Je to tak, jak John Pantsil komentoval draze zaplacenou neproměněnou penaltu svého týmového kolegy Asamoaha Gyana v zápase proti Uruguayi. "Tohle do fotbalu patří. Není to chyba, to vůbec ne. Kopnul to z celého svého srdce. Všichni jsme chtěli vyhrát, ale, jo, zvedneme se z toho."

Afrika se z toho taky zvedne. Za čtyři roky se bude mistrovství světa hrát v Brazílii a africký kontinent tu bude reprezentovat jen pět týmů. To, jak si povedou, zároveň ukáže, do jaké míry se poučily z Jižní Afriky 2010.

A mezitím to asi zůstane jen na Shakiře.