Brückner o Guardiolovi: V Barce to bylo něco přelomového a Bayern je ještě lepší

Po šesti letech je zpátky u českého národního týmu, a přestože často říká, že je důchodcem na plný úvazek, výzvu pracovat jako konzultant trenéra Pavla Vrby po zralé úvaze přijal. Karel Brückner, někdejší úspěšný kouč mužstva, v interview pro www.fotbal.cz hovoří o potenciálu současné reprezentace i českého fotbalu jako takového, který podle něj má stále co nabídnout.

Brückner byl dojat a poctěn: Cítím se pořád mladý

Vnímal jste na počátku roku příznivé reakce, když se začalo mluvit o vašem jmenování do funkce konzultanta v realizačním týmu české reprezentace?

„Pozitivní a negativní atmosféra, to jsou kolikrát emoce pohybující se jen těsně vedle sebe. Střídají se a absolutně bych to nepřeceňoval, protože jde o velmi relativní věc. Sám jsem to už mnohokrát zažil, protože u nás to je pořád nahoru a dolů. Ano, zaznamenal jsem určité reakce, které teď doprovodily moje jmenování, ale registroval jsem třeba také dost negativní reakce u části sportovní veřejnosti v dobách nedávno minulých. To bylo opravdu trochu za hranou. “

Zřejmě narážíte především na předchozí éru trenéra Michala Bílka. Soucítil jste s ním někdy?

„Nejde o soucit. Ale zdálo se mi, že v našem fotbale a obecně i v celé společnosti je určitá nepřejícnost zakořeněná. A dalo by se to vyjádřit ještě expresivněji. V jiných zemí se to, myslím, v takové míře neděje. Dost mi to vadilo vůči všem aktérům, kterých se to týkalo. Ať to byli trenéři, realizační tým i hráči, protože toho negativismu bylo všude až moc. Zbytečně moc. Národní tým postoupil na mistrovství Evropy a dostal se na něm do čtvrtfinále, což se dá brát za dobrý počin. A po víceméně úspěšném šampionátu podle mě nebylo úplně v pořádku, že u odborné i laické veřejnosti negativistické věci pořád zůstávaly."

Nástup trenéra Vrby k národnímu týmu naopak provází všeobecný velký optimismus, registrujete tu náladu?

„Ano, je to znát. Veřejnost si nakonec Pavla Vrbu do jisté míry k reprezentaci sama vymínila. O to může být pro trenéra všechno horší. Je vnímán jako nějaký zachránce a spasitel, ale tak to samozřejmě není. Nemám rád podobná silná slova a příměry, což se o mě také ví. Jsem velmi pragmatický člověk a ve fotbale také ctím a uplatňuju ten samý přístup. Všechny další věci, které jsou nad tuto normu, odmítám.“

Můžete ve stručnosti popsat vaši roli konzultanta a pracovní náplň v nově složeném realizačním týmu reprezentace?

„V první řadě to opravdu nechci nijak zveličovat a sám sebe zviditelňovat. Moje role bude čistě poradenská, konzultační… Ve fotbale je to o podnětu, myšlence, nápadu ... A já ty svoje teď u reprezentace zase dám do určité diskuse či debaty s dalšími členy trenérského štábu. Asi půjde i o moje zkušenosti. Pokud jich bude potřeba, tak si trenér mé postřehy může použít. Fotbal je totiž tak pestrý a širokopásmový, že v té oblasti, kde je nyní moje pole působnosti, je opravdu hodně prostoru a možností na realizaci. Dál jde také o pohled na hru soupeře, názor na vlastní mužstvo, analýzu jednotlivých frakcí hry… Těch myšlenek se nabízí moc. V mém případě půjde o jistý servis, který zkrátka jen v rámci realizačního týmu nabídnu dál.“

Jak jste vůbec reagoval ve chvíli, kdy k vám přilétla nabídka trenéra Vrby na roli konzultanta u národního týmu?

„Všechno jsem si vyhodnotil a nakonec usoudil, že toto může být dobrá věc, které můžu sloužit. Vyplynulo to z toho, jak jsme se bavili a více se poznávali. Postupně jsem došel k názoru, že nabídku přijmu.“

Berete pozici konzultanta jako určitý návrat k velkému fotbalu?

„Vždyť já jsem ale u fotbalu zůstával pořád, i když jsem poslední roky netrénoval. Ano, byl jsem sice důchodcem na plný úvazek, ale mozek jsem si cvičil neustále. Díval jsem se na fotbaly, chodil na ně a pořád si v těch zápase něco hledal a konfrontoval. A pokaždé mě těší přijít na něco nového. Fotbalem jsem se ve vlastním mozkovém centru zabýval stále, nedalo mi dívat se na zápasy optikou normálního diváka. A mohlo jít o jakékoliv utkání. I v mém věku jsem měl pocit, že se dál vzdělávám, byť se na první pohled může zdát, že to člověk už nepotřebuje. Takže prací konzultanta se pro mě mnoho nezmění. S tím rozdílem, že se budu účastnit srazů a akcí reprezentace.“

Kolik zápasů v týdnu stačíte v přímém přenosu nebo ze záznamu shlédnout?

„Je to různé, ale často u fotbalu vydržím dlouho do noci. Pravidelně sleduju českou nejvyšší soutěž i druhou ligu, všechny možné zahraniční soutěže, evropské poháry. Co se týká studie hry ze záznamu, tak to jsem tak vždy považoval za jednu z nejdůležitějších složek trenérského povolání. Jedná se o sledování a analýzu hry soupeře, hru a výkony hráčů našeho národního týmu v jejich klubových utkáních a samozřejmě hru vlastního reprezentačního mužstva. Nyní se třeba v mém případě jedná o všechny zápasy minulého kvalifikačního cyklu, včetně přípravných utkání. Jde mnohdy o celá utkání, někdy o jisté frakce nebo sestřihy detailů. Málokdy stačí sledovat tyto záznamy jen jedenkrát. Takřka vždy často opakovaně. Kolik ale toho zvládnu za týden, jak zní otázka, to nevím. Také to není pravidelní týdenní program.“

Jaké fotbalové představení se vám zamlouvá?

„V nedávné minulosti Barcelona pod vedením Guardioly se svým zcela unikátně zvládnutým vysokým presinkem a jedinečným postupným útokem. To bylo něco přelomového, nic takového jsem předtím neviděl. Nyní je zase velice zajímavé sledovat další progres a nové mechanismy ve hře Bayernu po Guardiolově nástupu, byť se hodně mluvilo o tom, zda ten tým může být ještě lepší. A Bayern lepší opravdu je. Ve špičkovém fotbale jsou zakotveny pořád evoluční komponenty. Fotbalu a kvalitní inspirace mám tedy pořád dost.“

Mnohokrát se diskutuje na téma potenciálu českého fotbalu. Jaký je váš pohled na věc?

„Já si myslím, že český fotbal má dobrý potenciál. Sice se v poslední době hodně žehrá na to, že nemáme velké talenty a zázračné generace, ale fotbalový potenciál není přímo odvislý od míry geniálního talentu. U našich často vzpomínaných velkých hráčů, jako byli Nedvěd, Koller, Galásek a spol., se jednalo spíše o jejich nesmírnou pracovitost, tréninkovou píli, ctižádostivost a odříkání. Dále je to o tom v jakém klubu jste, jak se tam pracuje a především to, jak je samotný hráč ochoten dělat sám na sobě. Další etapou - a nyní poněkud problematickou - je odchod hráčů do lepších zahraničních klubů za vyššími ambicemi. V důsledku velké konkurence, která nyní v těchto klubech panuje, je to v případě nezvládnutí velký posun dolů! Mimo zdravé ambicióznosti je zapotřebí mít i dostatek trpělivosti. S naším fotbalovým potenciálem zkrátka musíme umět nakládat.“

Takže jste spíše optimistou?

„Český hráč má pořád velice dobré schopnosti pro kolektivní hru, to máme dané a jsme v tom jedni z lepších v Evropě. To samé platí pro naši všeobecnou taktickou vyzrálost, která vždy patřila k našim silným stránkám. A ty další věci, které dělají nadstavbu a vidím je u nejlepších světových hráčů, jsou věcí technicko-herních záležitostí, jež jdou opakovací metodou neustále cvičit a zdokonalovat. To máte to jako bekhend v tenise – také jej musíte v tréninku zahrát tisíckrát o zeď. Fotbal se za poslední roky dynamicky rozvíjí, a pokud chceme být konkurenceschopní, musíme ten trend zachytit. Dobře, ekonomická síla naší země není taková jako třeba u Německa, ale také to neznamená, abychom při výchově mladých hráčů měli rezignovat na nové trendy a všeobecný vývoj hry. A zase jsme u té práce. Teď je to o ohromném progresu, který je třeba aplikovat do tréninkového cyklu - o dynamice, rychlosti spojené s technickou činností a taktickou provázaností a součinností. Ale to všechno přece jde udělat. Alfou a omegou kvalitního nadstandardního tréninkového procesu je práce s detailem.“

Takže situace v českém fotbale a potažmo u národního týmu není jiná než v době, kdy jste začínal u „21“ a později se přesunul k národnímu týmu?

„Tak tady je potřeba vidět širší souvislost. Za tak dlouhou dobu dochází v celém fotbalovém prostředí k mnoha změnám, které pak samozřejmě mají vliv i na situaci v českém fotbale v jednadvacítce i u „A“ týmu. Například globalizace společnosti měla velký dopad na celý fotbalový svět. Fotbal jako produkt má okolo sebe nyní ve své hlavní, vedlejší, přímé a nepřímé sféře až desítky různých vlivů, aktivit a činností. Situace je tedy jiná a registrujeme celkově dost změn. Konkrétně bych ještě uvedl srovnání působení našich hráčů v zahraničních klubech. V nedávné minulosti se naši hráči v těchto velkých klubech sportovně zhodnocovali.
Co není jiné, je skutečnost, že pořád máme co nabídnout a máme i kvalitní hráče v oblasti perspektivy (ročníky 1992-1994). Ti netrpí genovou nevybaveností, jak je někdy prezentováno.“

Je dle vašeho názoru pro úspěšnost národního týmu klíčová právě skutečnost, jak výrazně se hráči profilují v zahraničních klubech?

„Nevím, mně připadá, že se pořád naše ligová soutěž nějak podceňuje. I v naší lize je možno se výrazným způsobem profilovat pro potřebu reprezentace. Naše liga se samozřejmě nemůže ekonomicky měřit se špičkovými zahraničními soutěžemi, ale stále má úroveň a její kvalita stoupá. Jenže u nás obecně máme trochu problém s tím, že se neumíme pochválit a využít více některých jednoznačných pozitiv. Týmy ze špičky soutěže se snaží o ofenzivní pojetí, zápasy většinou mají děj, příběh, napětí. Rozhodně přibývá lepších utkání. Nakonec se naše celky výrazně prosadily v evropských pohárech. Ale abych konkrétněji odpověděl na otázku, jak výrazně se nyní profilují naši hráči v zahraničních klubech, tak musím být, ač nerad, poněkud skeptičtější, než obvykle jsem. Mám-li to srovnat s minulostí, tak jsme dost vyklidili pozice. Dříve se prosazovali hráči v naprosto špičkových evropských klubech a navíc tam většinou měli stěžejní role. V současné době se jedná spíše o výjimky. Samozřejmě pro úspěšnost národního mužstva je profilace hráčů jak v zahraničních klubech, ale také v naší lize naprosto zásadní záležitostí.“

Jak jste vlastně přijal tolik sledované losování kvalifikace mistrovství Evropy?

„Každý pokaždé pošilhává po těch druhých skupinách, které prý jsou nějak přijatelnější. Ale tak to není, jsou to čiré spekulace. Horší, těžší, skupina smrti a podobné příměry, to neplatí. Jestli máme Nizozemce, nebo Portugalce, na tom nesejde. Jde o důkladnou analýzu všech soupeřů, ale na to je čas. Absolutní prioritou je, abychom se soustředili především sami na sebe a byli připraveni na konfrontaci s ostatními.“

Když jste trénoval reprezentaci, dvakrát jste postoupil na mistrovství Evropy a v roce 2006 i na MS, každá kvalifikace pro vás končila úspěchem. Jsou pravidelné účasti na velkých akcích reálným zadáním i pro současný národní tým?

„Jednoznačně, o nic jiného tady nejde. Nabízí se možnost budování nového mužstva s výhledem na mistrovství světa v roce 2018, ale postup na mistrovství Evropy v roce 2016 je také zásadní záležitost. Je třeba se dívat na vzdálenější horizont, ale aktuální úspěch tuto vizi musí ještě víc podpořit a akcelerovat. V kvalifikaci se nedá o ničem pochybovat. Jen pracovat a konat tak, aby přišel ten finální úspěch. Slova a formální vyjádření - že chceme a musíme - jsou v tomto případě zcela zbytečná. Nijak to nejde „opovídat“. Postup rovná se úspěch, nepostup je neúspěch. Tečka. Konec.“