Situace v Baníku mě mrzí kvůli Brabcovi, říká Komňacký. V Ostravě prý nepracují koncepčně

Ještě předtím, než se vydal na dráhu kouče, prožil rodák ze Želetic i poměrně solidní hráčskou etapu. “Fotbal jsem hrál na úrovni divize či krajského přeboru. Nejvíce jsem toho odkopal v Kyjově a v Drnovicích, kde jsem zároveň učil na nedaleké vojenské vysoké škole,“ vypraví.

“Většinou jsem nastupoval na postu útočníka a patřil mezi celkem produktivní střelce. Možná i díky tomu jsem na hřišti patřil mezi ty, kteří dbali na to, aby mužstvo pracovalo při zápase naplno a dodržovalo taktiku řečenou před utkáním,” pokračuje.

Právě v Drnovicích také poprvé usedl na trenérskou lavičku. “V ročníku 86/87, který jsem poprvé absolvoval coby hlavní kouč, jsem s kluky zvládl postoupit z divize. Protože jsem ale ještě neměl licenci, jež byla pro vyšší soutěže potřeba, posunul jsem se na místo asistenta. V této roli jsem zažil slavnou éru zdejšího fotbalu, kdy si postupně proklestil cestu až do nejvyšší soutěže,” připomíná.

Rekordmanem druhé ligy

S jihomoravským klubem se rozloučil v listopadu 1994. Po ročních štacích v divizní Kroměříži a druholigové Poštorné zakotvil na čtyři a půl roku v Synotu Staré Město, s nímž ve třetí sezoně ovládl druhou ligu se 76 body. Tento výkon dodnes zůstává historickým rekordem soutěže.

“Synot byl čerstvě po postupu ze třetí do druhé ligy a jednalo se de facto o poloprofesionální oddíl. S majiteli, jimiž byla rodina Valentů, se nám ho povedlo přeměnit v profesionální klub a za tři léta vybudovat celek, jenž se později ukázal plně konkurenceschopným i o patro výše,” vrací se k angažmá u předchůdce dnešního 1. FC Slovácko.

Postupovou euforii si zopakoval i při krátkém působení ve Zlíně. Odtud se přesunul na Slovensko, kde zahájil ročník 2002/03 na lavičce Žiliny. Od pozdějšího mistra byl však v zimní přestávce odvolán. "S odstupem času musím říci, že s tak kvalitním kádrem, jakým disponovala Žilina, jsem se v životě setkal málokdy. Jenže se nám v podzimní části zranili všichni útočníci, následkem čehož jsme po ní nebyli na prvním místě tabulky," odůvodňuje.

"No a jelikož to pro vedení klubu představovalo neúspěch, bylo mi na jedné ze schůzek oznámeno, že se mnou dál nepočítají," vzpomíná. "Hned po tomto setkání mi zavolali zástupci Púchova, že by o mě měli zájem. Takže jsem tam strávil jaro a pomohl mu vyhrát slovenský pohár, jehož zisk znamenal pro celé město obrovský úspěch," uzavírá slovenské téma.

Baníkovský titul

O pár měsíců později přidal k získaným trofejím ligový primát s ostravským Baníkem. "Už v předchozí sezoně byl v Ostravě kvalitní mančaft. Vzadu byli Jan Laštůvka, Renda Bolf, Zdeněk Pospěch. Zálohu tvořili Lička, Látal nebo Čížek. Jediný problém spočíval v produktivitě v útoku, což ovšem vyřešil příchod Marka Heinze a životní forma Miroslava Matušoviče," líčí.

"Ti dva spolu vytvořili údernou dvojku a stali se i největšími miláčky publika. Pokud se šel člověk projít kolem nějakého sídliště, neexistovalo, aby nepotkal někoho se jménem Matušovič na zádech. Ve městě následně vypukla, nebojím se říci, euforie. Od pátého kola jsme měli vyprodáno, na zápasy se nedaly sehnat lístky a na stadionu vládla fantastická atmosféra," usmívá se.

Právě proto mu ani současná situace Baníku radost nedělá. "Aktuální stav Baníku nemůže těšit nikoho, kdo ho má v srdci. Jediné momentální pozitivum je fakt, že je stále možnost se zachránit v nadstavbě, protože bez ní by byl už definitivně jistý sestup," kaboní se. "Velmi mě to mrzí vůči panu Brabcovi, jenž klub vytáhl v minulosti z pořádných problémů a rozhodně by si nezasloužil, aby jeho celek najednou takto zkolaboval. Líto mi je i baníkovských fanoušků, kteří jezdí se svými oblíbenci po celé republice, a není jim lhostejné, kde se milované mužstvo nachází."

A jaké vidí důvody současného klopýtání? "Připadá mi, že lidé, kteří mají bezprostřední vliv na skladbu mužstva, nepracují dostatečně koncepčně. Z ničeho nic prodají čtyři nejlepší hráče, místo nich přivedou pět nových. Z dálky to působí dost chaoticky," analyzuje. "Na druhou stranu má však Baník stále dostatečně kvalitní kádr, s jakým by spadnout neměl. Naděje vkládám rovněž do Pepy Dvorníka. Jde o baníkovce tělem i duší a věřím, že dokáže třeba i přes baráž udržet slavnou značku v lize."

Jablonecká anabáze

V podobném duchu vzpomíná i na své působení v Jablonci, kam zamířil v říjnu 2007 po ročních zastávkách ve slovenském Ružomberoku, s nímž získal titul, a ruském Rostovu. "Výborně se mi zde spolupracovalo s panem Peltou. Ve funkci majitele měl jasně rozdělené kompetence. On shání peníze a zajišťuje chod klubu, vy máte coby trenér odpovědnost za výsledky, k jejichž dosažení vám ponechá volnou ruku a nezasahuje vám do způsobu vaší práce," nastiňuje.

“Když jsem přicházel, byl Jablonec na padáka, postupem času se nám ale dařilo tým neustále zlepšovat. První sezonu jsme skončili dvanáctí, za rok pátí a další dva ročníky druzí a třetí, v prvním případě nás dělil dokonce jeden bod od titulu," vybavuje si.

Stejně jako na Bazalech se i na Střelnici mohl Komňacký opřít o služby mimořádného útočníka. Marka Heinze v tomto směru nahradil stroj na góly jménem David Lafata. "Unikát. Nikdy nikomu neutekl, nikdy nikoho neobešel. Měl však vynikající instinkt a fenomenální čtení hry. Pokaždé se nachomýtl tam, kde měl být, a dopředu věděl, kam mu z jedné strany Kovařík a z druhé strany Kopic naservírují balon, který zpravidla neomylně uklidil," smeká pomyslný klobouk.

Bílkův pobočník

Kromě Jablonce působil v letech 2009–2012 i v pozici asistenta tehdy hodně kritizovaného lodivoda národního týmu Michala Bílka. "Místo u reprezentace mi hned po svém zvolení nabídl telefonicky sám Míša Bílek. I když to neměl ze strany fanoušků a novinářů vůbec lehké, dokázal na každém srazu nastolit pohodu a semknout kabinu. Mimo něj jsem se zde potkal i s dalšími skvělými lidmi, například dalším asistentem Luďkem Klusáčkem nebo tehdejším manažerem Vladimírem Šmicerem," oceňuje.

Po konci v Jablonci a u reprezentace se jeho další adresou stala jihlavská Vysočina. I zde se potkal s řadou zajímavých jmen, od zkušených hráčů typu Jaromíra Blažka a Václava Kolouška až po začínající borce Lukáše Masopusta či Stanislava Tecla.

Z plzeňské euforie do čtvrté ligy. Pernica dělá mentora a sní o postupu s rezervou Artisu

"Standa patřil od začátku mezi naše klíčové hráče. Naplno využíval své rychlosti a geniality Kolouška, který mu uměl poslat míč do běhu mezi obránce. Standa se pak rozběhl a nikdo ho nechytil," popisuje. "Lukáš Masopust mi zase padl do oka už při svém příchodu z dorostu. Začal jsem mu dávat velké množství příležitostí a on ukázal, co v něm je. Z toho, jak se vykopal až k titulům ve Slavii, mám velkou radost."

Jihlavské angažmá patřilo k jeho posledním působištím. Po jeho konci v listopadu 2013 a závěrečných epizodách v Baníku a Hodoníně se rozhodl dát životu kouče definitivně sbohem.

Dnes si užívá důchodu v Drnovicích, kde od svých trenérských začátků bydlí. "Na nic podstatného si nemůžu stěžovat. Jsem zdravý, věnuji se rodině a čtyřikrát týdně si chodím zahrát tenis, v zimě si zajedu na lyže. Zkrátka se snažím naplno si užít ten zbývající čas, co mi na světě zbývá," zakončuje rozhovor.

V lize hrál v patnácti, teď táhne známý klub ve čtvrté lize. Zázemí je nadstandard, těší matadora