Je na něm znát, že má hlad. Rve se. Chodí do soubojů, nabízí se. Zapojuje se do kombinace. Jenže... Více než 500 odehraných minut v Chance Lize a jeden vstřelený gól. Taková je bilance Jonatana Brunese v rudém dresu. Na útočníka jeho formátu je to málo. Sparta musí najít cestu, jak norského hroťáka lépe využít.
Brunesův letní příchod vzbuzoval velká očekávání. V Polsku si vypracoval pověst spolehlivého střelce, v minulé sezoně Ekstraklasy nastřílel 16 gólů, třetí nejvyšší počet v celé soutěži. Za Raków dal v 81 soutěžních startech celkem 40 branek.
Jenže v Praze ho střelecká múza zatím nepolíbila. O víkendu proti Jablonci měl jedinou střelu s hodnotou pouhých 0,08 xG a ani jednou nemířil na branku, což se mu ze sedmi ligových zápasů stalo už potřetí. Střelecky to byl jeho dosud nejslabší výkon v rudém dresu.

Celkově v české lize nastřádal 18 střel a jeho xG dosahuje hodnoty 2,2 a průměrná kvalita střely 0,12 xG. Z pohledu dat to nejsou nikterak negativní čísla, ale je evidentní, že se od Brunese čeká mnohem víc.
Urostlý Nor jako by se na Letné stále sžíval s novým prostředím a spoluhráči, kteří hrají specifickým stylem. Brunesova gólová produkce je totiž vyloženě přímo závislá na podpoře. Potřebuje servis. Jenže například sparťanská křídla jsou de facto v rolích ofenzivních tahounů. Mnohem víc zakončují, než chystají šance pro druhé.

Stačí se podívat na jejich data. Josimar Alcócer i John Mercado mají vyšší čísla ve střeleckých atributech než ve vytváření šancí. Mírnou výjimkou je přece jen Ekvádorec, jenž na rozdíl od Alcócera nehraje tolik přímočaře do zakončení, ale zásobuje vápno i centry.
Ty se však u Brunese často míjí účinkem. Nor se ocitá v prostorech, kam finální přihrávka mnohdy ani neputuje a nezbývá mu nic jiného než pokrčit rameny. Zakončuje navíc v přehuštěném vápně. Na kontě má už sedm zblokovaných střel, což je společně s Adamem Karabcem nejvíce z celého týmu i napříč Chance Ligou.
Bratranec slavného střelce Erlinga Haalanda se složitě dostává do situací, ve kterých by dokázal využít své silné stránky, ze kterých těžili v Rakówě.
Když měla Sparta vůbec první ofenzivní trojzubec, byla to podobná situace. Jenže s tím rozdílem, že Jan Kuchta z pozice devítky vytvářel servis dvojici Lukáš Haraslín a Veljko Birmančevič. I on se místy střelecky trápil, ale nakonec našel způsob, jak v daném nastavení vytěžit i svůj potenciál.
V případě Brunese se nedá říct, že by mohl plnit tu samou roli. S jeho výškou a fyzickými předpoklady se nejedná zrovna o kreativní typ forvarda. Nikdy navíc v datech, která se zaměřují na progresi a tvorbu šancí, výrazně nevynikal.
Existují tak pouhé dva scénáře, které mohou nastat. Buď bude Sparta podobně jako tomu bylo u Kuchty spokojena s jeho prací i bez gólového příspěvku, nebo donutí hráče v záloze a na křídlech, aby se s Brunesem dostali do větší symbiozy.
Mít totiž na hřišti forvarda za rekordní přestupovou částku a nevyužívat jeho nejsilnější zbraně, je silně neefektivní přístup.
