Čekal jsem na přestup do PSG, přiznal Ochoa. Na MS 2014 vzpomíná mexický fantom s láskou

Ochoa vzpomíná na důvěru, kterou v něj už v začátcích vložil Leo Beenhakker, nezapomenutelné chvíle na světových šampionátech, evropské angažmá i lekce, které si odnesl od Javiera Aguirreho. V rozhovoru se věnuje také návratu Málagy do LaLigy, plánům na život po kariéře a odkazu, který by chtěl ve fotbale zanechat.

Od konce vaší kariéry uplynulo několik týdnů. Jak k tomuto rozhodnutí vlastně došlo?

"Po mistrovství světa v Kataru jsem začal přemýšlet o tom, kdy a jak chci svou kariéru ukončit. V posledních letech jsem samozřejmě hledal způsoby, jak zůstat aktivní, působil jsem v různých zemích a nakonec jsem si stanovil cíl ukončit kariéru na mistrovství světa 2026 v Mexiku. Myslel jsem si, že by to byl skvělý důvod, proč do té doby pokračovat a tam tuto kapitolu uzavřít."

Před pár dny se vám v Los Angeles dostalo velkého uznání. Byl to speciální moment, co jste v tu chvíli cítil?

"Jsem velmi vděčný, šťastný a hrdý. Ne vždy se mi daří dobře vyjadřovat to, co cítím, ale přijmout tu náklonnost a takové zacházení od mé země, zejména od mexických fanoušků ve Spojených státech, pro mě znamenalo mnoho. Jsou bezpodmíneční, v dobrých i zlých časech plní stadiony a pokaždé vytvářejí neuvěřitelnou atmosféru. Dočkat se takového uznání poté, co jste zasvětili tělo i duši svému národnímu týmu, je krásné. Opravdu jsem si to užil a byl jsem šťastný, že jsem se o to mohl podělit se svými rodiči, kteří byli také důležitou součástí mé kariéry."

Rád bych se vrátil na začátek, kdy vám bylo 18 let a Leo Beenhakker vám dal příležitost debutovat za Club América. Co si z toho momentu pamatujete? A jaký byl Beenhakker trenér?

"Beenhakker byl velmi speciální trenér vzhledem k tomu, čeho už dosáhl. V Mexiku pracoval už dříve, a když se vrátil na své druhé angažmá, přinesl jinou mentalitu, jiný přístup k tréninku a jiný způsob hry ve srovnání s ostatními trenéry. Strávil mnoho let například v Ajaxu nebo Realu Madrid. Věřil hráčům se schopnostmi, nedíval se na váš věk nebo pas. Byl to trenér, který důvěřoval mladým hráčům. Vyžadoval intenzitu a byl velmi náročný, ale zároveň byl ke svým hráčům přátelský. Pro osmnáctiletého kluka bylo neuvěřitelně důležité získat takovou příležitost v klubu, jako je América. Pro ty, kteří mexický fotbal neznají – América je něco jako Real Madrid ve Španělsku. Je to největší klub v Mexiku s největším počtem titulů a dát tam osmnáctiletému hráči šanci není pro trenéra snadné rozhodnutí. V té době se zranil zkušenější brankář, takže se Beenhakker musel rozhodnout, zda postaví mě, nebo přivede jiného zkušeného brankáře. Řekl mi: 'Vidím, že si vedeš velmi dobře. Věřím ti, mám tě rád a věřím v tebe. Nezajímá mě tvůj věk.' Od mých 18 let mě začal stavět."

Co vám jako trenér dal?

"Věděl, jak z hráčů dostat to nejlepší. Chápal, co potřebují, a inspiroval je k tomu, abyste ho následovali a sdíleli jeho vizi. Z jeho týmů se dalo hodně naučit. Teď už tu není, ale vždycky si ho budu pamatovat."

Šest světových šampionátů

Zapsal jste se do historie jako první brankář, který se zúčastnil šesti mistrovství světa. Berete to jen jako statistiku, nebo je to největší úspěch vaší kariéry?

"Je to určitě jeden z nejdůležitějších úspěchů mé kariéry. Měli jsme hráče, kteří hráli na pěti mistrovstvích světa, ale nikdo nehrál na šesti. Nyní jsme tři. Není to snadné. V celé fotbalové historii jsme viděli skvělé, legendární hráče, kteří nikdy neměli ani příležitost zahrát si na mistrovství světa, zatímco jiní hráli na jednom nebo dvou. Šest mistrovství světa tedy vypovídá o dlouhověkosti, konzistenci a disciplíně. Musíte si udržet dobrou úroveň po mnoho let, mezi každým mistrovstvím světa jsou čtyři roky. Není snadné zůstat v národním týmu tak dlouho, protože v každé fázi musíte dokazovat, že jste schopní a že si zasloužíte tam být. Celé je to významné i v historii mexického fotbalu. Před mnoha lety drželo Mexiko rekord v počtu účastí na pěti mistrovstvích světa a to trvalo dlouho."

Který z šesti šampionátů byl pro vás nejvýznamnější?

"Každý byl důležitý svým vlastním způsobem. Nechci je řadit, protože každý se mě dotkl jinak. Když jste mladý a nejste v základu, získat minuty jako brankář je mnohem těžší než pro hráče v poli. V roce 2006 jsem věděl, že nebudu mít mnoho příležitostí hrát. Takže pro mě to byl šampionát učení, získávání znalostí a objevování toho, jak vypadá největší fotbalová soutěž. Užil jsem si to, protože jsem nebyl pod tlakem. Pak přišlo mistrovství světa 2010. Trenérem byl Javier Aguirre, hrál jsem s ním na Gold Cupu a kvalifikovali se na mistrovství světa, ale nakonec se rozhodl využít jiného brankáře. To bylo těžké. Stále jsem hrál v Mexiku, ale byl to také moment, kdy jsem zareagoval a řekl si, že chci dokázat, že na to mám. Po tomto šampionátu jsem se přesunul do Evropy. Podařilo se mi zlepšit se. Zažil jsem evropský fotbal a hrál proti mezinárodním hráčům. To mi pomohlo získat první minuty v základu a nakonec si vybojovat své místo. Pak je tu rok 2014, mistrovství světa, na které vzpomínám s velkou láskou, protože tam jsem dostal své první minuty. Debutoval jsem proti Kamerunu, potom přišel zápas proti Brazílii, což byla další skvělá zkušenost, a zápas proti Chorvatsku, který jsme vyhráli.

Následoval šampionát v roce 2018. Ten pro vás byl hodně vydařený, že? 

"V prvním zápase jsme hráli proti Německu, týmu, proti kterému nám málokdo dával šanci – a vyhráli jsme 1:0. V tu chvíli už jsem byl mnohem vyzrálejší brankář. Juan Carlos Osorio mi věřil a cítil jsem se velmi komfortně. Potom přišel Katar. Byl jsem brankářem Taty Martina od začátku. Věřil mi jako brankáři i jako kapitánovi. Ten šampionát měl klíčový moment v zápase proti Polsku, kdy jsem chytil penaltu Roberta Lewandowského. Získat tento bod bylo pro nás velmi důležité. Když jsem zjistil, že mistrovství světa 2026 bude v Mexiku, myslel jsem si: 'Tohle nebude snadné. Nikdo v historii neodehrál šest mistrovství světa.' Ale řekl jsem si, že ukončit kariéru na šestém mistrovství světa ve vlastní zemi by bylo fantastické. Tak jsem pokračoval v cestě po světě, abych se tam dostal. A nakonec se to přesně stalo."

Vraťme se k té penaltě proti Lewandowskému. Studoval jste ho, ale co se vám honilo hlavou?

"Je to skvělý útočník. Je smrtící a penaltu jen tak nezahodí. Samozřejmě jsme trénovali a analyzovali ho, ale penalty jsou komplikované. Je tu i mentální aspekt, ten tlak a všechno, co se děje kolem vás. Jako brankář analyzujete útočníka, sledujete videa, díváte se na procenta a studujete jeho styl. Ale i útočník studuje brankáře – ví, kam se pohybujete a proč skáčete konkrétním směrem. Se svým trenérem brankářů Gustavem jsme dlouho nacvičovali konkrétní pohyb na brankové čáře. Byl navržen tak, aby útočníka rozptýlil a zmátl. Pracovali jsme na tom mnohokrát, nebylo to něco, co nás napadlo náhle ten den. Byli jsme na tu situaci připraveni a naštěstí to fungovalo perfektně."

Takže chytit penaltu je psychologická válka?

"Absolutně. Ten moment, tlak, minuta zápasu, všechny tyto věci to ovlivňují. Čísla jsou také důležitá, ale myslím, že psychologický aspekt bude vždy klíčový."

Budoucnost mexického fotbalu

Mluvili jsme o mexickém národním týmu. Jak si myslíte, že vypadá jeho budoucnost?

"Myslím, že Javier Aguirre pro poslední šampionát vybudoval konkurenceschopný tým. Očekávání před turnajem byla velmi vysoká a i když to možná nebyl ten nejpůsobivější tým, byl efektivní. Javier je v tom velmi dobrý a ví, jak z toho, co má, dostat maximum. Teď se Rafa Marquez pokusí navázat na část toho, co vznikla na mistrovství světa. Samozřejmě, jsou tu hráči, kteří už dlouho nebudou, takže se bude dívat na mladší naděje a využívat přátelské zápasy k tomu, aby viděl, s kým může počítat a jaké má možnosti pro nadcházející výzvy. To je to, co jako trenér dělá: dívá se do budoucnosti, aniž by zanedbával přítomnost. Rafa je obklopen lidmi, kteří o fotbale vědí hodně, a doufejme, že výsledky ho budou provázet."

Pojďme do Francie. Během pouhých tří sezon jste se stal legendou AC Ajaccio. Váš příchod byl obestřen antidopingovou situací. Jak těžký to byl pro vás moment?

"Bylo to náročné, protože jsem přišel po létě, během kterého jsem hodně trpěl. Čekal jsem na přestup do PSG a pak se stala celá ta situace s klenbuterolem. Končila mi smlouva a byl jsem volným hráčem, ale kvůli té situaci jsem nemohl nikde podepsat. Moje budoucnost byla v té době velmi nejasná a komplikovaná. Během letního přestupového období byl jediný klub, který za mnou přišel a řekl: 'Věříme ti'. Bylo to AC Ajaccio. Prezident Alain Orsoni mi řekl: 'Memo, věřím ti. Věřím tvému slovu. Věřím, že všechno dobře dopadne. Přijď s námi trénovat. Dveře máš otevřené. Jsme malý tým z malého města, ale máme velké srdce a lidé tě budou milovat'. To pro mě znamenalo hodně, protože jsem někdo, kdo si takových věcí váží. Když o pár týdnů později padlo rozhodnutí a já byl očištěn, některé kluby, které měly předtím zájem, začaly znovu volat, ale já dal slovo Alainu Orsonimu. Věřil mi, když nikdo jiný ne. Tak jsem šel tam. Stal se z toho jeden z nejkrásnějších příběhů mé kariéry. Strávil jsem tam tři roky a nesmírně jsem si to užil. Miloval jsem město, lidi i tým. Byli jsme malý tým s jedním z nejnižších rozpočtů ve Francii a velmi nízkým očekáváním. Nikdo nečekal, že se v první lize udržíme tři roky, ale dokázali jsme to."

Litoval jste někdy, že k přestupu do Paris Saint-Germain nedošlo? Stále přemýšlíte, co by bylo, kdyby?

"To jsou věci, které nebyly v mých rukou. Jsou věci, které prostě nemůžete ovlivnit. Co jsem mohl ovlivnit, bylo to, co jsem předvedl na hřišti. Když mi řekli, že jakmile se situace vyřeší, mohu tam jít, věděl jsem, že podepisují také dva brankáře. Nakonec podepsali (Salvatoreho) Sirigua. Takový je fotbal. Každý se stará o své vlastní zájmy. Jsem jim vděčný, protože mi věřili. Nebylo to fotbalové rozhodnutí, které přestup zastavilo. Byly to okolnosti. Mohl jsem udělat něco jinak? Ne. Prostě jsem se soustředil na to, co jsem mohl ovlivnit. Nikdy jsem k nim necítil žádnou zášť. Nebylo to tak, že by mě neměli rádi nebo mě nechtěli jako hráče. Stalo se to kvůli okolnostem a stále cítím k tomu období velkou náklonnost."

Jste stále v kontaktu s lidmi z Ajaccia?

"Ano. Měl jsem velmi blízké přátelství s Alainem Orsonim, který už bohužel zemřel. Stále jsem v kontaktu s lidmi z klubu, dokonce připravovali dres na mou počest, aby pomohli se situací, kterou klub prochází. Ajaccio spadlo o několik soutěží níž a myslím si, že lidé v tom městě si to nezaslouží. Je to krásné místo s krásnými lidmi a ostrov si zaslouží prvoligový tým. Doufejme, že se Ajaccio bude moct co nejdříve vrátit."

Španělské angažmá

Po Ajacciu jste odešel do Španělska, do Málagy a poté do Granady. Byl jste v Andalusii šťastný?

"Ano. Měl jsem štěstí, že jsem mohl žít na krásných místech v jižní Evropě. Vždycky jsem miloval pláž a Málaga je úchvatné město. Andalusané jsou fantastičtí. Vědí, jak si užívat život, a Málaga se ke mně po celou dobu chovala velmi přívětivě. Lidé na La Rosaleda byli úžasní, je to jedna z nejlepších atmosfér ve Španělsku. Byla to také další doba učení. Přišel jsem po mistrovství světa v Brazílii, po skvělém turnaji, a najednou se ocitl v okolnostech, které jsem nemohl úplně ovlivnit. Vždycky se snažíte dělat maximum, ale také se musíte naučit, že život a fotbal vám mohou ukázat i svou odvrácenou stranu. Ne všechno je krásné, jsou chvíle, kdy musíte vydržet, vytrpět a překonat. Tím jsem si musel projít a nakonec to dopadlo tak, že jsem hrál a užíval si to. Mám krásné vzpomínky na tým a lidi, se kterými jsem žil, našel jsem si tam přátele. Dvě z mých dětí se narodily v Andalusii, takže to spojení je ještě silnější. Potom jsem se přestěhoval do Granady, která je velmi blízko Málagy. Španělsko má extrémně konkurenceschopnou ligu, jednu z nejdůležitějších na světě vedle Premier League, a působení tam mi ohromně pomohlo. Samozřejmě, chtěl jsem zůstat déle, ale přišla jiná příležitost a já se posunul dál."

Musíte být šťastný, že vidíte Málagu zpátky v LaLize. Myslíte si, že mají na to, aby se udrželi?

"Absolutně, nebude to snadné, ale ano. Jsem nadšený, že vidím Málagu zpátky v nejvyšší soutěži. Fanoušci si to zaslouží. Podporovali klub během všeho, včetně těžkých momentů a let ve druhé lize. Nikdy tým neopustili a zaslouží si to nejlepší. Jsem si jistý, že lepší roky teprve přijdou. Ale postup ze druhé ligy do LaLigy je náročný, zejména kvůli rozdílům v rozpočtech a nárokům první ligy. Doufejme, že se jim podaří uhrát výsledky, které potřebují k záchraně. Rád bych viděl Málagu v LaLize ještě mnoho let a snad se nakonec vrátí i do evropských soutěží."

Po Španělsku jste zvolil Standard Lutych navzdory zájmu jiných klubů. Ve své druhé sezoně jste byl zvolen hráčem sezony a prožil jste tam velmi úspěšné období. Čím to bylo speciální?

"Myslím, že to bylo jedno z mých nejlepších období v Evropě. Když jsem se rozhodl tam jít, bylo to proto, že jsem chtěl bojovat o tituly. Když jste v Evropě, je velmi těžké vyhrávat šampionáty, pokud nejste v jednom z největších klubů dané země. Hledal jsem klub, kde bych mohl soutěžit a zkusit něco vyhrát. Standard je velký a historický klub v Belgii a rozhodnutí přišlo po sezoně 2016/2017. Standard hledal brankáře a já mluvil s trenérem Ricardem Sá Pintem, vynikajícím člověkem. Řekl mi: 'Budeš můj brankář. Jsi jednička. Věřím ti.' Bylo to dobré rozhodnutí. Od začátku jste mohli vidět, jak důležitý klub s fantastickými fanoušky, skvělým stadionem a vynikajícím zázemím to je. Měli jsme silné období. Byli jsme blízko špici, málem vyhráli ligu a nakonec skončili druzí. Kvalifikovali jsme se do play off Ligy mistrů a hráli proti Ajaxu, který se v soutěži později dostal hodně daleko. Hráli jsme také v Evropské lize a doma porazili Sevillu. To opětovné soutěžení v Evropě jsem si užil. Je to liga s velkým potenciálem a talentovanými hráči, kterou sleduje mnoho skautů."

Nechtěl jste zůstat v Evropě? Proč jste se nakonec vrátil do Mexika?

"Do Evropy jsem přišel, když mi bylo 27 nebo 28 let. Tři roky jsem strávil ve Francii, tři a půl ve Španělsku a tři a půl v Belgii. V té době mi bylo kolem 34. Poté, co jsem tolik let cestoval po světě, přišla nabídka od klubu, kterému jsem vždy sliboval, že se do něj vrátím: Amériky. Pro mě osobně to bylo velmi důležité. Byla to nabídka, kterou jsem nemohl odmítnout, zejména od klubu, jako je América. Měl jsem další možnosti pokračovat v Evropě, ale okolnosti a načasování ve mně vyvolaly pocit, že nastal moment návratu do Mexika. Možná kdybych byl mladší, rozhodnutí by bylo jiné, protože jsem tak tvrdě bojoval za to, abych mohl opustit Mexiko, jít do Evropy, růst a zažít různé země. Ale už jsem byl pryč skoro devět a půl roku. Nepřijde mi to tak dlouho, ale byla to dlouhá doba. Cítil jsem, že nastal správný moment vrátit se domů, a vrátil jsem se s velkým potěšením."

Měl jste nabídky i od jiných mexických klubů?

"Ano, ale odmítl jsem. Pro mě, pokud jsem se měl vrátit do Mexika, to musela být América."

Se všemi zkušenostmi, které jste získal, jakou radu byste dal mladému mexickému fotbalistovi, který se chce přesunout do Evropy?

"Řekl bych mu, aby následoval své sny a bojoval za ně. Vše, co je v jeho silách, by se měl snažit maximalizovat, dokázat, co v něm je, a zjistit, kam až může dojít. Měl by hledat příležitost udělat další krok a ovlivnit fotbal. A měl by se obklopit lidmi, kteří do jeho kariéry přinášejí něco pozitivního. Myslím, že to je extrémně důležité. Někdy, když jste mladí a něčeho dosáhnete, je snadné se nechat unést nebo si myslet, že už jste na vrcholu. Ale ve skutečnosti je toho před vámi mnohem víc. V Mexiku občas žijeme v bublině. To není nutně špatná věc – Mexiko má mnoho dobrých stránek – ale má to své limity. Aby mexičtí fotbalisté rostli, občas musíte Mexiko opustit. Není to snadné a ne každý uspěje, ale pokud hráč opravdu chce, měl by to zkusit. Je důležité zjistit, kam až můžete zajít, a neustále se tlačit dopředu, jak jen to jde. Samozřejmě záleží na cílech každého hráče a na tom, jak moc to chce."

Odevzdaní Češi jako ideální kulisa pro loučení? Krásná poslední kapitola mé kariéry, řekl Ochoa