Socha Diega a La Bombonera na zahradě. Maradonův fanatik vzpomíná: Za socialismu se o něm nepsalo

Vášeň pro Albiceleste se u něj poprvé probudila ve čtyřech letech během mistrovství světa v roce 1978. “Mario Kempes, Daniel Passarella a všichni tihle borci, kteří se nakonec stali mistry světa. Navíc vypadali všichni jako indiáni. Především díky tomu jsem se do nich zamiloval,” vzpomíná Urbanec.

Láska k zemi tanga ho pak neopustila ani v dospělosti. O tom svědčí vzhled jeho rodinného domu v Bukovce. Svojí fasádou totiž připomíná argentinskou vlajku. “Když jedu domů směrem od Bohdanče a vidím, jak u nás na zdi svítí za každého počasí třímetrové slunce, naplní mě to vždycky pocitem radosti a klidu,” pochvaluje si.

“Myslím, že člověk by měl všechno dělat naplno. I co se týká fanouškovství. Vlastně nechápu, proč takto nevyjadřuje sympatie k oblíbenému týmu každý,” praví Bukovský srdcař.

Katarské finále

Zmíněným slovům dodává Urbanec platnost častými výjezdy za oblíbenou jihoamerickou reprezentací. Chybět nemohl ani na dnes už legendárním finále mistrovství světa v Kataru, po kterém mohl slavit v pořadí třetí světový titul milované Argentiny. “Během penalt jsem byl v obrovském transu. Dokonce mi ani v momentě proměněné desítky Gonzala Montiela nedošlo, že je vítězná! Chytil jsem se až ve chvíli, kdy všichni kolem začali slavit,” vrací se ve vzpomínkách do prosincového večera.

“Se slzami štěstí jsem si poté jen sednul a dvě hodiny koukal, jak na hřišti křepčí hráči se svými dětmi. Dodnes jsem za tyto okamžiky neskutečně vděčný,” popisuje své pocity.

Právě ke světovým šampionátům se váže i první moment, kdy vyznavač jihoamerického fotbalu zaznamenal poprvé svůj budoucí idol. “Maradonu jsem poprvé zachytil na Mundialu ve Španělsku v roce 1982. Myslím, že tehdy dostal červenou kartu. Jednou za čas pak byla možnost vidět v televizi v rámci evropských pohárů Barcelonu, kde dva roky hrál. Jinak se tady o něm skoro vůbec nepsalo. S dnešní dobou, kdy můžeme vidět dvakrát v týdnu například můj oblíbený Arsenal, se časy za socialismu nedají vůbec srovnat,” zdůrazňuje Urbanec.

Odpuštěná boží ruka

Pravé a nefalšované pobláznění rodákem z chudé čtvrti Villa Fiorito nastalo o čtyři roky později v Mexiku. “Hltal jsem každý zápas šampionátu. A vždy, když nastoupil Diego, byla to exploze čirého fotbalu. Co předváděl se soupeři, bylo něco neskutečného,” usmívá se.

Přiznává ale, že i jeho tehdy dětskou duši na několik okamžiků citelně zasáhl známý skandál v podobě boží ruky. “Samozřejmě jako dítě, co milovalo Vinnetoua, jsem z ní byl smutný, protože je pro mě dodnes strašně důležité fair play. Dokonce jsem ho byl schopný i v danou chvíli nenávidět. Jenže za pár minut předvedl v tom samém zápase i gól století a já na vše zapomněl,” pokyvuje uznale hlavou.

Postupem času navíc nalezl Urbanec pochopení i pro boží ruku. “Člověk si musí uvědomit, jak velmi byly tehdy vyostřené vztahy mezi oběma státy kvůli válce o Malvíny (Falklandy). Za Argentinu při ní zemřelo spoustu mladých kluků. A pro celou zemi představuje i dnes velké trauma. Nedokážu si představit, že by se té ruce přiznal kdokoliv z jeho spoluhráčů,” objasňuje historický kontext.

Právě čtvrtfinálový zápas proti Anglii takřka věrně symbolizuje celou Maradonovu kariéru. “Myslím, že hlavně průběh jeho angažmá v Neapoli ho vynesl jak na absolutní nebe, tak i stáhl do pekla,” přemýšlí. “Asi nikdo z nás si nedokáže představit, jaký na něj musel být tlak. A to nejen od normálních lidí nebo fanoušků, ale i od hochů z místní mafie, kteří ho hlavně v závěru jeho působení vodili po svých různých akcích jako cvičeného medvěda. Na trávníku byl ale navzdory okolnostem pořád fenomén,” připomíná Urbanec.

Maradonova socha a stadion Bocy Juniors

Řeč se pak opět stáčí k jeho barevnému příbytku. Na jehož zahradě se nachází další dominanta – nadživotní socha slavné desítky. “Pokud někomu postavit sochu, tak komu jinému? Za mě mají investice do podobných věcí mnohem větší přidanou hodnotu než si například kupovat nová auta,” sděluje svůj postoj.

Třetí raritou na pozemku fotbalového fanatika je hřiště kopírující legendární stadion La Bombonera, domov slavné Bocy Juniors, se kterým je argentinský génius rovněž spjatý. “Na tom místě byl původně močál. Když jsem své ženě říkal, že tam udělám fotbalové hřiště, myslela si, že jsem se zbláznil. Ale já ho prostě postavil,” směje se Urbanec.

Posléze vyjmenovává alespoň některé legendy latinského klubu, jejichž jména na bannerech zdobí mantinely jeho stavby: “Carlos Tevez, Martin Palermo, současný ředitel Bocy Juan Román Riquelme a samozřejmě Maradona,” nevynechává z výčtu hráče nejbližšího jeho srdci.

Smutek v celé rodině

Zprávu o jeho skonu se před pěti lety dozvěděl od svých argentinských přátel dříve, než o ní začala referovat česká média. “Nejen pro mne, ale pro celou naši rodinu to byl strašně smutný den. Brečel i můj nejstarší syn, který normálně fandí Brazílii. To vypovídá o všem, jaká to pro nás byla legenda. Naštěstí měl hned další den narozeniny náš nejmladší potomek, což nám pomohlo se ze smutku poměrně rychle dostat,” vzpomíná.

Půlkulaté výročí Maradonova odchodu si Urbanec připomněl zapálenou svíčkou u hráčovy sochy. “Myslím na něj pořád. Kdykoliv vidím na hřišti někoho simulujícího, říkám si, že by se měli všichni tihle kluci podívat, jak vypadal fotbal v Diegově době. Kam se v tomto ohledu posunul, mě velice mrzí,” dodává s trpkostí v hlase.

“V zápasech po něm chodili neuvěřitelně tvrdě. Fauly na něj se ale většinou ani nepískaly. A to proto, že se vždy hned zvednul a běžel dál, jako robocop. I kvůli této vlastnosti ho považuji za absolutní legendu,” uzavírá Urbanec rozhovor.