Interview v Hattricku: Slavný režisér Ivan Fíla hrával s Petrem Radou za Duklu a pokoušel se i o bundesligu

Na nejvyšší juniorské úrovni nastupoval za Duklu Praha a Bohemians. V Německu to zkoušel mimo jiné krátce v Eintrachtu Frankfurt. Později vystudoval režii a scenáristiku a jeho talent ho dovedl až do Hollywoodu. Kromě filmařských úspěchů se stal také uznávaným spisovatelem a fotografem. Fotbal už dnes sice nehraje, ale nepřestal ho mít rád. Ivan Fíla. 

Co vás vedlo ve dvaceti letech k rozhodnutí emigrovat?

Byl jsem po tátovi antikomunista, takže jsem hned k prvním volbám nešel, a když u nás zazvonila volební komise s urnou, vyhodil jsem ji. Samozřejmě se to odrazilo v mém kádrovém posudku a studium FAMU se pro mě stalo fikcí. Za „odměnu“ mi přišel povolávací rozkaz na vojnu, a protože jsem věděl, že by mě tam kvůli mým politickým názorům nečekalo nic dobrého, řekl jsem si, že moje jediná šance je, zmizet. Koupil jsem si přes známého zájezd do Jugoslávie, užil jsem si dva týdny u moře a poslední den jsem utekl do Itálie. Ale nebýt fotbalu, tak se mi to nepodařilo. 

To mi vysvětlete.

Jugoslávci Jumě bez problémů pustili, ovšem Italové byli komisní a poslali mě nazpátek. Měl jsem vteřinu na rozmyšlenou. Počkal jsem, až zapadli za budku a pak jsem – s báglem na zádech – sprintoval do lesa. Pronásledovali mě, křičeli, dokonce vystřelili do vzduchu, ale já jim utekl. Běžel jsem až do Terstu. Dvanáct kilometrů! Bylo to obrovské drama. Na nádraží jsem ve zmatku naskočil do vlaku, který jel jinam, než jsem původně chtěl, do Švýcarska místo do Milána, ale mně to až tak nevadilo. Konečně jsem byl ve svobodném světě.

Jak jste se dostal do Německa, a proč zrovna tam?

Ve Švýcarsku jsem půl roku marně čekal na americké vízum. Pak mě poslali na americkou ambasádu do Paříže, tam zas do Amsterdamu a já stále musel přecházet hranice načerno. Ve finále jsem získal vízum do Švédska s transitem přes Německo. Když vlak zastavil ve Frankfurtu, viděl jsem na nádraží české emigrantské noviny, koupil je, objevil tam nějaké kontakty, spojil se s nimi, a už se to rozjelo. Tak jsem rozhodl o svém osudu. 

Předpokládám, že jste německy nehovořil.

Jen anglicky. Jelikož nám ale platili jazykovou akademii, kde jsem se učil německy osm hodin denně, naučil jsem se ji relativně rychle. Pak jsem nedaleko Kielu absolvoval přípravku na maturitu, kterou jsem musel opakovat, protože česká se v Německu neuznávala, a po ní jsem šel studovat film a fotografii do Kolína nad Rýnem. 

Vedeme rozhovor pro HATTRICK, takže mi logicky nedá, abych se vás nezeptal: chodil jste v Kolíně nad Rýnem na fotbal?

Během studia jsem byl samozřejmě nadšený fanoušek 1. FC Köln, ale hlavně jsem navštěvoval zápasy Fortuny, která sice hrála druhou ligu, ale její hřiště jsem měl hned za barákem. Velký svátek pro mě byl, když se v roce 1983 probojovala do finále Německého poháru, tam se střetla právě s 1. FC Köln a já jsem dostal volňáska na čestnou tribunu, kde jsem seděl kousek od velikánů, jako byl Wolfgang Overath (mistr světa z roku 1974, jedenaosmdesátinásobný reprezentant, později kapitán mužstva, který hrál za jediný tým: 1. FC Köln, s nímž vyhrál v roce 1964 první  bundesligu – pozn. aut.)  

Jak finále dopadlo?

1. FC zvítězil 1:0 (gólem Littbarského). Utkání mělo nezapomenutelnou atmosféru. 

Ale vraťme se na začátek. Kde jste si zahrál vlastně poprvé? 

Táta nastupoval za Meteor, tak jsem se nechal zapsat kvůli němu tam. Potom jsem kopal na Točné, kde jsme měli chatu a v Dukle. Když jsem ale došel z dorostu C do áčka, začal jsem mít problémy a přestoupil jsem do Bohemky. Taky mě štvalo, že po mně chtěli, abych se nechal ostříhat. Byl jsem v mužstvu s Petrem Radou a Tomášem Křížem. To byl největší talent, jaký jsem za ta léta potkal. Levé křídlo. Já jsem hrál středního obránce, pak pravého beka, a později záložníka. 

Zkoušel jste v Německu prodloužit svou fotbalovou kariéru?

Pochopitelně jsem snil o první bundeslize, podstoupil jsem dokonce týdenní zkušební trénink v Eintrachtu Frankfurt, ale viděl jsem, že na nejvyšší německou soutěž  to stačit nebude. A Bohemka taky za mě chtěla padesát tisíc marek, jinak bych nedostal povolení hrát. Šel jsem pak do nižší soutěže, takové naší divize, kde jsem toho asi po roce a půl nechal, protože mě to přestalo bavit. 

Proč?

Byl to pro mě takový „kulturní“ šok. Zda bundesliga, či divize, v Německu byl na rozdíl od nás každý trénink jako boj o život, chyběla mi tam uvolněnost, legrace. Navíc pro mě jako cizince to na začátku nebylo jednoduchý. Neznal jsem pořádně jazyk, neměl jsem tam kamarády a ještě po mně chtěli, abych hrál něco úplně jiného. 

Hrát na jiném postu?

Ano, byl jsem rychlý, tak to se mnou zkoušeli v útoku na pravém křídle. Měl jsem velmi dobrý začátek, vždycky jsem všem utekl a dal gól, ale postupně mě tréninky a ta extrémní zažranost každého hráče, jejich agresivita, přestaly bavit, nemohl a nechtěl jsem si na to zvyknout. Jak se říká v němčině, všichni bojovali tak, jako by neexistovalo zítra. Než sis míč zpracoval, už ti šel někdo po nohách.  Já mám rád fotbal jako umění, ne jako válku.

Utrpěl jste někdy nějaké vážnější zranění?

V Bohemce jsem měl únavovou zlomeninu nártu. Měsíce jsem chodil k doktoru Trůblovi, a nic. Ještě v Německu to nějaký čas bolelo, až jsem vyhledal jakéhosi fyzioterapeuta a ten mě zázračně vyléčil. Jinak jsem nic vážnějšího neměl. Tvrdé souboje jsem ale moc nevyhledával, řešil jsem to spíš rychlostí. 

Sportujete ještě dnes?

Běhám a přitom skáču přes švihadlo. 

To jde?

Ukázal mi to před pětadvaceti lety v Americe jeden boxer a neznám nic lepšího. Okoukalo to ode mě spoustu lidí. Kondice se hodí nejen při sportu. I pro dobrý pocit. Denně běhám v metru po schodech, když jsem v Praze. Vím zpaměti, kolik jich kde je. Vybíhám i schody na Vítkov. Vlastně kterékoliv. Dělám také různá cvičení. Kliky, dřepy, které mě udržují ve formě. 

Proč jste nezkusil studovat sportovní novinařinu?

Tady to nešlo, jak už jsem říkal, a v zahraničí je to v cizím jazyce obtížnější. Ale abych se vrátil k zápasu. Když jsem přišel na stadion, bylo vyprodáno: padesát tisíc pět set diváků! Stál jsem vedle střídačky, seznámil se s hráči, trenérem, manažerem, tiskovým mluvčím, ten se mi obzvlášť věnoval, vzal mě do klubového muzea, a protože věděl, že jsem filmař, hned ho napadlo, že bych pro ně mohl natočit nějaký dokument. 

Znal jste se s  Martinem Feninem, který za Eintracht hrál?

Když přestupoval do Frankfurtu (smlouvu podepsal 1. ledna 2008 a byla do roku 2012), tak jsme náhodou letěli spolu letadlem, a dali se do hovoru. Bylo to krátce poté, kdy Česko vybojovalo druhé místo na mistrovství světa hráčů do dvaceti let (2007) a on dal ve finále branku (o dvě minuty později vyrovnal Agüero, vítězný gól vstřelil čtyři minuty před koncem Zárate a Argentina se stala mistrem světa; Fenin dal na MS čtyři branky, což mu otevřelo dveře k zahraničnímu angažmá – pozn. aut.). Tehdy byl vyjukaný, dvacetiletý kluk. Svůj první zápas za Frankfurt odehrál v Berlíně proti Herthě (za kterou chytal český brankář Drobný). Já jsem tam tehdy náhodou byl, sněžilo, a Martinovi se podařilo vstřelit hattrick. Eintracht jeho zásluhou vyhrál 3:0. I v dalších zápasech dával branky. Měl našlápnuto k velké kariéře (celkem dal za Eintracht v letech 2008 až 2011 v devadesáti utkáních 15 branek), jenže pak to nějak nezvládl. Ale je těžký to posuzovat zvenku. Možná ho nakonec taky převálcovala ta německá zarputilost, on byl spíš takový bohém. Dnes jsou hráči z Česka na přestupy do zahraničí možná už líp připraveni. A je to samozřejmě o mentalitě a charakteru každého z nich, jak se s tím popere. Každopádně si myslím, že skok z české ligy, která má dost provinční charakter, do velké evropské, je obrovský rozdíl a ne každý se s tím dokáže vyrovnat.

Celý exkluzivní rozhovor s režisérem, spisovatelem a a fotografem Ivanem Fílou si přečtěte v dubnovém čísle HATTRICKU, které je na trhu.