Povídka Tomáše Bendy v novém čísle magazínu Hattrick: Máme tě brát, vážně, Dane?

Začalo to docela nevinně. To si takhle Dan jednoho teplého listopadového rána chtěl ve své kajutě pustit Spartu s Příbramí, ale zjistil, že uprostřed Karibského moře si z české nejvyšší soutěže nepustí ani sestřih rohů. Právě tehdy začala v jeho mysli klíčit myšlenka, která vyvrcholila… však vy víte čím.  

Poté, co zburcoval celé online oddělení Deníku Sport, které tehdy streaming české ligy zajišťovalo, a na minutu nechal vyhodit i správce sítě někdejšího holešovického pivovaru, v němž redakce sídlila, musel Dan ke svému hlubokému zklamání přehodnotit celý dopolední program.

Po letmé kontrole energetického zpravodajství z Evropy a americké burzy, na které se ale stejně zrovna neobchodovalo, si navlékl rudý saténový župánek a vydal se na příď své luxusní jachty. Tam usedl do dokonalého tureckého sedu, jemuž jej v rámci nadstandardní smlouvy ještě nedávno vyučoval sám Semih Kaya, zavřel oči a započal svou cestu do hladiny alfa.

Mysl mu okamžitě začaly plnit dávné vzpomínky na podmanivou znělku Ligy mistrů, nezapomenutelnou chuť šampaňského, jež si do krku lijete přímo z mistrovské trofeje, a na vůni cheeseburgerů z Kangovy tréninkové tašky nebo mekáče, který nechal kvůli svému konferenčnímu hotelu srovnat se zemí.

Meditace ho tak vykolejila, že si ani nešel zaplavat a celý zbytek dne strávil v houpací síti, na pochybách, jestli Spartě přece jen nedává víc než ona jemu. Jestli je stále hodna jeho postavení, nebo už nastal čas jít zase o kus dál.

Když v podvečer přirazil k břehům Barbadosu, aby zde povečeřel s ostatními boháči a jejich známými, dostal hned na molu další ránu do slabin. „Jak ti hrála Slavia?“ zeptal se jeden z francouzských partnerů a v Danovi by se v té chvíli krve nedořezal. „Nekoukal jsem,“ pravil s pro něj typickým chladem ve tváři i ve hlase. „Respektive to tady nejde chytit,“ dodal.

„To se ani nedivím, kdo by tady na ten prales koukal,“ prohlásil s pobaveným úsměvem jeho starší právnický kolega „Dave“, jehož firmě navzdory pravidlu 50+1 většinově patřil bundesligový Augsburg, ale i kluby jako New Jersey Devils, Philadelphia 76ers nebo anglický Crystal Palace.

„Jsem myslel, že máš i tu mediálku, co ti to vysílá…,“ nadhodil zase jiný z boháčů, Andrea, mimo jiné majitel Leeds United, jehož společnosti Eleven Sports vlastnila práva na přenos většiny sportovních soutěží na celém světě.

„Není to mediálka, ale mediální dům. A mám,“ odvětil Dan nevzrušeně, ale myšlenka, kterou ráno na palubě své jachty rozhoupal, ho začala pomalu ovládat. „Tak proč si nekoupíš práva na celej svět?“ nechápal žoviální Ital.

Na to Dan sice nereagoval, ale moc dobře věděl, že to hned druhý den ráno napraví. Jen si večer bude muset odpustit kaviár, na který už ho ale stejně přešla chuť.

„Spíš by sis měl koupit klub, na kterej se dá koukat… A teď myslim technicky, né fotbalově,“ podotkl nefalšovaným cornwallským přízvukem další muž, jehož bratrovi prý patřil Brentford a nemohl si ho vynachválit.

„Mimochodem, brácha ti teď přetáhl nějakého mladého talenta z akademie a je z něho celý unešený.“

„Já mam akademii?“ podivil se Dan, jenž z ní ještě nikdy na vlastní oči nespatřil žádný produkt, a následující minuty strávil zaměstnán půvabnou myšlenkou na to, jak krásné a investičně zajímavé by mohlo být produkovat mladé talenty a vydělávat na jejich prodeji do zahraničí. Proč mi to jen nikdo neřekl, posteskl si a na chvíli přemýšlel nad tím, že to se Spartou asi ještě zkusí.

Stále zasněn, ani si nevšiml muže v bílé róbě s červenobílým šátkem na hlavě, jenž si k němu přisedl a představil se slovy „Sheffield United“, které pracně poskládal z né zrovna zvukomalebných arabských hlásek.

Až ten později přesvědčil Dana, že vlastnit anglický klub je pro něj z hlediska respektu absolutní nutností. Jak? To se dočtete v novém čísle časopisu HATTRICK, které je právě teď na stáncích.